V České republice máme jednotný právní řád. Tedy – aspoň se to tak učí. A pak je tu Praha 6, kde zjevně probíhá pilotní provoz alternativní reality: zákon č. 106/1999 Sb. se tam nečte jako zákon, ale jako doporučení. Nebo jako literární žánr. Nebo jako něco, co platí „v zásadě“, jen se to občas nehodí.
Udělali jsme přitom tak jednoduchý test, že by ho pochopil i člověk, který nikdy nečetl jediný judikát: poslali jsme totožnou žádost (stejné znění, stejné období, stejné informace) na 28 soudů. Výsledek? 27 soudů to zvládlo. A jeden ne.
Ano, hádáte správně: ten jediný, který to „nezvládl“, je Obvodní soud pro Prahu 6.
Tady by se slušelo říct, že jde o ojedinělý omyl. Jenže ojedinělý omyl má jednu nevýhodu: musí vypadat jako omyl. To znamená vysvětlit, proč se právě tento soud – jako jediný z 28 – rozhodl, že stejný zákon bude číst jinak. Místo toho jsme dostali školní ukázku právní magie: „je to usnesení, ne rozsudek, takže konec“.
Konec čeho? Konec práva na informace? Konec přezkoumatelnosti? Konec zdravého rozumu? Nejspíš od všeho trochu.
Protože když 27 soudů dokáže poskytnout anonymizovaná pravomocná usnesení a 28. soud to odmítne s tím, že „usnesení se neposkytují“, vzniká nepříjemná otázka: na Praze 6 platí jiný zákon? Nebo mají v kanceláři jinou Sbírku zákonů? Nebo snad existuje „speciální edice“ zákona 106/1999 Sb. pro vybrané obvody – něco jako regionální kuchyně, jen místo knedlíků se servíruje výluka?
A teď to nejlepší: my jsme tu žádost neposlali proto, abychom „zahltli“ soudy. My jsme ji poslali proto, abychom získali data k tomu, co se v justici děje po novele – tedy jak se konkrétně promítá nová právní úprava do rozhodovací praxe, zejména v otázkách podmíněného propuštění (typicky aplikace § 88 trestního zákoníku). Jinými slovy: chtěli jsme dělat něco, co by mělo být pro právní stát normální – porovnat rozhodovací praxi podle skutečných rozhodnutí, ne podle dojmů, legend a řečí po chodbách.
Ale Praha 6 nám ukázala, že to „normální“ má své hranice. Hranice se jmenuje „vnitřní komfort úřadu“, případně „nepohodlná transparentnost“.
Abychom byli spravedliví: Obvodní soud pro Prahu 6 má samozřejmě právo udělat chybu. Jenže pak má také povinnost ji vysvětlit nebo napravit. A když nechce, pak už to není chyba. Pak je to postoj. Postoj typu: „u nás se to takhle dělá“.
Jenže právě tohle je definice problému: v jednom státě nemůže platit, že „u nás“ se zákon vykládá jinak než „u nich“. To není právní jistota. To je geografická loterie. To je model, kdy občan nejdřív potřebuje mapu soudních obvodů a teprve potom si může otevřít Listinu.
A teď drobná poznámka pro fajnšmekry: v nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 2375/24 se poměrně jasně vysvětluje, že výjimky z práva na informace se nemají vykládat mechanicky a že restriktivní výklad je základ. Překvapivé na tom není ani tak to, co v něm stojí. Překvapivé je, že stěžovatelem je – nečekaně! – Spolek Šalamoun.
Ano. My.
Takže pokud tento nález na Prahu 6 „zatím nedorazil“, je to svého druhu paradox: rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Spolku Šalamoun se zřejmě někde ztratilo na trase mezi realitou a Prahou 6. Možná ho odnesl kurýr do jiné dimenze. Možná skončil ve frontě na „vyřízení“. A možná se jen čeká, až se judikatura stane kompatibilní s interní praxí.
Každopádně – pro jistotu jsme nález přiložili. Ne proto, že bychom chtěli dělat školení. Ale proto, že když 27 soudů stihlo pochopit, co znamená poskytovat anonymizovaná rozhodnutí podle InfZ, bylo by neslušné nechat ten 28. soud v domnění, že existuje nějaká tajná výluka „Praha 6“.
A jaký je závěr? Jednoduchý a zároveň nepříjemný:
Pokud z 28 soudů selže právě jeden, problém není v žádosti. Problém je v tom jednom soudu.
Důvěryhodnost justice se totiž neměří tím, jak rychle umí odmítat. Měří se tím, jak konzistentně a předvídatelně dokáže postupovat tam, kde je věc typově stejná. A když typově stejnou věc 27 soudů zvládne a 28. si vymyslí vlastní verzi zákona, pak je na místě otázka, jestli se ještě bavíme o právním státě – nebo o systému, kde se právo přizpůsobuje pohodlí konkrétní instituce.
Vítejte v Praze 6. Kde je zákon 106/1999 Sb. zřejmě jen doporučení. A judikatura Ústavního soudu… no, ta je „na cestě“.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.