Opakované podněty Spolku Šalamoun nezapadly stranou. Předseda senátu JUDr. Richard Petrásek a soudci JUDr. Zuzana Zápalková a JUDr. Alexander Sotolář čelí kárnému řízení před Vrchním soudem v Praze. Podle rešerše spolku jde od roku 2008 teprve o třetí doložený případ, kdy kárný návrh míří proti všem třem členům jednoho rozhodujícího soudního senátu.
Městský soud v Praze dne 7. září 2026 Spolku Šalamoun oficiálně potvrdil, že kárný návrh směřuje proti všem třem členům senátu 7 To – Richardu Petráskovi, Zuzaně Zápalkové a Alexandru Sotolářovi.
Kárný návrh byl Vrchnímu soudu v Praze doručen dne 11. srpna 2026 a řízení je vedeno pod sp. zn. 1 Ds 6/2026.
Rozhodující bylo hlasování všech tří soudců
Podle sdělení Městského soudu v Praze, které má spolek k dispozici, bylo nejprve nutné úředně zpřístupnit protokol o hlasování. O jeho zpřístupnění rozhodl Vrchní soud v Praze.
Následně z protokolu vyplynulo, že všichni tři členové senátu 7 To hlasovali shodně.
Všichni tedy hlasovali pro rozhodnutí, u něhož Ústavní soud následně konstatoval porušení práva na soudní ochranu a vědomé ignorování jeho konstantní judikatury.
To je podstatné. Soudce samozřejmě nelze kárně postihovat jen proto, že jeho rozhodnutí vyšší soud později zruší. Jiná situace však může nastat v extrémních případech vědomého nerespektování závazné a ustálené judikatury.
Právě možnost zjistit hlasování jednotlivých členů senátu je navíc poměrně nová. Ve starší kárné věci sp. zn. 16 Kss 6/2020 nebylo možné individuální odpovědnost členů senátu prokázat právě proto, že tehdejší právní úprava neumožňovala kárnému soudu zjistit obsah protokolu o hlasování.
Ústavní soud: konstantní judikaturu vědomě ignorovali
Spolek Šalamoun podal první podnět k vyvození kárné odpovědnosti dne 22. listopadu 2025. Výslovně požadoval podání kárného návrhu proti předsedovi a členům senátu 7 To, kteří hlasovali pro usnesení č. j. 7 To 333/2025-247.
Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 3037/25 ze dne 24. února 2026 toto usnesení zrušil pro porušení práva na soudní ochranu.
Jeho závěr byl neobvykle ostrý: Městský soud podle Ústavního soudu nerespektoval jeho konstantní judikaturu, přestože na ni byl výslovně upozorněn, a rozhodl se ji vědomě ignorovat.
Spolek proto dne 9. března 2026 podnět zopakoval.
O pět měsíců později byl kárný návrh skutečně podán.
A nebylo to naposledy
V mezidobí navíc Ústavní soud zrušil další rozhodnutí téhož senátu 7 To.
Nálezem sp. zn. II. ÚS 1893/26 ze dne 4. srpna 2026 zrušil usnesení Městského soudu v Praze č. j. 7 To 203/2026-777 ze dne 18. června 2026, vydané v jiné trestní věci.
Tentokrát Ústavní soud konstatoval porušení nejen práva na soudní ochranu, ale také práva na obhajobu.
Senát rozhodl o stížnosti, aniž vyčkal na její avizované doplnění a aniž stěžovateli stanovil přiměřenou lhůtu. Ústavní soud konstatoval, že takový postup odporoval jeho ustálené judikatuře.
Dvě zrušená rozhodnutí senátu 7 To během několika měsíců, v obou případech kvůli porušení základních práv, proto nelze v kontextu současného kárného řízení přehlížet.
Nejde o nezkušené soudce
O to významnější je zkušenost všech tří soudců.
Richard Petrásek je soudcem od roku 1992, tedy více než 34 let. Jeho jmenování dokládají již dobové dokumenty České národní rady.
Zuzana Zápalková je soudkyní od roku 1994 a Alexander Sotolář vykonává soudcovskou profesi opět od roku 2000. U všech tří tedy hovoříme o soudcích s více než čtvrtstoletím zkušeností.
O pochybeních způsobených nedostatkem zkušeností lze proto hovořit jen obtížně.
