Městský soud v Brně znovu ukázal, proč část veřejnosti přestává justici věřit. Ve věci Mgr. Karly P. nepřišla na konkrétní otázky konkrétní odpověď, ale směs mlčení, alibismu, vnitřních rozporů a povýšené arogance. A nejhorší na tom je, že nejde o okrajový spor. Jde o řízení o zabezpečovací detenci, tedy o lidskou svobodu a lidský život.
Spolek Šalamoun položil Městskému soudu v Brně sérii přímých a zcela legitimních otázek. Ptali jsme se na překročení roční lhůty periodického přezkumu detence, na výhrůžky předsedy senátu vůči občanské veřejnosti, na nejasnosti kolem zvukového záznamu, na rozpory mezi skutečným průběhem veřejného zasedání a obsahem následně vydaného usnesení i na vady protokolu.
Na oplátku přišla odpověď, která je ostudná nejen věcně, ale i institucionálně. A to tím spíše, že ji podepsal tiskový mluvčí Městského soudu v Brně, JUDr. Zdeněk Jiří Skupin, Ph.D.,předseda
senátu, tiskový mluvčí
Na nejdůležitější otázku nepřišla žádná odpověď
První a nejzávažnější otázka zněla jednoduše: z jakého zákonného důvodu došlo k překročení roční lhůty periodického přezkumu zabezpečovací detence, když poslední přezkum proběhl dne 11. prosince 2024 a další až dne 13. ledna 2026?
Odpověď soudu? Žádná.
Nikoli vysvětlení. Nikoli právní argumentace. Nikoli popis konkrétních okolností. Pouze suše pronesená věta, že „nebyly shledány žádné průtahy“.
Takto se ale na otázky neodpovídá. Takto se otázky obcházejí. A v řízení o detenci je takové mlčení mimořádně závažné. Jestliže soud není schopen ani ochoten vysvětlit překročení základní časové záruky v řízení o osobní svobodě člověka, pak nejde o drobný nedostatek komunikace. Jde o otevřený projev pohrdání veřejnou kontrolou.
Veřejnost se dovolává nálezu Ústavního soudu. Předseda senátu reaguje výhrůžkou
Další šokující moment se týká samotného počátku veřejného zasedání dne 13. ledna 2026. Podle tvrzení Spolku Šalamoun, opřeného o pořízený záznam, předseda senátu Mgr. David Otevřel vyhrožoval občanské veřejnosti vykázáním z jednací síně.
A proč? Protože veřejnost trvala na dodržení judikatury Ústavního soudu a požadovala sdělení zákonného důvodu, proč nebylo umožněno pořizování obrazového záznamu.
To je podstata věci. Žádné hulvátství. Žádné rušení pořádku. Žádný exces. Jen nepříjemná otázka a trvání na tom, že i soud musí respektovat právo.
Místo věcného vysvětlení však přišla jen strohá formule, že nebyla zjištěna žádná pochybení v chování soudce.
Jinými slovy: když soudce vyhrožuje veřejnosti, která se dovolává nálezu Ústavního soudu, soudní aparát jej prostě přikryje. Takový postup není důstojným výkonem soudní moci. To je arogance soudní moci v čisté podobě.
„Interní“ zvukový záznam? Zákon nic takového nezná
Snad nejvýmluvnější je pasáž, v níž soud přiznal, že při jednání byl skutečně pořízen zvukový záznam. Ne však jako řádný záznam soudního jednání. Podle soudu prý šlo jen o záznam „pro interní účely“ protokolující úřednice.
To je argumentace, která je právně i lidsky alarmující.
Buď byl při soudním jednání pořízen zvukový záznam, a pak měl mít řádný procesní režim. Anebo pořízen nebyl. Žádná zvláštní kategorie „interního“ záznamu stojícího mimo zákon neexistuje. Takový výklad není projevem právní přesnosti, ale zoufalou snahou vytvořit dodatečně mlhavou zónu, do níž se odloží všechno nepohodlné.
A tím nepohodlným je zjevně i otázka, proč si soud tento záznam neposlechl právě k ověření toho, co bylo předmětem stížnosti. Tedy zda předseda senátu skutečně vyhrožoval veřejnosti vykázáním, jak probíhal začátek jednání a jak dalece odpovídá skutečnosti následná úřední verze událostí.
Pokud soud záznam má, ale nepoužije jej k ověření sporných tvrzení proti soudci, a přesto bez mrknutí oka prohlásí, že žádné pochybení neshledal, pak to vypadá přesně tak, jak to vypadá: soudce kryje soudce.
Když se soud ani nezeptá, ale přesto tvrdí, že vše bylo v pořádku
Další zásadní problém se týká zjednodušeného usnesení. Ze záznamu podle tvrzení Spolku Šalamoun vyplývá, že se předseda senátu Mgr. Potůčkové vůbec nezeptal, zda netrvá na písemném odůvodnění usnesení.
Přesto následně vydané zjednodušené usnesení takovou formulaci obsahuje.
Ani zde nepřišla poctivá odpověď. Žádné přesné vysvětlení, kdy, jak a vůči komu měly být zákonné podmínky splněny. Jen neurčitá věta o tom, že státní zástupkyně a obhájce s takovým postupem souhlasili.
