Proč český trestní řád poskytuje státním orgánům více procesního prostoru než ochranných mechanismů občanům
Napsal: Thomas Sigmund
Švýcarský sýr zná každý. Jeho četné otvory patří k jeho typickým znakům. Jsou záměrné, neškodné a činí tento sýr nezaměnitelným.
Mezery v zákonech jsou však něčím zcela jiným.
Rozhodují o tom, zda občan dokáže účinně uplatnit svá práva, zda soudy podléhají skutečně nezávislé kontrole a zda právní záruky právního státu fungují v praxi, nebo existují pouze na papíře.
Obzvláště problematické jsou takové mezery tehdy, pokud mohou vést k tomu, že státní orgány disponují širším procesním prostorem než ti, jejichž práva má trestní řízení ve skutečnosti chránit.
Český trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb.) nabyl účinnosti dne 1. ledna 1962. Přestože pochází ještě z období Československé socialistické republiky, tvoří – navzdory zásadním společenským a ústavním změnám po roce 1989 – dodnes základ českého trestního řízení.
Od svého přijetí byl podle odborné právní literatury i legislativní praxe novelizován více než 350krát. Nejvýznamnější zásah představovala tzv. velká novela provedená zákonem č. 265/2001 Sb. K úplné rekodifikaci trestního procesu však nikdy nedošlo. Namísto systematicky nově vybudovaného procesního kodexu vznikl v průběhu desetiletí právní předpis formovaný stovkami dílčích novel, výjimek a zvláštních úprav jednotlivých oblastí trestního řízení.
Právě tento postupný vývoj vyvolává otázku, zda dnešní trestní řád ještě ve všech svých částech poskytuje potřebnou systematičnost, vnitřní soudržnost a právní jistotu, které lze očekávat od moderního procesního předpisu demokratického právního státu.
Případ Vladimíra V. názorně ukazuje, že některá ustanovení trestního řádu a způsob jejich praktické aplikace mohou vytvářet právě takové procesní prostory.
Toto trestní řízení však představuje pouze výchozí bod následující analýzy.
Předmětem této analýzy není otázka, zda má být vůči Vladimíru V. vykonán původně podmíněně odložený trest odnětí svobody. Jejím skutečným předmětem je mnohem zásadnější otázka, zda český trestní řád ve své současné podobě stále poskytuje dostatečné záruky právního státu pro spravedlivý proces.
Slouží trestní právo procesní především k ochraně občanů, nebo naopak v rozhodujících otázkách poskytuje státním orgánům širší prostor k procesnímu postupu než těm, jejichž základní práva má ve skutečnosti chránit?
Tento článek není míněn jako kritika jednotlivých soudců či státních zástupců. Stejně tak si neklade za cíl podat vyčerpávající přehled všech slabin českého trestního řádu. Zaměřuje se pouze na dva konkrétní příklady, na jejichž základě lze ukázat, jak mohou některá ustanovení trestního řádu a způsob jejich praktické aplikace vytvářet napětí z hlediska principů právního státu.
Oba příklady pocházejí z téhož trestního řízení. Právě proto obzvláště přesvědčivě ukazují, že nejde o dvě vzájemně nesouvisející procesní otázky, ale o možné systémové problémy vyplývající ze současné zákonné úpravy trestního řízení.
První z nich se týká výkladu § 466 trestního řádu a otázky, nakolik jsou zákonná pravidla příslušnosti skutečně předvídatelná, pokud i nejvyšší státní orgány vykládají totožné ustanovení odlišným způsobem.
Druhý se týká jedné z nejstarších zásad právního státu vůbec: nemo iudex in causa sua – nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci. Případ Vladimíra V. vyvolává otázku, zda výklad § 31 trestního řádu, který je dnes v České republice uplatňován, tomuto principu stále plně odpovídá, nebo zda zákonem předpokládaná právní ochrana v určitých procesních situacích neztrácí svůj preventivní účel.
V průběhu svého zkoumání jsem se proto obrátil také na předsedu Ústavního soudu České republiky JUDr. Josefa Baxu s několika konkrétními otázkami. Netýkaly se samotného případu Vladimíra V., nýbrž fungování právního státu jako takového. Jak Ústavní soud zajišťuje jednotnost své judikatury? Kdy je senát povinen předložit věc plénu? A jaké institucionální mechanismy brání tomu, aby vedle sebe dlouhodobě existovaly rozporné právní názory?