Alexander Sotolář už před kárným soudem stál
Pro Alexandra Sotoláře navíc současné řízení není první.
Kárný senát Nejvyššího správního soudu jej v roce 2020 uznal vinným v souvislosti s úpravami protokolů o hlavním líčení v kauze Opencard. Některé jeho zásahy měnily význam skutečně učiněných výpovědí.
Sotolář tehdy nepřišel o talár, ale kárný soud jej odvolal z funkce předsedy senátu. Současně nebylo prokázáno, že by protokoly měnil v úmyslu poškodit obžalované.
Richard Petrásek už dostal výtku
Také předseda senátu Richard Petrásek se nedávno dostal do hledáčku vedení soudu.
V jiné trestní věci otevřel obálku obsahující protokol o hlasování, její obsah zkontroloval a původní obálku následně nahradil novou, aniž o tom učinil záznam ve spise. Vrchní soud později konstatoval vážné pochybnosti o autenticitě protokolu o hlasování.
Předsedkyně Městského soudu v Praze za tento postup Petráskovi uložila výtku. Příslušné rozhodnutí Městského soudu následně zasáhl také Nejvyšší soud.
Soudce Vacek skončil kvůli věku
Původní podnět Spolku Šalamoun se netýkal pouze soudců senátu 7 To. Směřoval také proti tehdejšímu soudci Obvodního soudu pro Prahu 8 JUDr. Michalu Vackovi.
Vedení jeho vlastního soudu přitom označilo stížnost na jeho postup za důvodnou a konstatovalo, že svým postupem ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudu a postupoval v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu.
Kárný návrh proti Vackovi však podán nebyl. Jeho soudcovská funkce dne 31. prosince 2025 zanikla dosažením věku 70 let.
Lubomír Velc se funkce soudce vzdal
Spolek má podobnou zkušenost také s bývalým předsedou senátu Městského soudu v Praze JUDr. Lubomírem Velcem.
Spolek na jeho svévolné jednání a nevhodné chování podal stížnost, která byla vyhodnocena jako oprávněná.
Kárné řízení následně neproběhlo. Lubomír Velc se své funkce soudce sám vzdal.
Třetí doložený případ od roku 2008
Současné kárné řízení je mimořádné i v historickém srovnání.
Statistika Nejvyššího správního soudu eviduje za období od října 2008 do listopadu 2022 celkem 302 kárných návrhů ve věcech soudců. Návrhy směřující současně proti více soudcům byly naprostou výjimkou.
Podle rešerše Spolku Šalamoun lze před současnou věcí dohledat pouze dva srovnatelné případy společného kárného řízení proti třem členům jednoho rozhodujícího senátu – sp. zn. 13 Kss 9/2017 a 16 Kss 6/2020.
Případ senátu 7 To je tak podle naší rešerše třetím doloženým případem tohoto druhu od roku 2008.
„Skoro se bojíme psát stížnosti“
„S nadsázkou už říkáme, že se skoro bojíme psát stížnosti k Městskému soudu v Praze. Jeden soudce skončil kvůli věku dříve, nežli se jeho věc vůbec mohla dostat před kárný soud, druhý se funkce sám vzdal, předseda senátu 7 To dostal výtku a nyní míří před kárný soud všichni tři soudci tohoto senátu. Avšak nadsázka stranou – vážnou otázkou je, proč musí na podobné problémy opakovaně upozorňovat občanský spolek a proč kontrolní mechanismy justice nereagují samy,“ uvádí Spolek Šalamoun.
O tom, zda se Richard Petrásek, Zuzana Zápalková a Alexander Sotolář dopustili kárného provinění, teprve rozhodne Vrchní soud v Praze. Výsledek řízení proto nepředjímáme.
Za mimořádný výsledek však považuje spolek již samotnou skutečnost, že na základě původního a opakovaného podnětu byl proti všem třem členům senátu 7 To Městského soudu v Praze podán kárný návrh.
Běžně se to totiž nestává.
Vítejte v právním státě.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.
Na celé této věci je pro mě jedna skutečnost obzvlášť hořká:
VLADIMÍRA VITULU TO PŘED VĚZENÍM NEOCHRÁNILO.
A o kom zde vlastně mluvíme?
O otci pěti dětí, milujícím partnerovi a člověku, který pracoval a zajišťoval svou rodinu – obyčejnou, fungující českou rodinu, v níž děti potřebují svého otce nejen finančně, ale především lidsky.
