Spolek Šalamoun zveřejňuje shrnutí toho nejpodstatnějšího, co jsme v kauze Mgr. Karly P. namítli vůči postupu soudce Městského soudu v Brně, Mgr. Davida Otevřela. Pro pochybení a excesy, které považujeme za mimořádně závažné, jsme současně podali podněty k zahájení kárného řízení se soudcem Mgr. Davidem Otevřelem. V rámci objektivní kontroly průběhu jednání zároveň zveřejňujeme videozáznam začátku veřejného zasedání dne 13. 1. 2026 – právě k tomuto začátku soudce sepsal písemné tvrzení, které je podle nás v přímém rozporu s realitou zachycenou na záznamu.
V roce 2026, v zemi, která se podle čl. 1 Ústavy označuje za demokratický právní stát, byla Mgr. Karla P. držena v zabezpečovací detenci – tedy v nejtvrdším ochranném opatření, které český právní řád zná – po dobu 33 dnů v režimu, který je podle Ústavního soudu kvalifikovatelný jako nezákonný a svévolný. Nejde o dojem. Jde o prostý časový fakt a jeho právní důsledek.
- 33 dní nezákonně v detenci – u nejtvrdšího ochranného opatření v České republice
V této věci proběhl periodický přezkum trvání zabezpečovací detence dne 11. 12. 2024. Následující přezkumné veřejné zasedání proběhlo až 13. 1. 2026. Roční limit byl marně překročen – po dni 11. 12. 2025 nastalo prodlení 33 kalendářních dnů.
To není „administrativní chyba“. To není „organizační problém“. To je 33 dnů života člověka strávených v detenci bez včasného zákonného přezkumu – a právě u opatření, které nemá horní časovou hranici a které je svou povahou extrémní zásah do osobní svobody.
Oporu našich argumentů shledáváme v nálezu Ústavního soudu II. ÚS 2802/17: rozhodný je okamžik vydání přezkumného rozhodnutí, nikoli jeho právní moc (bod 32); a zbavení svobody v „mezidobí“ mezi uplynutím lhůty a opožděným rozhodnutím lze označit za nezákonné a svévolné (bod 36). Ústavní soud přitom výslovně odkazuje na judikaturu ESLP a zdůrazňuje, že zdržení okolo jednoho měsíce je typově podstatné a u detence je nutné trvat na co nejpřísnějším dodržování lhůt (body 37–39).
A právě tady je jádro problému: pokud stát nedokáže uhlídat ani základní zákonnou pojistku u opatření, které může člověka držet bez časového limitu, co to vypovídá o reálné úrovni ochrany práv v praxi?
2. Veřejnost v soudní síni: výhrůžky „vykázáním“
Když se občanská veřejnost pokusí dělat to, co má v právním státě dělat – tedy kontrolovat soudní moc – narážíme v této věci na chování, které působí jako pravý opak respektu k principu veřejnosti.
Při veřejném zasedání 13. 1. 2026 se soudce podle našich záznamů a podání nechoval vůči občanské veřejnosti věcně a důstojně, ale silově. Na legitimní dotaz, proč odmítá povolit obrazový záznam, reagoval výhrůžkou vykázáním: „Jestli budete drzí, tak vás vykážu.“
Tohle není autorita. To je demonstrace moci bez odpovědnosti. Veřejnost není nepřítel. Veřejnost je ústavní pojistka. Soudce, který reaguje výhrůžkou, dává najevo jediné: kontrola je nežádoucí a já se jí bojím.
- Co soudce napsal – a co zcela vyvrací video
Soudce Mgr. David Otevřel ve svém písemném vyjádření tvrdí, že jsme „narušili počátek“ veřejného zasedání, že jsme postavili kameru na stativu a mířili na předsedu senátu, že „žena držela mikrofon proti předsedovi senátu“ a že jsme se vydávali za „tisk (novináře)“, či že jsme byli poučeni.
Říkáme to naprosto jasně: jsou to nepravdy – a zveřejňované videozáznamy začátku jednání 13. 1. 2026 je zcela vyvrací. Nejde o slovíčka. Jde o důvěru. Pokud soudce popisuje základní, technicky ověřitelné skutečnosti způsobem, který je vyvratitelný záznamem, je to fatální. Protože soudce má být osoba, jejíž slovo stojí na přesnosti. Ne na fabulaci.
contra:
Záznam ze začátku hlavního líčení dne 13. 1. 2026 u KS v Brně – předseda senátu Mgr. David Otevřel
- Nesedí ani paragraf. A pak se máme tvářit, že je vše „v pořádku“?
V protokolech se navíc objevují objektivní nesmysly – například odkaz na „§ 55b odst. 1 písm. b)“, přestože takové „písmeno b“ v uvedeném ustanovení není.
A teď ironie, kterou bychom v právním státě vůbec neměli psát: nejde o jednorázový překlep. Podle našich podkladů se tento odkaz na neexistující „písmeno b“ objevuje už v dokumentech z roku 2024 – tedy nejméně dva roky. Dva roky se v protokolech operuje s paragrafem způsobem, který právně nedává smysl. A pak se máme tvářit, že jde o „formality“?
Jestli soud nedokáže korektně citovat ani právní oporu u tak elementární věci, jako je záznam z jednání, proč bychom měli věřit, že je precizní v otázkách osobní svobody a ve věcech, kde jde o člověka, ne o papír?
