Ústavní soud právě řekl něco, co by v případě Mgr. Karly Potůčkové mělo znít jako poplach: z ochranného léčení se nesmí stát fakticky doživotní trest odnětí svobody.
V nálezu I. ÚS 1767/26 ze dne 8. září 2026 Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů, protože jimi bylo porušeno právo člověka na osobní svobodu.
A nešlo přitom o člověka bez problémové minulosti. Ve spise byly útoky, vyhrožování, incident s nožem i napadení pacienta.
Přesto Ústavní soud řekl jasně:
Nestačí diagnóza. Nestačí dekompenzace. Nestačí nespolupráce.
Soud musí zjistit, jaké konkrétní a aktuální nebezpečí skutečně hrozí, a proč nestačí mírnější opatření než ústavní ochranné léčení.
A teď Karla Potůčková.
Téměř dvanáct let bez svobody.
Podle toho, co zaznělo při posledním veřejném zasedání, nikoho během současné hospitalizace fyzicky nenapadla, funguje v běžném režimu a při pobytu mimo nemocnici nedošlo k incidentu.
Přesto jsme se u soudu dostali až k hypotézám, že by snad někdy mohla někoho „zabít, zastřelit nebo podřezat“.
Konkrétní současný útok? Ne.
Konkrétní výhrůžka? Ne.
Příprava násilného činu? Ne.
Ale představit si lze zřejmě všechno.
Jenže člověka nelze zbavit svobody proto, že si někdo dokáže představit nejhorší možný scénář.
Ústavní soud právě připomněl, že ústavní ochranné léčení je krajním opatřením a jeho nutnost musí být konkrétně prokázána.
A ještě jedna věta z nálezu je pro případ Karly Potůčkové téměř děsivě přesná.
Soudy se mají vyvarovat mechanického prodlužování ochranného léčení, protože jinak se z něj může stát fakticky doživotní trest odnětí svobody.
Přitom právě u soudu ve věci Karly Potůčkové zaznělo, že při nezměněném postoji může zůstat v ochranném léčení či detenci nadosmrti.
To už není ironie.
To je téměř učebnicová ilustrace toho, před čím Ústavní soud varuje.
A potom přišel článek Spolku
Celá věc dostala ještě absurdnější rozměr 14. září 2026.
Samosoudkyně Okresního soudu Plzeň-jih Mgr. Ing. Martina Soudková se z rozhodování ve věci sama vyloučila.
Důvod?
Její současný partner byl členem senátu, který dříve rozhodoval o stížnosti Karly Potůčkové.
A jak se na tuto skutečnost přišlo?
Partner soudkyně si o víkendu četl na internetu článek o Karle Potůčkové, vzpomněl si na svou účast v předchozím rozhodování a začal o věci doma mluvit. Teprve potom soudkyně souvislost ověřila.
Usnesení sice název webu diplomaticky neuvádí.
Jenže o případu Karly Potůčkové dlouhodobě a podrobně informuje prakticky právě jen Spolek Šalamoun. Tento případ velká média nezajímá.
Takže představa, že soudcovský partner v sobotu zcela náhodně narazil na nějaký záhadný jiný rozsáhlý článek o Karle Potůčkové, vyžaduje poněkud bujnou fantazii.
Velmi pravděpodobně tedy platí jednoduchá věc:
článek Spolku Šalamoun vedl k tomu, že vyšla najevo okolnost, kvůli níž se soudkyně následně sama vyloučila.
To je docela pozoruhodný výsledek pro web, jehož upozorňování na justiční problémy bývá někdy označováno za obtěžování systému.
Tentokrát zřejmě stačilo, aby si někdo náš článek skutečně přečetl.
A teď zpátky k podstatě
Karla Potůčková je téměř dvanáct let bez svobody.(sic!)
Ústavní soud právě připomněl, že čím déle ochranné léčení trvá, tím důkladněji musí soudy zkoumat, zda jeho pokračování skutečně ospravedlňují mimořádné okolnosti.
Takže otázka už nezní:
Proč Karla Potůčková stále nemá „náhled“?
Otázka zní:
Jaké konkrétní současné nebezpečí dnes ospravedlňuje, aby byla po téměř dvanácti letech stále zbavena svobody?
A po nálezu I. ÚS 1767/26 bude odpověď muset být podstatně lepší než:
„Protože nesouhlasí.“
Vítejte v právním státě.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.
Z hlediska všeobecných hodnot přijímaných většinovou částí demokratické společnosti patří osobní svoboda hned po ochraně života a zdraví mezi nejcennější lidské hodnoty, zasluhující si co nejvyšší ochrany. Proto také (bohužel nikoliv ojedinělé) zneužívání psychiatrie před rokem 1989 k izolaci „tehdejšímu režimu nepohodlných osob“ nalezlo už hned v roce 1991 odrazu v článku 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, která je od 1.1.1993 součástí ústavního pořádku ČR.
Trestněprávní represi je třeba chápat jako ultima ratio, jež – pokud zároveň nejsou splněny předpoklady trestněprávní odpovědnosti – nemůže a nesmí sloužit k uspokojení subjektivních práv soukromoprávní povahy (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1098/10 ze dne 4.8.2010). Ochranné léčení je trestní sankcí podle § 36 tr. zákoníku, kterou lze uložit jenom na základě zákona (§ 37 odst. 1 tr. zákona). Mezi podmínky pro uložení trestních sankcí podle § 38 tr. zákoníku patří především zásada přiměřenosti, jakož i povinnost přihlédnout i k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem. Zásada přiměřenosti je zdůrazněna v § 96 odst. 1, 2 tr. zákoníku: ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu.
Podmínkou pro uložení ochranného léčení sine qua non podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku je (mimo jiných případů), pokud pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný (podmínka formální) a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný (podmínka materiální). Obě tyto podmínky musejí být splněny současně.
V případě Mgr. Karly Potůčkové však tato materiální podmínka zjevně splněna není (aniž by to však soudnímu znalci nebo soudu vadilo).