Tomuto člověku byl podmíněný trest přeměněn na šest měsíců nepodmíněného trestu odnětí svobody proto, že podle soudu prvního stupně ještě jednou řídil motorové vozidlo bez řidičského oprávnění.
Přitom dne 9. února 2026 mu bylo řidičské oprávnění opět vráceno.
Nechci tím bagatelizovat porušování soudem uložených povinností ani tvrdit, že řízení bez řidičského oprávnění není závažné. Ale trestní justice musí vždy zachovávat smysl pro proporcionalitu – a především musí při rozhodování o osobní svobodě člověka bezvýhradně respektovat jeho procesní práva.
Tady nejde o abstraktní položku v soudním spise.
Jde o otce pěti dětí, partnera a živitele rodiny, který dnes vykonává šestiměsíční trest odnětí svobody.
A když si člověk sestaví časovou osu událostí, které následovaly po nálezu Ústavního soudu ze dne 24. února 2026, musí si položit otázku, jak vůbec mohl justiční systém něco takového připustit.
ČTYŘI DNY
Dne 9. března 2026 Spolek Šalamoun zopakoval svůj podnět k vyvození kárné odpovědnosti soudců senátu 7 To.
A jen o čtyři dny později, dne 13. března 2026, se otázka osobní svobody Vladimíra Vituly dostala znovu před tentýž senát 7 To.
Právě toto je pro mě naprosto nepochopitelné.
Nešlo o spor o peníze. Nešlo o nějakou vedlejší procesní otázku.
ŠLO O SVOBODU ČLOVĚKA.
A o ní znovu rozhodovali soudci, jejichž předchozí postup v téže věci právě vedl k zásahu Ústavního soudu a k opakovanému podnětu k vyvození jejich kárné odpovědnosti.
Jak je něco takového možné?
Jak může soudní systém připustit, aby se otázka osobní svobody člověka znovu vrátila právě k těm soudcům, jejichž předchozí postup vůči tomuto člověku vyvolal celý problém, o kterém pojednává článek výše?
Samozřejmě: samotný kárný podnět nemůže automaticky způsobit podjatost soudce. Jinak by si mohl každý účastník řízení jednoduše odstranit nepohodlného soudce podáním stížnosti.
Jenže tady neexistoval pouze kárný podnět.
Existoval již nález Ústavního soudu.
A týkal se právě rozhodování tohoto senátu právě ve věci Vladimíra Vituly.
Přesto o pouhé čtyři dny později rozhodovali znovu.
A VLADIMÍR VITULA ANI JEHO OBHÁJKYNĚ NEVĚDĚLI KDY
Ještě nepochopitelnější je způsob, jakým k rozhodování dne 13. března došlo.
Senát rozhodoval v neveřejném zasedání.
Vladimír Vitula nebyl přítomen.
Jeho obhájkyně nebyla přítomna.
A podle informací, které máme k dispozici, ani jeden z nich předem nevěděl, kdy přesně bude senát o stížnosti rozhodovat.
Obhajoba přitom připravovala důležité doplnění stížnosti.
Toto podání bylo dne 13. března 2026 v 9:41 hodin doručeno Městskému soudu v Praze.
Podle protokolu založeného ve spise začalo neveřejné zasedání v 10:00 hodin.
DEVATENÁCT MINUT.
Pouhých devatenáct minut mezi doručením doplnění obhajoby a časem zahájení zasedání uvedeným v protokolu.
Podání se před rozhodnutím k soudcům nedostalo.
Nemohli je tedy zohlednit.
A následky dnes známe.
Vladimír Vitula je ve vězení.
Jako člověk, který se na českou justici dívá také očima někoho, kdo v této zemi nevyrostl, mám problém pochopit, jak může být takový postup považován za přijatelný.
ZKUSME TO PŘEVÉST DO OBYČEJNÉHO ŽIVOTA
Představme si jednoduchou situaci.
Někdo mě napadne a zbije.
Já jeho jednání oznámím.
Příslušná autorita následně potvrdí, že vůči mně skutečně postupoval protiprávně.
A krátce nato dostane právě tento člověk možnost rozhodovat o tom, zda budu zbaven osobní svobody já.