- Usnesení 0 Dt 3/2023–347: „netrvali na písemném odůvodnění“ – a přitom to v síni nezaznělo
Za mimořádně závažné považujeme i to, co je uvedeno v usnesení ze dne 13. 1. 2026 (0 Dt 3/2023–347): soud tam konstatuje, že se chovankyně, opatrovník i státní zástupce vzdali práva stížnosti a netrvali na písemném odůvodnění.
Zde je nutné být přesný: vzdání se stížnosti a prohlášení o netrvání na písemném odůvodnění jsou dvě různé věci. My netvrdíme, že v usnesení není uvedeno vzdání se stížnosti. My tvrdíme, že v jednací síni nezazněla otázka, zda chovankyně trvá či netrvá na písemném odůvodnění, a tedy že tvrzení o splnění této podmínky neodpovídá realitě jednání. K tomu máme zvukový záznam pořízený lege artis.
To už není „nedorozumění“. To je zásah do integrity soudního rozhodnutí. A opět: jde o věc lehce ověřitelnou – stačí konfrontace se záznamem.
- Další lež: „nebude zvukový záznam“ – a pak se rozsvítí „Zvukový záznam“
Soudce Mgr. David Otevřel v protokolu uvádí, že z jednání nebude pořizován zvukový záznam. Jenže v soudní síni o tom podle našeho záznamu nezazní ani slovo – natož zákonné odůvodnění, proč se záznam z důležitých důvodů nepořídí.
A teď fakta: v čase 0:39 se v jednací síni rozsvítí panel „Zvukový záznam“.
Tady už nejde o „formality“. Tady jde o důvěryhodnost protokolace a o to, zda je možné vůbec věřit tomu, co soud píše o tom, co se v soudní síni dělo. My to čteme jednoznačně: bez záznamu se realita dá přepsat. Se záznamem ne. A právě proto máme důvodné podezření, že cílem je, aby se ex post nedalo prokázat, co se skutečně odehrálo.
7. Jaký signál to vysílá veřejnosti – a proč říkáme, že je to nebezpečné
Představte si, co to znamená pro běžného občana: v roce 2026 může být člověk v nejtvrdším ochranném opatření v České republice držen 33 dnů mimo zákonný rámec přezkumu. A když se občanská veřejnost ozve, dočká se výhrůžek vykázáním a následně písemného líčení událostí, které zcela vyvrací videozáznam.
„V tomto bodě už nejde o oslabení důvěry v soudnictví, ale o její zásadní destrukci.“
A proto říkáme to, co se jinak nahlas neříká: jestliže je soudce opakovaně přistižen při lži u technicky doložitelných věcí, nechceme domýšlet, jak může vypadat jeho „volné hodnocení důkazů“ tam, kde žádný záznam neexistuje.
Závěr: nahrávejte si průběh řízení – legálně a důsledně
Naše zkušenost 32 let je jednoduchá a krutá: bez důkazu se stížnost na chování soudce velmi snadno smete ze stolu. Proto říkáme občanům: pro vlastní ochranu žádejte o možnost pořizovat záznam a využívejte všechny zákonné prostředky, které to umožňují. Bez záznamu budete v typově podobných situacích proti soudnímu aparátu bezbranní – a vaše stížnost skončí jako „nedůvodná“, protože „to neprokážete“.
A nejhorší je, že nejde o izolovaný případ. V posledních měsících jsme u tří mimoběžných řízení opakovaně sledovali totéž: soudci se dopouštěli stejného excesu – nepravdivého popisu reality – a byli přistiženi díky obrazovému nebo zvukovému záznamu.
Justice, která nedokáže udržet pravdivost ani v základním popisu toho, co se odehrálo v soudní síni, se sama diskvalifikuje. A veřejnost má právo vědět, že tady nejde o „jedno nedorozumění“, ale o důvodnou obavu ze systémové svévole.
„Kde končí pravda, tam končí i spravedlnost.“
Vítejte v právním státě.
Spolek Šalamoun
Václav Peričevič
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.
Soudci v demokratickém právním státě nejsou pouhými zaměstnanci systému či státu, ale vykonávají svou pravomoc jménem lidu a v jeho prospěch. Proto se v mnoha demokratických právních systémech setkáváme s úvodní formulí rozsudku „Jménem lidu“. To odpovídá samotné podstatě demokracie, v níž moc nevychází z jednotlivce ani z abstraktního systému, ale z lidu jakožto jejího původního a legitimního zdroje. Tento princip je plně zakotven i v českém ústavním pořádku. Článek 2 odst. 1 Ústavy České republiky výslovně stanoví: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ Soudce tedy nerozhoduje jménem státu jako takového, ale jménem lidu, z jehož vůle je jeho pravomoc odvozena. Právě tento princip by měl být zřetelně vyjádřen i v obvyklé formulaci soudních rozhodnutí v České republice, zejména v kontextu případné reformy justiční legislativy. Ten, kdo rozhoduje jménem lidu, si totiž nemůže dovolit zapomenout, odkud jeho pravomoc pochází. Vědomí tohoto původu není pouhou formální deklarací, ale představuje základní etický i demokratický závazek soudní moci vůči společnosti, z níž vzešla.