Když jsme v srpnu 2023 psali článek „Proč soudy brání pořizování obrazového záznamu a přenosu? – protože se bojí“, tak jsme si naivně mysleli, že jde spíš o obecnou zkušenost nasbíranou za 30+ let po chodbách českých soudů. Dnes nám Městský soud v Praze předvedl živou, didaktickou a místy až groteskní reprízu.
Veřejné zasedání senátu 72 Co ve věci Michal Žerebák – Česká republika, předseda senátu JUDr. Lubomír Velc, členky senátu JUDr. Zuzana Sváčková a Mgr. Pavla Polednová. Příběh, který by si o obrazový záznam říkal sám od sebe – a právě proto je samozřejmě zakázán.
Veřejnost ano, ale bez kamery. Prosím vás, to v žádném případě
Před zahájením veřejného zasedání (které – malý detail – předseda senátu vůbec formálně nezahájil) jsme slušně a věcně požádali o souhlas s pořizováním obrazového záznamu těžko uvěřitelného příběhu Michala Žerebáka.
Nešlo o žádný partyzánský „skrytý mobil v kapse“, ale korektní žádost, výslovně podložená nálezem Ústavního soudu II. ÚS 2672/07, který mj. říká:
„…vylučování některé formy veřejnosti soudního jednání musí být vždy propojeno s legitimním cílem, jinak se jedná o svévoli… přítomnost veřejnosti, ať už osobní či skrze obrazový či zvukový přenos nebo záznam, nelze jednoduše či automaticky odmítat…“
Reakce předsedy senátu JUDr. Velce?
Žádná analýza, žádný legitimní cíl, žádná úvaha o principu veřejnosti. Jen stručné, jasné a všeříkající:
„To v žádném případě.“
Čistá esence svévole, kterou právě ten samý nález Ústavního soudu popisuje jako nepřípustnou.
Nález z roku 2008: 17 let na cestě z Brna do Spálené
Pro pořádek:
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2672/07 byl rozhodnut dne 14. 2. 2008 a vyhlášen dne 11. 3. 2008. NALUS+1
Od té doby se stal standardní literaturou ke § 6 zákona o soudech a soudcích a principu veřejnosti soudního řízení. Cituje ho odborná literatura, používá ho veřejný ochránce práv, najdete ho v učebnicích i odborných článcích na téma pořizování zvukových a obrazových záznamů. aksudolska.cz+1
Jen na Městský soud v Praze zjevně ještě nedorazil. Sedmnáct let je dlouhá doba – ale je pravda, že když se nález nese pěšky z Brna, po cestě přes několik stupňů justice, pár kárných řízení a jedno ministerstvo, může se někde zaseknout. Možná na vrátnici.
Ironie je v tom, že citovaný nález říká v zásadě toto: automatické „NE“ bez důvodu je svévole.
Dnes jsme tedy slyšeli praktickou ukázku toho, jak se s judikaturou Ústavního soudu pracuje v praxi:
- Ústavní soud: „Nelze automaticky odmítat.“
- Senát 72 Co: „To v žádném případě.“
Všechno je v pořádku, právní stát funguje, jen má vypnutý zvuk a obraz.
Staré zvyky neumírají: kamery neprojdou
Ještě děsivější než samotné „to v žádném případě“ je ta kontinuita.
Soudce, který působí v justici od dob, kdy byl fotoaparát v soudní síni sci-fi, zůstává očividně věrný jedné jednoduché zásadě:
- „Neprojdou a nenatočí.“
Technologie se změnila – mobil na stativu dnes neruší nikoho. Zásadní zůstává jen to, aby nikdo zvenčí neviděl, jak to u soudu opravdu vypadá.
Ústavní soud mluví o tom, že účelem veřejnosti řízení je kontrola soudní činnosti ze strany veřejnosti a budování důvěry v nezávislou a kvalifikovanou justici. Právní prostor+1
Praxe u senátu 72 Co ale spíš připomíná jiný model:
- veřejnost může přijít, posadit se tiše do lavice a být ráda, že ji nikdo nevyhodí,
- ale jakmile veřejnost zvedne ruku a řekne „můžeme si to prosím nahrát, aby se na to mohl podívat i někdo další?“, odpověď zní:
- „To v žádném případě.“
Navenek „veřejné zasedání“, ve skutečnosti uzavřený klub pro pár vyvolených, bez záznamu, bez stop, bez paměti.
Proč ten panický strach z kamery právě u případu Michala Žerebáka?
Položme si nepříjemnou otázku: Proč zrovna tady?
Případ Michala Žerebáka – po obnově zproštěný obžaloby – se točí okolo odpovědnosti státu, délky řízení, selhání orgánů činných v trestním řízení a toho, jak moc je česká justice ochotná přiznat vlastní chyby.
Nahrávka by:
- ukázala, jak stát argumentuje proti vlastní odpovědnosti,
- jak odvolací senát pracuje s důkazy a judikaturou,
- a možná i to, jak se na člověka dívá systém, který ho roky držel v roli odsouzeného, a teď se tváří, že žádný problém vlastně nebyl.
To všechno jsou věci, které jsou papírově veřejné. Jen prostě nesmějí být vidět a slyšet mimo jednací síň.
Kdyby se někdo náhodou chtěl „reálně poučit, jak soudnictví funguje“, jak píše Ústavní soud, mohl by z toho mít český právní stát vyrážku.
Rok 2025: justice offline
Je rok 2025.
- Lidé si běžně natáčejí jednání zastupitelstev,
- policisté nosí na uniformách kamery,
- úřady streamují tiskové konference na sociální sítě,
- soudní rozhodnutí jsou na internetu pár kliků daleko.
Ale v soudní síni Městského soudu v Praze stačí položit prostou otázku:
„Můžeme si natočit veřejné zasedání o odpovědnosti státu za justiční selhání?“
A odpověď zní:
„To v žádném případě.“
Nález Ústavního soudu z roku 2008, který říká, že takový postup je svévolný a odporuje principu veřejnosti, jako by neexistoval. Sedmnáct let poté se ukazuje, že nejpevnější bariérou české justice není právo, ale strach z kamery.
Franz Kafka by měl radost. Nejenže jsme se od něj nikam neposunuli – my jsme k tomu ještě přidali zásadu „veřejnost ano, ale jen do té míry, dokud se nikdo neodváží zmáčknout REC“.
Spolek Šalamoun
Poznámka: Nález Ústavního soudu II. ÚS 2672/07 je stále volně dostupný každému, kdo by si ho chtěl přečíst. Na rozdíl od obrazového záznamu z jednání senátu 72 Co.
Vítejte v právním státě….
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.