Odpovědi, které jsem obdržel – stejně jako některé pozoruhodné skutečnosti, na něž odpovězeno nebylo – tvoří výchozí bod následující analýzy.
Význam případu Vladimíra V. totiž nespočívá v tom, že by byl výjimečný.
Je významný proto, že otevírá otázky, které se mohou dotknout každého občana České republiky. Jestliže procesní záruky ztrácejí svou praktickou ochrannou funkci nebo pokud zákonná ustanovení a jejich výklad vytvářejí interpretační prostor, který může působit v neprospěch občana, přestává jít o problém jediného trestního řízení. V takové situaci se nevyhnutelně nabízí otázka, zda již nenastal čas přestat více než šedesát let starý trestní řád pouze průběžně novelizovat a namísto toho přistoupit k jeho důkladné rekodifikaci.
1. Proč jsem se obrátil na předsedu Ústavního soudu
Řada právnědogmatických otázek, jimiž se tento článek zabývá, vznikla teprve v průběhu intenzivních odborných diskusí a společné analýzy spisového materiálu. Za tento mimořádně podnětný odborný dialog patří mé upřímné poděkování spolku Šalamoun, zejména jeho dlouholetému místopředsedovi JUDr. Miroslavu Špadrnovi.
Jak Ústavní soud České republiky zajišťuje jednotnost své vlastní judikatury?
Tato otázka nevznikla náhodou.
Byla výsledkem několikaměsíčního studia spisu, analýzy soudních rozhodnutí a opakovaných odborných diskusí o dosahu jednotlivých nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Výchozím bodem byla analýza dvou rozhodnutí Ústavního soudu, která podle mého tehdejšího názoru vyvolávala otázku, zda jejich právní závěry nejsou ve vzájemném napětí, pokud jde o význam dosud nerozhodnuté námitky podjatosti pro další průběh trestního řízení.
Zatímco nález sp. zn. III. ÚS 561/02 ze dne 16. ledna 2003 zdůraznil ochranu práva na zákonného soudce a předchozí vyřešení otázky nestrannosti jako nezbytný předpoklad ústavně konformního rozhodování, usnesení sp. zn. III. ÚS 1167/26 ze dne 19. května 2026 podle mého názoru obsahovalo právní závěry, jejichž vztah k této dřívější judikatuře si zasloužil bližší vysvětlení.
Právě proto, že český právní řád v § 23 zákona o Ústavním soudu obsahuje zvláštní mechanismus sloužící k zajištění jednotnosti judikatury, považoval jsem za přirozené obrátit se přímo na předsedu Ústavního soudu se žádostí o obecné vysvětlení fungování tohoto mechanismu.
Dopisem ze dne 5. června 2026 jsem proto položil pět konkrétních otázek. Netýkaly se samotného případu Vladimíra V., nýbrž výhradně institucionálních mechanismů sloužících k zajištění jednotnosti judikatury Ústavního soudu.
Konkrétně jsem se dotazoval:
- za jakých podmínek se uplatní postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu,
- podle jakých kritérií senát posuzuje, zda se odchyluje od dřívější judikatury Ústavního soudu,
- zda nález sp. zn. III. ÚS 561/02 nadále tvoří součást ustálené judikatury Ústavního soudu,
- jak lze právní závěry tohoto nálezu uvést do souladu s pozdějším usnesením sp. zn. III. ÚS 1167/26,
- a konečně jaké institucionální mechanismy Ústavní soud v současnosti využívá k zajištění jednotnosti rozhodovací praxe svých senátů.
Předseda Ústavního soudu pověřil vyřízením mé žádosti generálního sekretáře soudu. Ten nejprve podrobně vysvětlil účel a funkci § 23 zákona o Ústavním soudu. Vysvětlil, že zákon o Ústavním soudu obsahuje mechanismus umožňující plénu za zákonem stanovených podmínek změnit dříve vyslovený právní názor obsažený v nálezu. Současně však zdůraznil, že posouzení, zda v konkrétní věci dochází k odchýlení od dosavadní judikatury natolik významnému, že je třeba věc předložit plénu, přísluší v konečném důsledku rozhodujícímu senátu.