Samozřejmě vím, že toto přirovnání není právně totožné se situací soudce, jehož rozhodnutí zrušil Ústavní soud.
Ale právě proto jde o přirovnání.
Ukazuje totiž podstatu problému:
MĚL BYCH JEŠTĚ DŮVĚRU, ŽE O MNĚ BUDE ROZHODOVÁNO SKUTEČNĚ NESTRANNĚ?
A právě o důvěru v nestrannost soudu tady jde.
Nejen soudce totiž musí být subjektivně přesvědčen o své nestrannosti.
Také okolnosti rozhodování musí poskytovat dostatečné záruky, aby nevznikaly objektivně odůvodněné pochybnosti.
A tady se ptám:
KOLIK DALŠÍCH OKOLNOSTÍ JEŠTĚ BYLO POTŘEBA?
A CO SE SKUTEČNĚ STALO 13. BŘEZNA?
Existuje totiž ještě jedna mimořádně závažná otázka.
Ve spise se nachází zapečetěná obálka obsahující protokol o hlasování senátu ze dne 13. března 2026.
Samotná obálka je v pořádku. Nejde o stopy po jejím neoprávněném otevření.
Aby bylo jasno:
PROBLÉM JE JINDE.
Na obálce jsou patrné dvě různé stopy po sešití.
Na protokolu z neveřejného zasedání, který je dnes s touto obálkou spojen, však odpovídající druhá stopa po sešití není.
To samozřejmě není důkaz, že někdo protokol dodatečně vyměnil.
Ale je to fyzická nesrovnalost, která vyvolává naprosto legitimní otázku:
JAKÝ DOKUMENT BYL S TOUTO OBÁLKOU PŮVODNĚ SEŠIT?
A právě zde se vracíme k oněm devatenácti minutám.
Doplnění obhajoby bylo doručeno v 9:41 hodin.
Podle protokolu se zasedání konalo v 10:00 hodin.
Proto potřebujeme s jistotou vědět:
KONALO SE NEVEŘEJNÉ ZASEDÁNÍ SKUTEČNĚ DNE 13. BŘEZNA 2026 V 10:00 HODIN TAK, JAK UVÁDÍ PROTOKOL ZALOŽENÝ VE SPISE?
Odpověď může pomoci dát právě obsah dosud zapečetěné obálky – protokol o hlasování.
Jeho zákonné zpřístupnění a porovnání s ostatní dokumentací může pomoci ověřit skutečný časový průběh rozhodování.
Dokud se tak nestane, nikdo odpovědně nemůže tvrdit, že byl protokol vyměněn.
Ale nikdo by také neměl předstírat, že druhá stopa po sešití existující pouze na obálce a nikoli na protokolu, který je s ní dnes spojen, nevyžaduje vysvětlení.
Když jde o šest měsíců lidské svobody, takové otázky se neodkládají do šuplíku.
MUSÍ SE OBJASNIT.
NÁMITKA PODJATOSTI EXISTOVALA UŽ PŘEDTÍM
A ještě něco.
Pochybnosti o nestrannosti předsedy senátu nevznikly až po nálezu Ústavního soudu.
Již dne 27. listopadu 2025 byla Městskému soudu v Praze řádně doručena námitka podjatosti týkající se mimo jiné JUDr. Richarda Petráska.
Tato námitka tedy existovala dávno před rozhodováním dne 13. března 2026.
Přesto senát rozhodoval.
A dnes, 9. září 2026, není otázka této námitky stále pravomocně uzavřena.
Věc se nyní nachází u Vrchního soudu v Praze, kde je vedena pod sp. zn. 9 To 58/2026. Řízení bylo zahájeno dne 1. září 2026 a podle aktuálních údajů InfoSoudu je k dnešnímu dni stále vedeno jako „nevyřízená věc“.
To znamená něco, co považuji za naprosto zásadní:
VLADIMÍR VITULA JE JIŽ OD 27. ČERVENCE 2026 VE VĚZENÍ, ZATÍMCO OTÁZKA PODJATOSTI SOUDCŮ, KTEŘÍ ROZHODOVALI VE VĚCI S PŘÍMÝM DOPADEM NA JEHO OSOBNÍ SVOBODU, NENÍ ANI DNES PRAVOMOCNĚ VYŘEŠENA.
