Spolek Šalamoun velmi pečlivě sleduje případ paní D., která se již několik let domáhá soudní ochrany proti postupu Policie České republiky spočívajícímu v odebrání vzorku DNA, sejmutí otisků prstů, fotografování a následném dlouhodobém uchovávání takto získaných biometrických a genetických údajů.
Nejde přitom o osobu odsouzenou za násilnou nebo závažnou trestnou činnost. Paní D. byla v roce 2019 obviněna v souvislosti s údajným použitím sociální dávky určené jejímu nevidomému synovi k jinému účelu. Obvinění podle dostupných podkladů vzniklo na základě podnětu jejího bývalého manžela. Paní D. nebyla předtím trestána ani trestně stíhána a její trestní stíhání bylo následně pravomocně zastaveno.
Přesto byla dne 11. listopadu 2019 v budově Obvodního ředitelství Policie Praha I proti své vůli fotografována, byly jí sejmuty daktyloskopické otisky a byl u ní proveden bukální stěr za účelem získání profilu DNA.
Tyto úkony přitom neměly sloužit k objasnění konkrétního skutku. Policie je provedla podle § 65 zákona o Policii České republiky za účelem jakési hypotetické „budoucí identifikace“ paní D.
Jinými slovy: stát si její DNA, otisky prstů a fotografie pořídil nikoli proto, že by byly potřebné k dokazování údajného zneužití sociální dávky, ale pro případ, že by snad někdy v budoucnu bylo zapotřebí paní D. identifikovat jako možnou pachatelku nějakého jiného trestného činu.
Obvinění jako vstupenka do policejní databáze
Právě zde se ukazuje mimořádně nebezpečná policejní praxe.
Policie si zjevně vykládá samotné formální obvinění z úmyslného trestného činu jako téměř automatické oprávnění odebrat člověku DNA, sejmout mu otisky prstů a zařadit jeho údaje do policejních evidencí.
Takový výklad však znamená, že k zásahu do nejcitlivější sféry lidského soukromí postačí pouhé rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Bez odsouzení. Bez prokázání viny. A podle všeho také bez skutečného individuálního posouzení, zda je tak hluboký zásah vůbec nezbytný.
To je přesně logika, kterou právní stát nesmí přijmout.
Odběr DNA není běžný administrativní úkon srovnatelný s opsáním jména nebo data narození. Genetický profil představuje vysoce citlivý osobní údaj, který člověk nemůže změnit, nahradit ani zneplatnit. Stát jeho získáním vstupuje do samotného biologického základu identity jednotlivce.
Policie proto nemůže postupovat stylem: nejprve odebereme a uložíme, otázky budeme řešit později.
Nejvyšší správní soud: samotné obvinění nestačí
Zásadní obrat v celé věci přinesl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. května 2026, č. j. 2 As 147/2022-85.
Městský soud v Praze původně žalobu paní D. odmítl s odůvodněním, že měla nejprve požádat policii o výmaz svých údajů. Nejvyšší správní soud však toto usnesení zrušil a uložil městskému soudu, aby žalobu věcně projednal.
NSS zdůraznil, že člověk, který napadá samotné provedení identifikačních úkonů, nemá před podáním zásahové žaloby k dispozici jiný účinný prostředek ochrany. Nelze jej proto odkázat do dalšího administrativního kolečka a tvrdit, že se měl nejprve domáhat milosti u stejného aparátu, který jeho údaje získal.
Ještě významnější jsou závěry NSS k samotné přiměřenosti policejního postupu.
Podle Nejvyššího správního soudu nestačí, že byly formálně splněny zákonné podmínky, tedy například že byla osoba obviněna z úmyslného trestného činu. Policie musí v každém jednotlivém případě prokázat, že odběr DNA, sejmutí otisků a fotografování byly skutečně nezbytné a přiměřené.
Posuzovat musí zejména:
- povahu a závažnost údajného trestného činu,
- dosavadní trestní minulost člověka,
- sílu podezření,
- osobnost a věk dotčené osoby,
- riziko opakování trestné činnosti,
- konkrétní souvislost identifikačních údajů s účelem, kterého chce policie dosáhnout.
NSS výslovně upozornil, že u typicky hospodářských nebo jiných nenásilných trestných činů, kterých se měla dopustit do té doby netrestaná osoba, bude zpravidla velmi obtížné přiměřenost odběru DNA obhájit.
To je pro případ paní D. zcela zásadní.
Nejdříve odebrat, potom roky uchovávat
Policejní zásah však neskončil samotným bukálním stěrem, otisky a fotografováním.
Údaje paní D. jsou podle jejího aktuálního soudního podání nadále uchovávány v policejních databázích, přestože její trestní stíhání bylo pravomocně zastaveno. Stav, který měl být podle policie odůvodněn trestním stíháním, tak pokračuje ještě roky poté, co trestní řízení skončilo.
Policie přitom svůj postup nadále obhajuje jako zákonný, legitimní a přiměřený.
Takový postoj je alarmující. Jestliže byla osoba pouze obviněna, nikdy nebyla odsouzena, její stíhání skončilo a údajný skutek byl nenásilné povahy, musí policie velmi přesvědčivě vysvětlit, proč je i po letech nezbytné uchovávat její genetický profil.