Ústavní soud tak odpověděl na část mnou položených institucionálních otázek.
Pozoruhodné však nebylo ani tak to, na co odpověděl.
Ještě pozoruhodnější však bylo to, co zůstalo bez odpovědi.
Na otázku, zda nález sp. zn. III. ÚS 561/02 nadále beze zbytku tvoří součást ustálené judikatury Ústavního soudu, jsem stejně jako na otázku, jak lze jeho právní závěry uvést do souladu s pozdějším usnesením sp. zn. III. ÚS 1167/26, věcnou odpověď neobdržel.
Ústavní soud to odůvodnil tím, že zásadně nevede dodatečné odborné diskuse o obsahu jednotlivých rozhodnutí, a proto se neúčastní polemik týkajících se konkrétní judikatury.
Taková odpověď si zaslouží respekt.
Odpovídá totiž postavení Ústavního soudu jako vrcholného orgánu ochrany ústavnosti a konečné soudní instance ve věcech ústavního práva.
Současně však zůstává otevřena jedna zásadní otázka z hlediska principů právního státu:
Jak lze zajistit srozumitelnou a předvídatelnou jednotnost judikatury nejvyšší soudní instance pro obecné soudy i pro veřejnost, pokud se případné rozpory mezi jednotlivými rozhodnutími v zásadě vymykají jakémukoli věcnému vysvětlení?
Právě tato otázka tvoří výchozí bod další analýzy.
Odpověď Ústavního soudu tak poskytla cenný pohled na institucionální sebepojetí nejvyšší soudní instance v České republice.
Současně však ukázala, že skutečnou diskusi o otázkách právního státu nelze uzavřít obecnými vysvětleními. Musí být vedena nad konkrétními zákonnými ustanoveními a způsobem jejich praktické aplikace.
Právě těmto otázkám jsou věnovány následující kapitoly.
2. Mezera č. 1 – Když o příslušnosti rozhoduje forma soudního jednání
Na první pohled se může zdát, že § 466 odst. 1 trestního řádu představuje pouze technické ustanovení upravující příslušnost orgánů činných v trestním řízení. Ve skutečnosti však určuje, které státní zastupitelství provádí předběžné posouzení podnětu podaného ministrovi spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona.
Při bližším pohledu se však ukáže, že za tímto zdánlivě nenápadným ustanovením se může skrývat zásadní otázka z hlediska principů právního státu.
Zpočátku totiž vznikl dojem, že i nejvyšší státní orgány vykládají totožné ustanovení rozdílně. Zatímco Nejvyšší státní zastupitelství nejprve zastávalo názor, že v projednávané věci je příslušné Vrchní státní zastupitelství v Praze, Ministerstvo spravedlnosti postoupilo podnět Městskému státnímu zastupitelství v Praze. Teprve po mém následném dotazu Nejvyšší státní zastupitelství své původní stanovisko přehodnotilo a nakonec se přiklonilo k právnímu názoru Ministerstva spravedlnosti. Tím sice byl původní rozpor odstraněn, skutečný problém z hlediska principů právního státu však začal být zřejmý právě od tohoto okamžiku.
Podle výkladu § 466 odst. 1 trestního řádu, na němž se následně všechny dotčené orgány shodly, je rozhodující, zda státní zastupitelství v posledním stupni řízení ještě vykonávalo procesní úkony. Pokud odvolací soud rozhodl v neveřejném zasedání, státní zástupce se tohoto procesního úkonu zpravidla neúčastní. Z toho je následně dovozováno, že již nejde o státní zastupitelství, které bylo „činné v posledním stupni řízení“. V projednávané věci proto příslušnost k předběžnému posouzení podnětu zůstala Městskému státnímu zastupitelství v Praze a nepřešla na Vrchní státní zastupitelství v Praze.
Právě v tomto okamžiku však vyvstává rozhodující otázka z hlediska právního státu.
O tom, zda bude o stížnosti rozhodováno ve veřejném či neveřejném zasedání, rozhoduje výlučně soud.