Člověk tedy již vykonává trest, zatímco řízení týkající se námitky podjatosti soudců, kteří se na cestě k tomuto výsledku podíleli, stále není pravomocně skončeno.
Co se stane, pokud Vrchní soud v Praze nakonec dospěje k závěru, že námitka podjatosti byla důvodná?
Kdo Vladimíru Vitulovi vrátí dny, které mezitím strávil za mřížemi?
Tohle už není jedna izolovaná procesní chyba.
TO JE ŘETĚZEC UDÁLOSTÍ, KTERÝ MUSÍ VYVOLÁVAT OTÁZKY U KAŽDÉHO, KOMU NENÍ OCHRANA OSOBNÍ SVOBODY ČLOVĚKA LHOSTEJNÁ.
A POTOM PŘIŠEL 15. ČERVENEC
Dne 15. července 2026 podal Vladimír Vitula prostřednictvím svých právních zástupců k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 žádost o odklad výkonu trestu.
Na podání bylo jasně uvedeno, že je urgentní, protože nástup výkonu trestu byl stanoven na 27. července 2026.
Soud tedy měl před sebou naprosto jasnou situaci:
Člověk žádá o odklad výkonu trestu a za dvanáct dní má nastoupit do vězení.
Dne 27. července Vladimír Vitula skutečně nastoupil.
Dnes je 9. září 2026.
Od podání žádosti uplynulo 56 dní.
Vladimír Vitula je již 45 dní ve vězení.
A podle informací, které máme k dnešnímu dni k dispozici, stále nebylo o tomto urgentním návrhu rozhodnuto způsobem, který by mu byl doručen.
Tak se ptám:
JAKÝ SMYSL MÁ ŽÁDOST O ODKLAD VÝKONU TRESTU, KDYŽ O NÍ SOUD NEROZHODNE PŘED NÁSTUPEM DO VĚZENÍ?
A jaký smysl má, když o ní není rozhodnuto ani poté, co člověk strávil ve vězení už 45 dní ze šestiměsíčního trestu?
Tady už nejde o teorii.
Každý den je jeden skutečný den života člověka.
A ten den mu nikdo nevrátí.
STYĎTE SE
Po tom všem mi zbývá jako zahraničnímu pozorovateli české justice jedno jediné slovo:
STYĎTE SE.
Styďte se za systém, který dovolil, aby o osobní svobodě Vladimíra Vituly znovu rozhodoval tentýž senát pouhé čtyři dny po opakovaném podnětu k vyvození jeho kárné odpovědnosti – a poté, co Ústavní soud jeho předchozí rozhodnutí v téže věci zrušil.
Styďte se za systém, ve kterém obhajoba ani neví, kdy bude o svobodě jejího klienta rozhodováno.
Styďte se za systém, ve kterém důležité podání dorazí soudu před zasedáním, ale k rozhodujícím soudcům se včas nedostane.
Styďte se za systém, ve kterém fyzická nesrovnalost v soudním spise týkající se právě tohoto rozhodování dosud vyvolává nezodpovězené otázky.
A styďte se za systém, ve kterém člověk označí žádost o odklad výkonu trestu jako urgentní, uvede přesné datum nástupu do vězení – a o 56 dní později stále čeká, zatímco už 45 dní sedí za mřížemi.
Nejde mi o to předjímat vinu kteréhokoli soudce.
Nejde mi o pomstu.
JDE MI O VLADIMÍRA VITULU.
O člověka.
O otce pěti dětí, partnera a živitele rodiny.
O jeho osobní svobodu.
O šest měsíců jeho života.
Český stát může jednoho dne připustit, že někde došlo k chybě.
Může zrušit rozhodnutí.
Může zahájit kárné řízení.
Může napsat nový rozsudek nebo nové usnesení.
Může se dokonce omluvit a zaplatit odškodnění.
Ale jednu věc už nikdy nedokáže:
VRÁTIT ČLOVĚKU JEDINÝ DEN, KTERÝ NEPRÁVEM STRÁVIL ZA MŘÍŽEMI.
Proto se na dnešní zprávu nedívám s pocitem zadostiučinění.
Dívám se na ni s hněvem.
Protože zatímco justice začíná řešit odpovědnost soudců, Vladimír Vitula dál sedí ve vězení.
A PRÁVĚ TO JE NA CELÉM TOMTO PŘÍBĚHU NEJVĚTŠÍ OSTUDA.