Když si otevřete databázi „Pátrání po osobách“ Policie České republiky, najdete tam všechno: jméno, příjmení, datum narození, fotografii v plném rozlišení, barvu očí, barvu a tvar vlasů, informaci o nakažlivé nemoci, výšku, postavu, a ještě k tomu „Nebezpečný: ANO“. Vypadá to jako detailní policejní portrét, který by – paradoxně – GDPR muselo omývat studeným potem.
A přesto, když se Spolek Šalamoun pokusil zjistit, na základě čeho k tak závažnému označení Policie ČR dospěla, dozvěděli jsme se pouze jediné: že tyto informace nelze sdělit, protože osobní údaje, GDPR a zákonnost zpracování.
Policie tvrdí naprosto doslova, že informace o tom, proč je hledaný člověk označen jako nebezpečný,
„mají nepochybně charakter osobních údajů dotčených osob“ a jejich zveřejnění „není k dosažení účelu pátrání nezbytné“.
Takže jméno – ano.
Fotka – ano.
Datum narození – ano.
Nakažlivá nemoc – ano.
Postava, oči, vlasy – ano.
Nebezpečný: ANO – samozřejmě.
Ale proč?
To se veřejnost dozvědět nesmí. GDPR by zaplakalo.
Když stát zveřejní téměř všechno — kromě logiky vlastního rozhodnutí
Argumentace působí jako z jiného světa. Policie uvádí, že důvody nebezpečnosti „nelze zpravidla považovat za osobní údaje nezbytné k dosažení účelu pátrání“.
Jenže jak může být zveřejnění nakažlivé nemoci nezbytné,
ale zveřejnění důvodů, proč je někdo považován za „nebezpečného“, už ne?
Jak může být zveřejnění detailní fotografie nezbytné,
ale obecné vysvětlení („na základě rozhodnutí soudu“, „na základě posudku“, „na základě násilného jednání“) už údajně nezákonné?
A hlavně – jak může být varování „nebezpečný“ platné, když policie přiznává, že se tím nechá vést pouze „vlastní posouzení“ příslušného policisty?
Oficiální přiznání: žádná metodika neexistuje
Nejdůležitější věta v celém dokumentu je tato:
„Označení hledané či pohřešované osoby za nebezpečnou (…) není upraveno žádným interním aktem řízení, závazným metodickým pokynem nebo jiným dokumentem.“
To znamená:
- neexistují žádná jasná kritéria,
- neexistují jednotná pravidla,
- neexistuje povinnost odůvodňovat,
- neexistuje přezkum.
Rozhoduje ten, kdo pátrání vyhlašuje – „věcně a místně příslušný policejní orgán“ – a rozhoduje podle toho, co uzná za vhodné. K tomu policie ještě dodává, že závěr může být založen i na „lékařských zprávách apod.“
Jenže veřejnost se nedozví jakých, koho, jak starých nebo s jakým závěrem.
A dotčená osoba se to nedozví také.
Výsledkem je čistá libovůle – esteticky zabalená do žlutého trojúhelníčku GDPR.
Případ Martina P.: když realita odporuje policejnímu razítku
Znalecký posudek, který máme k dispozici, uvádí, že Martin P.:
- není nebezpečný sobě ani okolí,
- nebyl nikdy odsouzen za spáchání trestného činu
- nespáchal ani přestupek,
- není veden jako agresivní osoba.
Tedy opak policejní nálepky.
Přesto se na oficiálním webu Policie ČR objevilo „Nebezpečný: ANO“.
Ne na základě rozhodnutí soudu.
Ne na základě přezkoumatelného aktu.
Ne na základě existující metodiky.
Ale na základě neviditelného interního úsudku, který nelze ověřit, nelze napadnout a nelze vysvětlit – protože GDPR.
Absurdní paradox: GDPR jako štít proti transparentnosti
Policie je ochotná veřejně zveřejnit citlivá data včetně zdravotních informací.
Ale není ochotná sdělit obecné důvody vlastního rozhodnutí, které má zásadní dopad na pověst a bezpečnost označené osoby.
Tento přístup vytváří z GDPR nikoli ochranný mechanismus, ale alibi.
A pokud stát používá GDPR jako ochranný štít před odpovědností za vlastní postup, ocitáme se na velmi tenkém ledě právního státu.
Proč na tom záleží
Označení „nebezpečný“ není grafická dekorace. Policie sama uvádí jeho smysl:
„upozornit veřejnost, aby při kontaktu s touto osobou lidé zachovali nezbytnou opatrnost, neriskovali újmu na zdraví nebo dokonce život.“
Pokud se takto silná nálepka rozdává bez pravidel a bez transparentnosti, může být člověk stigmatizován bez jakékoli ochrany.
A to nejen v médiích či mezi veřejností — ale i při samotném policejním kontaktu.
Stát nemůže fungovat na principu:
„Důvěřujte nám, důvody vám neřekneme.“
Vítejte v právním státě.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.