Ani dotčená osoba, ani státní zastupitelství nemají na toto rozhodnutí určující vliv. Podle § 240 a násl. trestního řádu přísluší výhradně soudu rozhodnout, zda věc projedná ve veřejném zasedání nebo v neveřejném zasedání.
Přijmeme-li výše uvedený výklad § 466 odst. 1 trestního řádu, má právě toto procesní rozhodnutí soudu bezprostřední dopad na následné určení příslušnosti orgánu oprávněného k předběžnému posouzení podnětu.
Jinými slovy:
Otázka, které státní zastupitelství bude následně provádět předběžné posouzení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, již nezávisí pouze na objektivních zákonných pravidlech příslušnosti, ale nepřímo také na procesní formě řízení, kterou soud zvolil.
Právě v tom podle mého názoru spočívá skutečný problém z hlediska principů právního státu.
Podle mého názoru by měla být příslušnost orgánu veřejné moci určována objektivními, předvídatelnými a zákonem stanovenými kritérii. Neměla by záviset na tom, zda soud rozhodl ve veřejném či neveřejném zasedání. Volba procesní formy sleduje zcela jiný účel. Slouží organizaci a průběhu soudního řízení, nikoli určování následné kontrolní příslušnosti.
K tomu přistupuje ještě další aspekt.
České trestní právo procesní je v zásadě vystavěno na jasném principu hierarchické kontroly. Soudní rozhodnutí jsou zpravidla přezkoumávána instančně nadřízeným orgánem. Tento princip se odráží například v § 146 trestního řádu, podle něhož o stížnostech zásadně rozhoduje nejblíže vyšší soudní instance.
Právě proto je přinejmenším legitimní vést odbornou diskusi o tom, zda výklad § 466 odst. 1 trestního řádu zastávaný příslušnými orgány odpovídá této systematice.
V projednávané věci rozhodoval Městský soud v Praze jako stížnostní soud o osobní svobodě Vladimíra V. Podle výše uvedeného výkladu však předběžné posouzení případného podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona zůstává na úrovni Městského státního zastupitelství v Praze, tedy na téže institucionální úrovni jako soud, který ve věci rozhodoval. Přezkum ze strany organizačně nadřízeného Vrchního státního zastupitelství v Praze se za těchto okolností vůbec neuplatní.
Lze proto přinejmenším diskutovat o tom, zda takový výsledek – kdy předběžné posouzení není svěřeno organizačně vyššímu stupni státního zastupitelství, nýbrž zůstává právě tomu státnímu zastupitelství, které v rámci svých zákonných kompetencí s příslušným soudem každodenně spolupracuje a jeho rozhodovací činnost pravidelně doprovází – skutečně odpovídá účelu § 466 odst. 1 trestního řádu.
Právě předběžné posouzení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona by mělo zajišťovat co nejvyšší míru objektivity. Nabízí se proto otázka, zda lze tohoto cíle při takto koncipované úpravě příslušnosti skutečně plně dosáhnout.
Účelem předběžného posouzení je zjevně poskytnout ministrovi spravedlnosti co nejobjektivnější podklad pro jeho rozhodnutí, zda stížnost pro porušení zákona podá. Právě proto vyvstává otázka, zda lze tohoto cíle beze zbytku dosáhnout v situaci, kdy příslušnost k provedení předběžného posouzení v konečném důsledku závisí na tom, jakou procesní formu zvolil soud, který ve věci rozhodoval.
Tím se otevírá zásadní otázka z hlediska principů právního státu, která daleko přesahuje samotný případ Vladimíra V.:
Jestliže může být příslušnost orgánu vykonávajícího následnou kontrolu nepřímo určena procesním rozhodnutím, které učinil výlučně soud, zajišťuje § 466 odst. 1 trestního řádu ještě takovou míru předvídatelnosti a objektivity, jakou by měla moderní právní úprava příslušnosti poskytovat?
3. Mezera č. 2 – Nemo iudex in causa sua: Stačí následná soudní kontrola?
K nejstarším a všeobecně uznávaným zásadám každého právního státu patří pravidlo:
Nemo iudex in causa sua – nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci.
