Případ Lukáše Dobeše představuje krystalicky čistý příklad toho, jak česká justice setrvale odmítá nejen základní požadavky vědy, ale i principy spravedlnosti a zdravého rozumu. Dobešova kauza dnes není známá jen díky soudnímu spisu – stal se jedním z příběhů oceňovaného dokumentu „Pachová stopa“ režisérky Zuzany Piussi, která na základě několika skutečných lidských tragédií obnažila, kam až může vést české přesvědčení o neomylnosti soudní moci a ignorování všech vnějších korekcí.
Usnesení II. ÚS 2381/24 ve věci Lukáše Dobeše ze dne 2. 4. 2025 naleznete zde:
Goebbelsovská justice: Když soudy místo pravdy opakují lži
Systematické ignorování vědeckého konsenzu
České soudy se ve věci Dobeše (a dalších obdobných případů) zachovaly přímo učebnicově: když proti nim stál důkaz ve formě jasného a mimořádně silného konsenzu vědecké obce, jednoduše jej označily za „jiný pohled na věc“. Ani se nepokusily najít skutečného vědeckého protivníka či odborného kritika – stačilo jim prohlásit, že vědecké prohlášení je jen „další názor“, přičemž proti tomuto „názoru“ nestála žádná relevantní vědecká či znalecká opozice. V historii české kriminalistiky je naprosto bezprecedentní, aby 18 předních vědců a expertů z oboru kriminalistiky a forenzních věd veřejně deklarovalo, že metoda pachové identifikace, jak byla v ČR používána až do roku 2018, je zcela nevěrohodná a v příkrém rozporu s aktuálními vědeckými poznatky. Tito odborníci doslova popsali, že psovod je během testu předem informován o pozici vzorků, což je postup, který ve vyspělých státech světa dávno diskvalifikuje výsledky z jakéhokoliv soudního dokazování.
To, že soudy označily takto drtivý vědecký konsenzus za pouhý „alternativní pohled“, je přímým popřením smyslu odborného dokazování a přiznáním absolutní neochoty otevřeně diskutovat vlastní selhání. Neexistuje jediný respektovaný forenzní odborník, který by tento „názor“ vědecké elity věcně nebo daty rozporoval – naopak, pokud soudy chtěly najít argumenty pro setrvání na starých pořádcích, musely se uchýlit k otevřeně nepravdivým a opakovaně vyvráceným tvrzením.
Účelová manipulace s vědeckými fakty: „To nebyli policejní psi…“
Snad největší lež, která se dnes jako mantra opakuje v rozhodnutích českých soudů, je tvrzení, že vědecký výzkum spolehlivosti pachové identifikace nebyl prováděn na psech Policie ČR. Toto tvrzení je zcela nepravdivé – veškeré experimenty a testování byly prováděny výhradně na služebních psech Policie ČR, pod přímou kontrolou policejních kynologů. Vědecký tým, který výzkum realizoval, tuto skutečnost jasně doložil a opakovaně potvrdil. Navzdory tomu české soudy nadále tvrdošíjně šíří tuto lež, protože bez ní by musely uznat, že jediný pilíř jejich rozsudků – důkaz pachovou stopou – nemá žádnou odbornou oporu.
Tento způsob soudního uvažování je doslova popřením logiky i práva: vědecký konsenzus je odmítnut s odkazem na účelově vytvořený mýtus, o kterém všichni zainteresovaní dobře vědí, že je nepravdivý. Pokud v justici existuje něco jako systémové selhání, je to právě zde.
Zmatečnost, ledabylost a diletantství v nakládání s důkazem
Dobešova obhajoba opakovaně poukazovala také na naprosto zmatečný a neprofesionální způsob, jakým byly vzorky pachových stop odebírány, vedeny a porovnávány. Z odborných vyjádření a srovnávacích diagramů plyne, že shody byly nalezeny mezi vzorky, jejichž identifikace byla často nesprávná, zaměněná, nebo vedená pod chybnými čísly. V jednom případě byla shoda pachu přiřazena Dobešovi, přičemž pod stejným identifikátorem je v jiném protokolu veden pach zcela jiné osoby. Takových chyb je v dokumentaci hned několik – od špatného přiřazení čísel, přes záměny osob, až po existenci vzorků, které v evidenci vůbec nejsou nebo naopak chybí. Takový stav zcela vylučuje jakoukoliv jistotu o původu a správnosti výsledku pachové identifikace. Pokud by šlo pouze o chyby při přepisu, svědčí to o diletantství všech zúčastněných; pravděpodobnější však je, že šlo o systémově zmatečné vedení, které mohlo znamenat dokonce záměnu pachů různých osob. O to děsivější je, že i na základě takto zmatečných a nevěrohodných postupů je dnes možné v Česku někoho odsoudit za vraždu a poslat na dlouhá léta do vězení.
Justiční neomylnost jako ideologie
Případ Lukáše Dobeše není výjimkou, ale symptomem daleko širšího fenoménu: česká justice si vybudovala kulturu neomylnosti, kde soudcovské rozhodnutí je vždy správné a všechny vnější korekce – ať už ze strany vědců, advokátů, nebo veřejnosti – jsou vnímány jako útok na posvátnost soudní moci. Soudy si zvykly považovat své výroky za pravdu samu, a pokud někdo přijde s vědeckým argumentem, který tuto „pravdu“ zpochybní, je okamžitě vykázán na okraj jako rušivý element. Neexistuje větší důkaz justiční svévole než situace, kdy justice ignoruje vědu, fakty a i základní zásady právního státu a raději setrvává v omylu, který s každým dalším podobným případem jen dál legitimizuje.
Ve světle těchto skutečností je jasné, že česká justice není jen obětí pomýlené metodiky pachové identifikace, ale stává se jejím aktivním propagátorem a obhájcem. Soudní praxe je tak nastavena, že místo aby napravovala zjevné chyby, raději produkuje další a další justiční omyly, které už dávno přestaly být pouze individuálním selháním, ale jsou systémovým standardem.
Kauza Lukáše Dobeše je mementem pro celou českou společnost. Ukazuje, jak hluboké může být selhání justice, pokud se vzdá elementární sebereflexe a místo hledání pravdy se uzavře do kruhu vlastní neomylnosti. Pachová identifikace není důkaz – je to dnes už jen relikt minulosti, který v rukou českých soudců slouží k legitimizaci neudržitelných verdiktů. Dokud se tato mentalita nezmění, budou se případy jako ten Dobešův opakovat – a budou stále častěji končit nejen zničenými životy, ale i definitivní ztrátou důvěry v českou spravedlnost.
Vítejte v právním státě.
Lži českých soudů o výzkumu na psech Policie ČR