Jenže právě to je podstata problému: soud neodpovídá na to, na co byl tázán. Otázka nezněla, zda „někdo“ souhlasil. Otázka zněla, zda se soud zeptal samotné dotčené osoby. Jestliže ne, pak tu není drobná procesní vada. Je tu další zásadní deficit v řízení o osobní svobodě člověka.
Opatrovník nebyl u jednání, ale přesto se měl vzdát stížnosti „po vyhlášení“
Skoro groteskně pak působí další rozpor. Zjednodušené usnesení uvádí, že se po vyhlášení usnesení vzdali práva stížnosti chovankyně, státní zástupce, obhájce a opatrovník. Jenže podle protokolu opatrovník veřejnému zasedání přítomen nebyl.
Jak se tedy mohl vzdát práva stížnosti „po vyhlášení“, když u vyhlášení nebyl?
Na to opět nepřišla přímá a čistá odpověď. Jen další mlha, další uhýbání, další snaha přežít rozpor místo toho, aby byl poctivě vysvětlen.
Nejde o jeden chybný protokol. Jde o roky odkazů na neexistující paragraf
Městský soud v Brně sám připustil, že v protokolu ze dne 13. ledna 2026 je několik zjevných nesprávností, mimo jiné mylně uvedené jméno státní zástupkyně a odkaz na neexistující „§ 55b odst. 1 písm. b) tr. ř.“.
Jenže tím ostuda nekončí. Podle dokumentů, které má Spolek Šalamoun k dispozici, si tiskový mluvčí soudu bohužel ani neověřil, že odkaz na neexistující „§ 55b odst. 1 písm. b) tr. ř.“ neobsahuje pouze protokol ze dne 13. ledna 2026, ale také samotné usnesení o pokračování detence Mgr. Karly Potůčkové, dále usnesení ze dne 13. prosince 2023, usnesení ze dne 11. prosince 2024 i usnesení ze dne 13. ledna 2026.
Jinými slovy: nejde o jednorázový lapsus. Městský soud v Brně se podle dostupných listin odkazuje roky na neexistující paragraf — a nikoho to zjevně nezajímá.
To už není chyba zapisovatelky. To není administrativní nedopatření. To je obraz instituce, která zjevně ztratila elementární cit pro přesnost, kontrolu a odpovědnost. A když je na to upozorněna, neprovede poctivou sebereflexi, ale pošle ven povýšenou a obsahově prázdnou odpověď.
Ostudná odpověď tiskového mluvčího
Je proto na místě říci zcela otevřeně: doporučujeme tiskovému mluvčímu Městského soudu v Brně, aby odpovědím Spolku Šalamoun příště věnoval větší pozornost. Taková odpověď na přímé otázky je totiž zcela ostudná.
Nejen věcně. I institucionálně.
Tiskový mluvčí soudu nemá být výrobcem uklidňujících frází. Nemá být člověkem, který na nepříjemné otázky odpoví tak, aby nic nevysvětlil a současně vytvořil dojem, že je vše vyřízeno. Má být někým, kdo pomáhá soudu obstát před veřejností alespoň základní mírou transparentnosti a profesionality.
Tady se stal pravý opak.
Taková forma komunikace znovu a znovu snižuje vážnost a důvěryhodnost justice. Protože veřejnost nevidí pokoru, přesnost ani snahu věc objasnit. Vidí jen sevřený korporativní reflex, v němž se nepříjemné otázky přeznačí, rozmělňují a odsunou.
Ostuda má i širší kontext
A právě zde nelze přehlédnout širší rámec celé věci. V totožné kauze již podle Spolku Šalamoun vydala místopředsedkyně Městského soudu v Brně Mgr. Bc. Veronika Doleželová rozhodnutí, která byla následně nadřízeným orgánem opakovaně zrušena jako nezákonná.
Takový stav nelze nazvat jinak než ostudou.
Jestliže se v jedné a téže věci hromadí nezákonnosti, zjevné nesprávnosti, rozpory mezi průběhem jednání a úředními listinami, odkazy na neexistující paragrafy a nakonec i takto povýšené odpovědi soudu, pak už nejde o jednotlivé chyby. Jde o systémový obraz. O obraz instituce, která si zjevně zvykla, že veřejnosti nic vysvětlovat nemusí.
Když takoví soudci rozhodují o lidské svobodě, je to důvod ke zděšení
Nejhorší na celé věci je, že to všechno se neodehrává ve sporu o drobnost. Odevzdává se nám obraz justice, v níž soudce s takovým přístupem k právu, veřejnosti a procesním zárukám rozhoduje o zabezpečovací detenci.
Tedy o lidské svobodě.
A v krajním důsledku o lidském životě.
To není důvod k mírné nespokojenosti. To je důvod ke zděšení.
Augiášův chlév v Brně totiž zjevně pokračuje. A největší tragédií není ani to, že v něm vznikají chyby. Největší tragédií je, že když jsou tyto chyby odhaleny, justiční aparát je neodstraňuje, ale kryje.
Vítejte v právním státě.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.