Média dnes informují o šokujícím případu muže označovaného z důvodu GDPR jako „Patrik C.“, který měl spáchat další vraždu pouhých 22 dní po svém podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. A nejde o jakýkoli trest. Tento pachatel si odpykával 16,5 roku za vraždu spáchanou v květnu 2014. K činu se tehdy přiznal, neodvolal se a trest začal běžet již od vazby, tedy od jara 2014.
Z hlediska zákona lze o propuštění uvažovat po výkonu dvou třetin trestu. V tomto případě jde o aritmeticky jednoznačný údaj:
16,5 roku → 2/3 = 11 let.
To znamená, že hranice pro možné podmíněné propuštění připadla na květen 2025. K propuštění skutečně došlo – a druhá vražda byla podle médií spáchána 26. listopadu 2025, tedy jen 22 dní poté, co muž opustil brány věznice.
A právě těchto 22 dní představuje fundamentální problém.
Podmíněné propuštění není právní automatismus. Je to proces, jehož naprosto esenciálními podmínkami jsou:
- prokázaná resocializace,
- příznivá prognóza vedení řádného života,
- záruka, že na svobodě bude žít bez páchání trestné činnosti.
Pokud pachatel zvlášť závažného zločinu – vraždy – po 11 letech odpykaného trestu vyjde na svobodu a do tří týdnů spáchá vraždu prakticky totožného charakteru, je zcela legitimní se ptát:
- Jaké kontrolní mechanismy selhaly?
- Jak byl posouzen jeho rizikový profil?
- Jaký konkrétní závěr uvedl soud o jeho prognóze řádného života?
- Byla provedena odborná riziková diagnostika, či šlo jen o formální splnění podmínek?
Je zcela pravda, že neexistuje kolektivní vina.
Je nesprávné tvrdit, že každý pachatel vraždy, který žádá o podmíněné propuštění, představuje automaticky vysoké riziko. Statisticky se většina odsouzených za vraždy na svobodu nevrací recidivou násilné trestné činnosti.
Přesto máme v tomto konkrétním případě více než důvodné podezření, že:
- selhala predikce nebezpečnosti,
- selhaly hodnoticí mechanismy ve věznici,
- selhala opatrnost při posuzování žádosti o podmíněné propuštění,
- a že se příběh, který měl být úspěchem resocializace, změnil v tragédii, která bude mít dopad i na statistiky věznice Mírov, jež bude tento případ logicky evidovat jako neúspěšné podmíněné propuštění.
Z pohledu systému je to alarmující signál.
Nikoli proto, že by každý pachatel většiny trestů představoval riziko recidivy.
Ale proto, že pokud pachatel vraždy zopakuje prakticky totéž jednání po pouhých 22 dnech, pak hodnoticí proces – byť formálně správný – neodhalil zásadní rizikový faktor.
Je proto namístě otevřít odbornou diskusi o tom:
- zda jsou stávající diagnostické metody pro posouzení rizika násilné recidivy dostatečné,
- zda jsou programy resocializace u pachatelů zvlášť závažné násilné trestné činnosti efektivní,
- a zda by soudy neměly při podmíněném propuštění pachatelů vražd vyžadovat mnohem vyšší standard jistoty než dnes.
Ať tak či onak – tento případ ukazuje něco velmi jednoduchého:
Jedna tragédie může stačit k tomu, aby bylo nutné celý systém znovu prověřit.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.