1. Úvod
Zásada nemo iudex in causa sua – nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci – je základním pilířem spravedlivého procesu. Je obsažena v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Její smysl je jediný – zajistit, aby nejen samotné rozhodování, ale i jeho vnější vnímání bylo nestranné.
Česká republika však od roku 1994 umožňuje, aby o vlastní podjatosti rozhodoval přímo dotčený soudce. Tento článek shrnuje historické, ústavní i mezinárodní souvislosti tohoto výjimečného institutu.
2. Historický vývoj § 31 trestního řádu
2.1 Původní úprava (1961 – 1993)
Původní znění zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, stanovovalo:
„O vyloučení orgánu činného v trestním řízení rozhodne nadřízený orgán.“
Rozhodování o námitce podjatosti tedy vždy probíhalo „shora“, v souladu s obecným procesním modelem té doby. Obdobné pravidlo obsahoval i občanský soudní řád (§ 15 – 16 OSŘ) a správní řád z roku 1967 (§ 9 a násl.).
2.2 Novela č. 292/1993 Sb. (účinnost od 1. 1. 1994)
Novela č. 292/1993 Sb. změnila § 31 trestního řádu následovně:
„O tom, zda je orgán činný v trestním řízení vyloučen, rozhodne tento orgán sám; jde-li o soud, rozhodne o vyloučení senát nebo samosoudce. Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.“

Důvodová zpráva zdůraznila především potřebu urychlení řízení a zamezení „obstrukcím“ v hlavním líčení. Žádné ústavněprávní odůvodnění však z ní nevyplývá. Změna byla motivována efektivitou, nikoli zásadou nestrannosti.
3. Současná právní úprava a její výklad
§ 31 trestního řádu je dodnes totožný s úpravou z roku 1993. Dotčený soudce tedy sám rozhoduje o své podjatosti, přičemž stížnost nemá odkladný účinek. Tím se může hlavní líčení konat i v době, kdy se o námitce teprve rozhoduje.
Výklad „orgán = osoba“ je však v rozporu se smyslem zákona. Jak uvádí právní analýza z 4. 11. 2025, pojmu „orgán“ je nutné rozumět institucionálně – tedy jako soudu jako instituci, nikoli osobě soudce. Soudce může sám prohlásit svoji podjatost a z řízení vystoupit, nikoli však rozhodnout o své vlastní nepodjatosti.
4. Ústavní dimenze a judikatura Ústavního soudu
Ústavní soud v nálezu III. ÚS 182/99 ze dne 25. 5. 2000 uvedl:
„Výklad § 141 odst. 2 tr. ř., který by vylučoval přezkum námitky podjatosti soudce odvolací instance nadřízeným soudem, by vedl k tomu, že by o vyloučení rozhodoval sám dotčený orgán, tedy ‚procesní strana‘. Taková konstrukce by porušovala zásadu nemo iudex in causa sua.“ (odst. 204 – 220)
V dalším nálezu I. ÚS 370/04 ze dne 2. 11. 2004 Ústavní soud doplnil, že k vyloučení soudce postačuje objektivně odůvodněná pochybnost, nikoli důkaz o skutečné zaujatosti. A nález Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 3. 2003 potvrdil, že formalistický výklad procesních předpisů nesmí narušit materiální spravedlnost.
5. Evropský standard nestrannosti
Evropský soud pro lidská práva rozlišuje subjektivní a objektivní nestrannost. V rozsudku Piersack v. Belgium, č. 8692/79, 1. 10. 1982, § 30 uvedl:
„Justice must not only be impartial, it must also be seen to be impartial.“
Tento princip potvrdil rozsudek De Cubber v. Belgium, č. 9186/80, 26. 10. 1984, § 27. Podle ESLP nestačí, aby soudce byl nestranný fakticky – je nutné, aby jeho nestrannost byla zjevná navenek.