Tato zásada nechrání pouze skutečnou nestrannost soudního rozhodování. Chrání rovněž důvěru účastníků řízení i veřejnosti v objektivitu výkonu soudní moci. K narušení této důvěry přitom postačuje již objektivní zdání nedostatku nestrannosti.
Právě proto obsahují moderní procesní řády pravidla upravující vyloučení podjatých soudců.
Takovou úpravu obsahuje i český trestní řád.
Podle § 30 trestního řádu je soudce z projednávání a rozhodování věci vyloučen, jestliže existují objektivní okolnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o jeho nepodjatosti.
O této otázce rozhoduje podle § 31 odst. 1 trestního řádu příslušný „orgán“. Zákonodárce přitom v samotném textu zákona používá právě tento pojem: „O vyloučení z důvodů uvedených v § 30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu.“
Právě výklad tohoto pojmu tvoří výchozí bod následujících úvah.
Co znamená pojem „orgán“?
Současná rozhodovací praxe vykládá pojem „orgán“ tak, že jím rozumí samotného soudce, vůči němuž byla námitka podjatosti vznesena.
Jinými slovy:
Vznese-li některý z účastníků řízení námitku podjatosti proti soudci, rozhoduje v první řadě právě tento soudce o tom, zda se považuje za podjatého, či nikoliv.
Teprve proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.
Ministerstvo spravedlnosti i české soudy považují tento postup za slučitelný se zásadou nemo iudex in causa sua.
Jejich argumentace vychází v zásadě z následující úvahy:
Případný střet zájmů je podle jejich názoru kompenzován tím, že proti rozhodnutí soudce lze podat stížnost. Následný přezkum provedený stížnostním soudem má zajistit nezbytnou rovnováhu odpovídající požadavkům právního státu.
Na první pohled se tato argumentace může jevit jako přesvědčivá.
Při podrobnějším zkoumání však vyvolává několik zcela zásadních otázek.
Možný ústavně konformní výklad
Podle mého názoru připouští znění § 31 odst. 1 trestního řádu i jiný výklad.
Zákonodárce totiž nepoužil pojem „soudce“.
Záměrně použil obecnější pojem „orgán“.
Již samotné znění zákona proto naznačuje, že zákonodárce nemusel rozhodování svěřit výlučně tomu soudci, jehož se námitka podjatosti bezprostředně týká.
Pojem „orgán“ je podle mého názoru otevřen ústavně konformnímu výkladu.
V této souvislosti se jeví jako účelné rozlišovat mezi dvěma zcela odlišnými situacemi.
Soudce sám uzná svou podjatost
Jestliže soudce sám shledá důvod svého vyloučení a oznámí svou podjatost, nevzniká žádný konflikt se zásadou nemo iudex in causa sua.
Právě naopak.
Takovým postupem soudce chrání právo účastníků řízení na nezávislého a nestranného soudce. Oznámením své podjatosti nerozhoduje ve svůj prospěch. Naopak se vzdává další účasti na řízení, v němž by mohly existovat důvodné pochybnosti o jeho nestrannosti.
Neexistuje proto žádný důvod z hlediska principů právního státu, proč by mu takový postup měl být odepřen.
Právě toto pojetí je ostatně vlastní celé řadě evropských procesních řádů. Ty zpravidla umožňují soudci, aby svou podjatost sám oznámil a z řízení se vyloučil, aniž by v tom byl spatřován rozpor se zásadou nemo iudex in causa sua.
Soudce sám rozhodne, že podjatý není
Zcela odlišná situace však nastává v opačném případě.
Prohlásí-li soudce, že námitka jeho podjatosti je nedůvodná, rozhoduje tím nevyhnutelně o oprávněnosti námitek směřujících proti jeho vlastní osobě.
Právě v tomto okamžiku podle mého názoru plně dopadá zásada nemo iudex in causa sua.
Předmětem rozhodnutí již není pouze řádný průběh řízení.
Předmětem rozhodnutí se stává přímé posouzení vlastní nestrannosti.
Právě proto se nabízí vykládat pojem „orgán“ nikoli personálně, ale institucionálně.