Nestačí obecné zaklínadlo o ochraně bezpečnosti a veřejného pořádku.
Bez konkrétního a individuálního odůvodnění se z policejní databáze stává preventivní registr osob, které se kdysi ocitly v hledáčku orgánů činných v trestním řízení – bez ohledu na to, zda byly nakonec odsouzeny, zproštěny nebo zda bylo jejich stíhání zastaveno.
Takové nediferencované shromažďování genetických a biometrických údajů je v přímém napětí s judikaturou českých soudů, Soudního dvora Evropské unie i Evropského soudu pro lidská práva.
Policejní ping-pong: jeden útvar údaje odebere, jiný je uchovává
Případ odhaluje také další pozoruhodnou obrannou taktiku policejního aparátu.
Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, jehož útvar identifikační úkony provedl, v řízení namítalo, že není orgánem, který by mohl být zavázán k likvidaci údajů, protože databázi spravuje Policejní prezidium České republiky.
Výsledek je téměř absurdní.
Jeden útvar policie člověku odebere DNA, otisky a fotografie. Jiný útvar je převezme a uchovává. Když se postižený člověk obrátí na soud, první útvar tvrdí, že údaje nemá, a odpovědnost za jejich další existenci přesouvá jinam.
Občan se tak ocitá v institucionálním bludišti, v němž má sám zjišťovat, která organizační složka jednotného policejního sboru provedla zásah, která spravuje jeho následky a koho přesně má žalovat.
Nejvyšší správní soud však správně uvedl, že organizační složitost veřejné správy nesmí vytvářet bariéru soudní ochraně.
Podle NSS je samotné odebrání údajů předběžně přičitatelné Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, zatímco jejich další uchovávání může být přičitatelné Policejnímu prezidiu. Městský soud se proto musí řádně zabývat odpovědností obou policejních útvarů.
Stát nemůže nejprve rozdělit zásah mezi několik svých organizačních článků a následně toto vlastní organizační uspořádání používat jako obranu proti člověku, jehož základní práva mohla být porušena.
„Plody otráveného stromu“
Nejvyšší správní soud v rozsudku použil mimořádně výstižný pojem: údaje získané nezákonným identifikačním úkonem mohou představovat „plody otráveného stromu“.
Je-li nezákonný samotný odběr, nemůže policie automaticky považovat jeho výsledek za čistý, zákonný a navždy použitelný údaj.
Právě proto musí Městský soud v Praze nyní posoudit nejen zákonnost fotografování, sejmutí otisků a odběru DNA, ale také jejich trvající důsledky. Tedy především to, zda smí policie takto získané údaje nadále uchovávat a zda je musí zlikvidovat.
Rozsudek NSS sice zatím definitivně neurčil, že odběr paní D. byl nezákonný. Takové rozhodnutí musí nyní učinit Městský soud v Praze. Nejvyšší správní soud však stanovil právní rámec, který pro policejní postup rozhodně nevyznívá příznivě.
Ne každý obviněný je budoucí recidivista
Celý případ stojí na jednoduché otázce:
Smí stát zacházet s každým člověkem obviněným z úmyslného trestného činu jako s potenciálním budoucím recidivistou, jehož genetické a biometrické údaje je vhodné preventivně uložit?
Podle našeho názoru nikoli.
Presumpce neviny není prázdná fráze vyvěšená v soudních síních. Musí mít konkrétní důsledky také pro policejní postup. Osoba, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání, se nestává majetkem kriminalistické databáze.
Policie musí v každém jednotlivém případě vysvětlit, proč jsou právě DNA, otisky prstů a fotografie nezbytné. Musí prokázat, proč nestačí mírnější prostředky. Musí zohlednit povahu údajného skutku, osobu obviněného i skutečné riziko další trestné činnosti.
A jestliže trestní stíhání skončí, musí policie znovu a přesvědčivě odůvodnit, proč údaje nadále uchovává.
Opačný přístup není výkonem legitimních policejních pravomocí. Je to vytváření genetického registru lidí, kteří měli tu smůlu, že byli někdy obviněni – třeba účelově, třeba chybně a třeba na základě osobního konfliktu.
Spolek Šalamoun bude případ dále sledovat
Městský soud v Praze po rozsudku NSS vyzval žalobkyni, aby se znovu vyjádřila k věci samé a k otázce odpovědnosti jednotlivých policejních útvarů. Paní D. dne 21. července 2026 potvrdila, že na své žalobě trvá.
Domáhá se určení nezákonnosti policejního zásahu, ukončení pokračujícího porušování svých práv a likvidace fotografií, otisků, biologických vzorků a profilu DNA.
Spolek Šalamoun bude další vývoj řízení velmi pečlivě sledovat.
Nejde pouze o případ jedné ženy. Jde o hranici, za kterou policie nesmí vstupovat jen proto, že má technickou možnost odebrat člověku jeho biologickou identitu a uložit ji do svých databází.
Pravomoc státu získávat DNA, otisky prstů a další biometrické údaje musí být výjimečným, individuálně odůvodněným a soudně kontrolovatelným opatřením.
Nikoli automatickým rituálem následujícím po sdělení obvinění.
Vítejte v právním státě.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.