Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2054/26 ze dne 26. srpna 2026 znovu důrazně připomněl, že rozhodování o podmíněném propuštění nemůže být založeno na mechanickém počítání kázeňských odměn, délce pobytu v konkrétní věznici či na požadavku „nadstandardního chování“, který zákon vůbec nezná. Soudy musí skutečně a individuálně zkoumat, zda se odsouzený polepšil a zda lze očekávat, že po propuštění povede řádný život.
Ústavní soud nálezem I. ÚS 2054/26 zrušil rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích i Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích. Dospěl k závěru, že jejich postupem bylo porušeno právo odsouzeného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nález je významný nejen pro konkrétní případ. Ústavní soud v něm pojmenoval několik problémů, se kterými se lze v praxi při rozhodování o podmíněném propuštění setkávat opakovaně.
Podmíněné propuštění není odměnou za „nadstandardní chování“
Podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku musí být při základní variantě podmíněného propuštění splněny tři podmínky: odsouzený musí vykonat zákonem stanovenou část trestu, svým chováním a plněním povinností musí prokázat polepšení a musí být možné očekávat, že v budoucnu povede řádný život, případně soud přijme záruku za dovršení jeho nápravy.
V posuzované věci však obecné soudy pracovaly s dalším kritériem. Opakovaně zdůrazňovaly, že chování odsouzeného je sice bezproblémové, avšak pouze „standardní“, nikoli „nadstandardní“.
Právě proti tomu se Ústavní soud vymezil velmi jednoznačně.
Připomněl svůj předchozí nález sp. zn. III. ÚS 255/26 a konstatoval, že znění zákona, odborná literatura ani judikatura žádné „nadstandardní chování“ jako podmínku prokázání polepšení nevyžadují. Ústavní soud navíc upozornil, že není ani zřejmé, co by měl představovat onen „standard“, který má odsouzený překročit.
Jde o podstatné konstatování. Soud nemůže zákonné podmínky podmíněného propuštění podle vlastního uvážení rozšiřovat o další podmínky, které trestní zákoník nestanoví.
Ústavní soud výslovně uvedl, že i standardní, tedy bezproblémové chování může svědčit o nápravě odsouzeného. Vyšší požadavek zákon spojuje až se zvláštní variantou předčasného podmíněného propuštění podle § 88 odst. 3 trestního zákoníku, kde se skutečně hovoří o vzorném chování a plnění povinností.
Počet odměn sám o sobě o nápravě člověka nevypovídá
Neméně důležitá je část nálezu týkající se kázeňských odměn.
V soudní praxi může vznikat tendence hodnotit polepšení odsouzeného prostřednictvím snadno měřitelných ukazatelů: kolik získal odměn, zda byl kázeňsky trestán nebo do jaké skupiny vnitřní diferenciace byl zařazen.
Ústavní soud však upozorňuje, že skutečná náprava člověka je podstatně složitější otázkou.
Rozhodující podle něj má být především to, zda došlo k eliminaci nebo alespoň podstatné redukci kriminogenních faktorů, které byly příčinou předchozí trestné činnosti, a zda byly vytvořeny podmínky, aby se tyto faktory po propuštění znovu neobjevily nebo nezesílily.
Ústavní soud k tomu používá mimořádně názorný příklad. U pachatele opakované násilné trestné činnosti spojené s nezvládáním emocí a agresivity nemusí počet odměn získaných například za úklid říkat prakticky nic o jeho skutečné nápravě. Podstatně významnější může být informace, že během výkonu trestu přestal být konfliktní a bez problémů vychází se spoluvězni i příslušníky Vězeňské služby.
Jinými slovy: podmíněné propuštění není bodovací soutěž.
Soud má zkoumat skutečnou změnu člověka, nikoli pouze kolonky ve vězeňském hodnocení.
Hodnotit se musí celý průběh výkonu trestu
Specifikem projednávané věci bylo, že odsouzený vykonal větší část trestu v Rakousku a teprve následně byl předán do České republiky.
České soudy však měly o jeho téměř ročním výkonu trestu v Rakousku pouze velmi stručnou, přibližně čtyřřádkovou zprávu. Z ní přitom vyplývalo bezproblémové chování, kvalitní pracovní zařazení, negativní testy na drogy a alkohol a dobrá spolupráce při výkonu trestu. Podrobnější hodnocení si soudy nevyžádaly. Naopak svoji pozornost zaměřily především na přibližně tři a půl měsíce, které odsouzený strávil ve Věznici Pardubice.
Krajský soud dokonce skutečnost, že odsouzený vykonával trest v České republice pouze krátkou dobu a nemohl proto získat dostatek odměn či postoupit ve vnitřní diferenciaci, použil v jeho neprospěch.
Ústavní soud takový přístup odmítl.
Při posuzování polepšení je podle něj nutné reflektovat celý průběh výkonu trestu a vývoj odsouzeného v jeho průběhu. Nelze fakticky ignorovat tři čtvrtiny výkonu trestu a následně odsouzenému přičítat k tíži, že během zbývající krátké části neměl dostatek času získat formální známky pozitivního hodnocení.
Ústavní soud výslovně konstatoval, že takový postup odsouzenému oproti jiným vězňům podstatně ztížil podmínky pro dosažení podmíněného propuštění.