Při takovém výkladu by nerozhodoval soudce, vůči němuž byla námitka podjatosti vznesena, nýbrž jiný zákonem příslušný soudce nebo jiný příslušný orgán téhož soudu určený podle rozvrhu práce.
Takovým výkladem by se text zákona nijak neměnil.
Byl by pouze interpretován způsobem, který v co největší možné míře respektuje ústavní požadavky vyplývající ze zásady nemo iudex in causa sua.
Právní srovnání několika evropských trestněprocesních úprav navíc ukazuje, že český výklad § 31 odst. 1 trestního řádu rozhodně nepředstavuje samozřejmé řešení.
V Německu rozhoduje o přípustné námitce podjatosti výslovně soud, jehož je dotčený soudce členem, bez jeho účasti.
V Itálii procesní úprava rozlišuje mezi dobrovolným oznámením podjatosti soudcem (astensione) a námitkou podjatosti uplatněnou účastníkem řízení (ricusazione). O druhém případě nikdy nerozhoduje sám dotčený soudce, ale jiný soud nebo jiný soudní senát.
Také polský trestní řád výslovně vylučuje, aby se soudce, jehož se námitka týká, podílel na rozhodování o své vlastní podjatosti.
Obdobně maďarský trestní řád umožňuje soudci, aby svou podjatost sám oznámil. Uzná-li existenci důvodu svého vyloučení, předseda soudu zajistí přidělení věci jinému soudci. O tom, že soudce podjatý není, však nerozhoduje on sám.
Ve Francii rozhoduje o námitce podjatosti předseda nadřízeného soudu.
Pozoruhodný je přitom právě příklad Maďarska. Přestože je tato země již řadu let předmětem kritiky Evropské unie v souvislosti s dodržováním zásad právního státu, ani maďarský trestní řád nepřipouští, aby soudce rozhodoval o své vlastní nepodjatosti.
Tento komparativněprávní poznatek potvrzuje základní rozlišení:
Skutečnost, že soudce sám oznámí svou podjatost, nepředstavuje žádný problém, neboť slouží ochraně nestrannosti soudního rozhodování. Naproti tomu situace, kdy soudce sám rozhoduje o tom, že podjatý není, má zcela odlišnou povahu. V takovém případě totiž posuzuje oprávněnost pochybností vznesených vůči vlastní osobě. Právě proto svěřují zkoumané evropské právní řády rozhodnutí o této otázce zpravidla jinému soudci, jinému soudnímu senátu nebo nadřízenému soudu.
Pozoruhodné přitom je, že model, který se české praxi nejvíce přibližuje, obsahuje právě trestní řád Ruské federace. Tato skutečnost sama o sobě samozřejmě ještě neprokazuje protiústavnost české právní úpravy. Ukazuje však, že český výklad § 31 odst. 1 trestního řádu není z komparativněprávního hlediska samozřejmý a vyžaduje hlubší odborné vysvětlení.
Stačí stížnost jako dostatečný prostředek ochrany právního státu?
Právě v tomto bodě začíná argumentace Ministerstva spravedlnosti.
Podle názoru Ministerstva spravedlnosti je případný konflikt se zásadou nemo iudex in causa sua vyvážen tím, že proti rozhodnutí o nepodjatosti soudce je přípustná stížnost. Následný přezkum provedený stížnostním soudem má zajistit nezbytnou rovnováhu odpovídající požadavkům právního státu.
Tento právní názor nezůstal omezen pouze na samotné vnitrostátní řízení.
Vzhledem k zásadnímu významu nastolené právní otázky se v listopadu 2025 obrátil také poslanec Evropského parlamentu Tomáš Zdechovský, člen Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (LIBE), na tehdejší ministryni spravedlnosti České republiky Evu Decroix. Ve svém dopise požádal českou vládu a Ministerstvo spravedlnosti o oficiální stanovisko k soudní praxi, podle níž o námitce podjatosti rozhoduje právě ten soudce, jehož nestrannost je zpochybňována. Svůj dotaz odůvodnil možnými systémovými dopady této soudní praxe na nezávislost soudní moci a na zachování procesních záruk právního státu.