6. Srovnání v Evropě a ve světě
| Země | Právní úprava / zdroj | Kdo rozhoduje o vyloučení |
|---|---|---|
| Německo | § 27 StPO – Strafprozessordnung | Rozhoduje soud, jehož je dotčený členem, avšak bez jeho účasti (Mitwirkungsausschluss). |
| Rakousko | § 47 öStPO – Strafprozessordnung | Rozhoduje předseda soudního orgánu; je-li dotčen vedoucí, rozhoduje nadřízený orgán. |
| Itálie | Codice di procedura penale, art. 36 – 40 | Rozhoduje jiný soudce téhož soudu nebo nadřízený soud; dotčený soudce je vyloučen z rozhodování. |
| Polsko | Kodeks postępowania karnego, art. 42 § 4 | O vyloučení rozhoduje soud, v jehož senátu dotčený soudce nesmí zasedat. |
| Maďarsko | Act XC of 2017 on Criminal Procedure, § 16 | Předseda soudu zahajuje vyloučení ex officio; pokud soudce uzná důvod, předseda určí jiného – dotčený soudce nerozhoduje. |
| Jihoafrická republika | President of the Republic v. SARFU, 1999 (4) SA 147 (CC) | Uplatněn test objektivní vnější nestrannosti: „The question is not whether the judge is in fact biased, but whether a reasonable, objective and informed person would apprehend that the judge will not be impartial.“ |
| Česká republika | § 31 tr. ř. (ve znění zákona č. 292/1993 Sb.) | Rozhoduje sám dotčený soudce; stížnost bez odkladného účinku. |
7. Shrnutí a závěr
- Změna nastala novelou č. 292/1993 Sb., účinnou od 1. 1. 1994.
- Před ní rozhodoval nadřízený orgán; po ní rozhoduje orgán dotčený – samosoudce nebo senát.
- ÚS III. ÚS 182/99 výslovně potvrdil zásadu nemo iudex in causa sua.
- ESLP Piersack § 30 a De Cubber § 27 požadují viditelnou nestrannost.
- Všechny srovnávané státy (EU i mimo EU) zaručují, že dotčený soudce nerozhoduje o sobě samém.
Stanovisko Spolku Šalamoun:
Současná konstrukce § 31 trestního řádu je historickým pozůstatkem postkomunistické snahy o „zrychlení řízení“, nikoli výsledkem ústavního uvažování. Z pohledu právního státu je nepřijatelné, aby o vlastní podjatosti rozhodoval soudce sám. Česká republika by měla tento model opustit a navrátit rozhodování o námitce podjatosti mimo dotčeného soudce – v souladu s Listinou, Úmluvou a evropskými standardy.
Zdroje
- Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, § 31 ve znění zákona č. 292/1993 Sb.
- Důvodová zpráva k zákonu č. 292/1993 Sb.
- Ústavní soud ČR, nález III. ÚS 182/99 ze dne 25. 5. 2000.
- Ústavní soud ČR, nález I. ÚS 370/04 ze dne 2. 11. 2004.
- Ústavní soud ČR, Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 3. 2003.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.

Procesy, kde sám soudce rozhoduje o své podjatosti či nepodjatosti jsou tím delší, čím více soudce je, či může být podjatý. Naprostá soudcovská zvůle se pak projevuje tam, kde jde o rozvody, či rozchody, a to s dětmi. Tam jde o věci, jež se nedají spočítat. Podjatý soudce klidně důkazně neprovede znalecký posudek či ho tzv. zahodí, zejména, je li kladný vůči otci. Běžné jsou případy, že na dětech justice parazituje třeba šest let. Za tu dobu samozřejmě přibývá různých, ať už pravdivých či lživých obvinění z domácího násilí. Pořád musíte platit a platit, advokáty, další a nové znalce a dokola… Výsledek je v nedohlednu . To je voda na soudní mlýn. Ten mele a smílá vše, jen podle jakési, pofiderní komunardní ideologie, Ošoupaní tatíci – na rozdíl od soudců – pak končí jako žebráci, zbavení svého majetku, který byl původně určen, nejbližším příbuzným – vlastním dětem. Nahrabou si hlavně soudci a jejich klientela. Pod záminkou ochrany dětí(!) jsou tyto bezbranné bytosti sprostě okradeny: Napřed o vlastního tátu, posléze o vše, co pro ně budoval. Takové domácí násilí, je jen pouhý nástroj, který na bezbranného člověka, mohou kdykoliv vytáhnout. Třeba zcela lživě. Pravý to rozvodový folklór. Je prostě soudní klientelou a p.t. úřednictvem ČR, nad jiné vítáno! Skýtá zisky, jak justici, tak její klientele, o kterých se prostému člověku ani nezdá. Děti z také „ochrany“ se v dospělosti do manželství nehrnou, spíše ani nevstupují. Také proto mj. dlouhodobě vymíráme. Potomky pak čeká je v životě jen další a nová patologie. Profitují jen ti, co se k této odporné linii tzv. volného hodnocení důkazů, a to i ze strany dlouhodobě podjatých soudců hlásí. Samozřejmě, bez sankcí na jejich slabomyslnost či záměr, protože z ní mají zisk. A o ten tady jde nejvíce. Chce to , dlouhodobě jen slibovanou reformu soudnictví. jakou? Pořádnou!
Je to tak. Naprosto souhlasím.