I. Úvod
Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1252/24 ze dne 10. července 2025 představuje jeden z nejzásadnějších vstupů soudní moci do diskuse o mezích přípustného zacházení s osobami ve výkonu trestu. Věc se týká případu A. B., odsouzené ženy, která byla ve věznici opakovaně a protiprávně připoutána k okenní mříži způsobem, jenž naplňoval znaky nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv. Přestože krajský soud sám konstatoval porušení zákona a absenci důvodů pro použití donucovacího prostředku, věc postoupil k projednání jako kázeňský přestupek, nikoliv trestný čin. Ústavní soud tento přístup odmítl jako ústavně nepřípustný.
II. Faktický a právní rámec věci
1. Skutkový základ
Stěžovatelka A. B. byla dne 8. ledna 2020 v ženské věznici připoutána na cca 3,5 hodiny za obě zápěstí k okenní mříži, a to ve dvou oddělených úsecích (2 hodiny a následně další 1,5 hodiny). V důsledku bolesti a stresu se pomočila, a byla nucena exkrementy uklidit. Připoutání nebylo provedeno na základě akutní hrozby, nýbrž jako „disciplinární prostředek“ za verbální protesty vůči dozorci a údajně „nevhodné chování“. Představitelé věznice včetně ředitelky považovali takový postup za standardní(sic!).
2. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
Okresní soud v Havlíčkově Brodě shledal příslušníky vinnými ze zneužití pravomoci úřední osoby (§ 329 TZ) s podmíněnými tresty. Krajský soud však rozsudek zrušil s odkazem na absenci subjektivní stránky činu – údajně nebylo prokázáno, že si byli vědomi protiprávnosti svého jednání. Věc postoupil do kázeňského řízení.
III. Nález Ústavního soudu
Ústavní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu s odkazem na porušení čl. 7 Listiny a čl. 3 Úmluvy. V odůvodnění akcentoval následující klíčové aspekty:
1. Jednání vykonavatelů státní moci ve služebním poměru
Ústavní soud výslovně odmítl, že neznalost právních předpisů nebo „tolerance nadřízených“ může představovat omluvitelný právní omyl dle § 19 TZ. Příslušníci vězeňské služby mají positivní zákonnou povinnost znát a dodržovat předpisy upravující použití donucovacích prostředků, a jejich školení a každoroční přezkušování nelze bagatelizovat.
2. Nepřípustnost „systémové svévole“ jako obhajoby
Argumentace krajského soudu, že „takto se to ve věznici dělalo běžně“, byla Ústavním soudem striktně odmítnuta. Právě opakované systematické porušování práv vězňů činí věc závažnější – nikoliv méně nebezpečnou. Soud výslovně konstatoval, že v právním státě jsou to právě státní orgány, kdo má jít příkladem v dodržování zákona.
3. Povinnost efektivního vyšetření
Ústavní soud připomněl judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (např. Bouyid proti Belgii, Cirino a Renne proti Itálii), dle níž musí být porušení čl. 3 Úmluvy předmětem trestního postihu a nikoliv pouze interní kázeňské sankce. Pokud vnitrostátní orgány nerespektují tuto zásadu, dochází ke ztrátě preventivní funkce trestního práva.
IV. Systémové selhání státní správy
Nález ÚS nemluví jen o individuálním pochybení. Věc A. B. se odehrála ve věznici, kde dle zjištění bylo připoutání k pevnému předmětu běžně využíváno nejen k zabránění bezprostřednímu útoku, ale jako metoda „zklidnění“ či „ponaučení“. Tento systém vykládal pojem „agresivita“ extrémně extenzivně – zahrnoval i slovní protest nebo „mávání rukama“. Tím se státní moc dopustila vědomého a strukturálního porušování lidských práv.
Závažný je i postoj státní zástupkyně a vedení věznice, kteří takový postup schvalovali či bagatelizovali. Obžalovaní přitom své jednání kryli účelovým záznamem o použití donucovacích prostředků – nikoliv kázeňským záznamem. Docházelo tedy ke klamnému formálnímu zakrytí protiprávního jednání, což Ústavní soud správně označil za organizované porušování právních norem.
V. Důsledky a výzvy de lege ferenda
Nález III. ÚS 1252/24 je precedentem, který:
- potvrzuje aktivní legitimaci oběti k podání ústavní stížnosti i ve věci, kdy nebyl pachatel pravomocně odsouzen;
- zavazuje soudy důsledně přezkoumávat tvrzení o „právním omylu“, zejména u státních zaměstnanců;
- zakazuje považovat systémové porušování práva za důvod pro beztrestnost jednotlivce;
- zdůrazňuje ochrannou funkci trestního práva ve vztahu k obětem a požadavek na účinné vyšetření nelidského zacházení.
Do budoucna je třeba přehodnotit nejen metodiku školení vězeňské služby, ale především zajistit nezávislý dohled nad výkonem donucovacích prostředků ve věznicích. Ministerstvo spravedlnosti a Generální ředitelství Vězeňské služby by měly přijmout opatření vedoucí k faktickému naplnění požadavků čl. 3 Úmluvy, jinak hrozí vážné reputační a právní důsledky včetně případných řízení u ESLP.
VI. Závěr
Spolek Šalamoun vítá jednoznačné stanovisko Ústavního soudu, které odmítá jakoukoliv „normalizaci“ nelidského zacházení, byť formálně maskovaného jako „donucovací prostředek“. Žádná služební praxe ani ústní instrukce nadřízených nemůže ospravedlnit fyzické týrání osoby ve výkonu trestu. Věznice nemá být místem odvety, ale výkonu spravedlivého trestu v souladu se zákonem a lidskou důstojností.
Právní stát začíná u dodržování práv těch nejslabších.
Spolek Šalamoun
www.spoleksalamoun.com
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.