Soud nesmí pouze čekat, co mu odsouzený předloží
Velmi důležitá je rovněž procesní část nálezu.
Obecné soudy mimo jiné vytýkaly odsouzenému, že nedoložil absolvování protidrogového programu v Rakousku. Přestože tvrdil, že takový šestiměsíční program absolvoval, soudy se podle Ústavního soudu ani nepokusily tuto informaci ověřit.
Ústavní soud připomněl, že i ve vykonávacím řízení platí zásada vyhledávací a zásada materiální pravdy podle § 2 odst. 5 trestního řádu.
Soudy proto měly potřebné informace z rakouského vězeňského zařízení aktivně opatřit, a to dokonce bez ohledu na to, zda jejich získání odsouzený výslovně navrhoval.
To je zásadní závěr i pro jiné případy. Rozhodnutí o pokračování výkonu trestu nemůže být založeno na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a následném argumentu, že si odsouzený potřebné důkazy neobstaral sám.
Rozhoduje skutečná resocializace, nikoli formalismus
Ústavní soud nijak nezpochybňuje, že institut podmíněného propuštění má být aplikován odpovědně. Naopak připomíná, že jde o osoby odsouzené k nejpřísnějšímu druhu trestu a že musí existovat důvodný předpoklad jejich řádného života po propuštění.
Současně však trvá na tom, že soud musí tuto otázku posuzovat individuálně a materiálně.
Jestliže například drogová závislost představovala jeden z hlavních faktorů předchozí trestné činnosti, je zcela legitimní zkoumat, zda odsouzený tento problém řeší. Nestačí však konstatovat, že v české věznici dosud nespolupracoval s adiktologem, jestliže zároveň tvrdí, že rozsáhlý protidrogový program absolvoval během předchozí části výkonu trestu v zahraničí. Soud musí takovou okolnost skutečně zjistit a vyhodnotit.
Rozhodnutí o další ztrátě svobody vyžaduje důkladné rozhodování
Snad nejsilnější formulaci obsahuje samotný závěr nálezu.
Ústavní soud uvedl, že obecné soudy přistoupily k posouzení podmínek podmíněného propuštění „zjednodušeným způsobem, který neodpovídá významu rozhodnutí o dalším odnětí svobody“.
Právě tato věta podle Spolku Šalamoun velmi přesně vystihuje podstatu problému.
Podmíněné propuštění samozřejmě není automatickým nárokem odsouzeného. Také Ústavní soud výslovně připomíná, že subjektivní právo na podmíněné propuštění neexistuje a hodnocení zákonných podmínek náleží obecným soudům. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje až tehdy, je-li zatíženo svévolí, faktickým omylem, závažnými logickými rozpory nebo zásadním porušením spravedlivého procesu.
To však není licence k libovůli.
Čím závažnější je zásah do základních práv člověka, tím důslednější musí být postup soudu, který o něm rozhoduje. A rozhodnutí, zda člověk zůstane nadále zbaven osobní svobody, nepochybně mezi nejzávažnější zásahy patří.
Co z nálezu podle Spolku Šalamoun vyplývá
Nález I. ÚS 2054/26 lze podle našeho názoru shrnout do několika jednoduchých, ale zásadních pravidel:
Soud nesmí vytvářet podmínky, které zákon nezná. Polepšení nelze redukovat na počet kázeňských odměn. Hodnotit je třeba celý vývoj odsouzeného, nikoli několik posledních měsíců výkonu trestu. Rozhodující jsou konkrétní kriminogenní faktory a jejich skutečná změna. A soud je povinen opatřit si dostatek informací, aby mohl o další osobní svobodě člověka rozhodnout na základě skutečností, nikoli předpokladů a formalistických zkratek.
Ústavní soud proto obecné soudy zavázal, aby si potřebné podklady doplnily, komplexně znovu posoudily polepšení odsouzeného i prognózu jeho řádného života a při novém rozhodování již nevyžadovaly podmínky, které § 88 odst. 1 trestního zákoníku nestanoví. Zároveň výslovně zdůraznil, že výsledek nového řízení nijak nepředjímá.
Spolek Šalamoun považuje tento nález za další důležité připomenutí, že účelem soudního rozhodování o podmíněném propuštění není hledat formální důvod, proč odsouzeného nepropustit, ani formální důvod, proč jej propustit. Úkolem soudu je na základě úplných a individuálně vyhodnocených podkladů zjistit, zda trest již splnil svůj resocializační účel a zda jsou skutečně naplněny zákonné podmínky stanovené trestním zákoníkem. Nic méně, ale také nic více.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.
když znalec napíše že trest splnil nejvyšší možnou míru resocializace – ale nedoporučuje propuštění, protože nelze vyloučit že bude trestnou činnost opakovat… (ve vězení vzorný, pracuje atd., spolek nabídl za něj záruku + práci, bydlení, denní dohled, zajištěné terapie v ordinaci psychiatra pokud to bude třeba), soudce odročil, protože chce ještě písemné potvrzení od lékaře, že vězeň bude po PP přijmut k terapiím, přestože je znalec ani zákon nepožaduje (dodáno). jak tomu mám rozumět? proč není propuštěn?