Ve své odpovědi ministryně spravedlnosti Eva Decroix dospěla k závěru, že dosavadní právní úprava odpovídá ústavnímu pořádku České republiky i článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Odkázala na § 31 trestního řádu, judikaturu Ústavního soudu i převažující komentářovou literaturu a dospěla k závěru, že česká právní úprava je v souladu jak s Ústavou České republiky, tak s článkem 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Potřebná rovnováha odpovídající požadavkům právního státu je podle jejího názoru zajištěna tím, že proti rozhodnutí o nepodjatosti soudce je přípustná stížnost, o níž rozhoduje bezprostředně nadřízený orgán.
Právě tato argumentace si však zaslouží podrobnější rozbor.
Její správnost totiž předpokládá, že následný přezkum je skutečně schopen naplnit svůj právněstátní účel.
Právě o tom mám vážné pochybnosti.
Zásada nemo iudex in causa sua má svou podstatou preventivní charakter.
Jejím cílem je zabránit tomu, aby soudce vůbec rozhodoval o otázce, která se týká jeho vlastní nestrannosti.
Jejím smyslem není připustit takové rozhodnutí a teprve následně je podrobit soudnímu přezkumu.
Pozdější přezkum proto nemůže bez dalšího odstranit zásah do této zásady, k němuž již došlo.
Skutečná ochrana principů právního státu spočívá právě v tom, že je již od samého počátku zabráněno tomu, aby o věci rozhodoval soudce, u něhož mohou existovat pochybnosti o jeho nestrannosti. Jakmile však takové rozhodnutí již bylo vydáno, může následný přezkum sice posoudit jeho zákonnost, nedokáže však již plně obnovit preventivní ochrannou funkci zásady nemo iudex in causa sua.
Případ Vladimíra V. jako praktický zátěžový test
Právě zde případ Vladimíra V. ukazuje hranice současné zákonné konstrukce.
V projednávané věci byla nejprve vznesena námitka podjatosti proti soudci soudu prvního stupně.
Později byla námitka podjatosti uplatněna rovněž vůči rozhodujícímu senátu Městského soudu v Praze.
Podle zákonné koncepce mělo být o těchto námitkách rozhodnuto dříve, než soud rozhodne ve věci samé.
Přesně to se však nestalo.
Senát nejprve rozhodl o stížnosti proti nařízení výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, přestože o námitce podjatosti směřující proti jeho členům dosud nebylo rozhodnuto.
Obhajoba byla následně nucena podat také návrh podle § 174a zákona o soudech a soudcích, aby vůbec dosáhla rozhodnutí o dosud nevyřízené námitce podjatosti.
Právě tento procesní vývoj názorně ukazuje, že kontrolní mechanismus, s nímž zákon počítá, nebyl v daném případě schopen naplnit svůj preventivní účel.
I kdyby totiž bylo o námitce podjatosti rozhodnuto dodatečně, rozhodnutí ve věci samé již bylo mezitím vydáno.
Původní procesní situaci proto již nelze obnovit.
Vlastní otázka z hlediska právního státu
Podle mého názoru proto problém nespočívá v tom, že § 31 trestního řádu připouští možnost podat stížnost.
Problém spočívá spíše v tom, že tento opravný prostředek může plně zajistit právněstátní obsah zásady nemo iudex in causa sua pouze tehdy, je-li o něm rozhodnuto včas.
Nestane-li se tak, ztrácí následný přezkum svůj preventivní charakter.
Stává se pouhou možností dodatečné nápravy, přestože smyslem zásady nemo iudex in causa sua je právě zabránit tomu, aby o věci vůbec rozhodoval soud, u něhož mohou existovat pochybnosti o jeho nestrannosti.
Případ Vladimíra V. tak názorně ukazuje, že systém založený převážně na následném přezkumu může v praxi narazit na své limity.
Právě proto se nabízí odborná diskuse o tom, zda by pojem „orgán“ uvedený v § 31 odst. 1 trestního řádu neměl být vykládán ústavně konformním způsobem tak, že o nepodjatosti soudce vždy rozhoduje jiný zákonem příslušný soudce nebo jiný příslušný orgán.
Takový výklad by nijak neměnil samotné znění zákona. Současně by však podstatně lépe odpovídal zásadě nemo iudex in causa sua i jejímu preventivnímu ochrannému účelu.
4. Skutečný systémový problém
Případ Vladimíra V. otevírá celou řadu právních otázek.
Rozhodující však není, zda jednotlivé soudy nebo státní orgány v určitých fázích řízení rozhodly správně či nesprávně.
Stejně tak není cílem tohoto článku přičítat osobní odpovědnost jednotlivým soudcům, státním zástupcům nebo pracovníkům Ministerstva spravedlnosti.
Soudci rozhodují na základě zákonů, které přijal zákonodárce. Státní zástupci i Ministerstvo spravedlnosti tyto zákony aplikují a přitom vycházejí z platné judikatury a převládajícího právního výkladu.
Právě proto se podle mého názoru skutečný problém nachází na jiné úrovni.
Podstatou případu Vladimíra V. není to, že by se jednotliví soudci nebo státní zástupci případně dopustili pochybení.
Skutečný problém spočívá v tom, že současný trestní řád připouští procesní situace, v nichž ochranné mechanismy právního státu ztrácejí svůj preventivní účinek nebo již nejsou schopny plně plnit svou ochrannou funkci.
Oba příklady uvedené v tomto článku tuto skutečnost názorně ilustrují.
V prvním případě vede výklad § 466 trestního řádu k takovému určení příslušnosti, jehož výsledek může nepřímo záviset na procesní formě řízení zvolené soudem.
Ve druhém případě vychází současný výklad § 31 trestního řádu z předpokladu, že následná stížnost poskytuje dostatečnou ochranu zásady nemo iudex in causa sua. Případ Vladimíra V. však názorně ukazuje, že tento kontrolní mechanismus může v praxi ztratit svůj preventivní ochranný účel.
Oba příklady mají společný jeden podstatný rys.
Nevycházejí z mimořádných či ojedinělých rozhodnutí jednotlivých soudů.
Vyplývají ze samotné zákonné úpravy a z jejího dnes převládajícího výkladu.
Právě v tom spočívá skutečná výzva z hlediska principů právního státu.
Právní stát nemůže být založen na předpokladu, že jeho instituce budou vždy rozhodovat bezchybně.
Právní stát musí být naopak koncipován tak, aby jeho zákonná úprava poskytovala účinnou ochranu základních práv i tehdy, když se procesní postup stává složitým nebo kdy jednotlivá rozhodnutí následně podléhají soudnímu přezkumu.
Kvalitní trestní řád se proto nevyznačuje tím, že spoléhá na svědomitý a bezchybný postup všech účastníků řízení. Jeho kvalita spočívá v tom, že vytváří procesní záruky právního státu, které již od počátku předcházejí možným pochybením a systémovým selháním.
Právě v tomto bodě podle mého názoru současný český trestní řád vyvolává otázky, které svým významem daleko přesahují samotný případ Vladimíra V.
Závěr
Usnesením sp. zn. III. ÚS 1167/26 ze dne 19. května 2026 vydal Ústavní soud České republiky již své druhé rozhodnutí týkající se ústavněprávních otázek případu Vladimíra V.
Právě toto druhé rozhodnutí se stalo podnětem k dalším otázkám, kterými se zabývá tento článek. Vedlo mě k tomu, že jsem se obrátil na předsedu Ústavního soudu s žádostí o obecné vysvětlení mechanismů sloužících k zajištění jednotnosti judikatury Ústavního soudu.
Diskuse proto nekončí vydáním usnesení Ústavního soudu.
Stejně tak neskončí ani případným rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti o dosud nevyřízeném podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona.
Bez ohledu na výsledek tohoto konkrétního řízení totiž přetrvává podstatná otázka z hlediska právního státu.
Český trestní řád bude i v budoucnu tvořit základ tisíců trestních řízení.
I nadále bude určovat, jakým způsobem jsou chráněna základní práva, jak se stanoví příslušnost jednotlivých orgánů a jak je zajišťována nestrannost soudního rozhodování.
Oba příklady analyzované v tomto článku ukazují, že některá ustanovení současného trestního řádu připouštějí výklady, které otevírají právněstátní otázky zásadního významu.
Zda budou tyto otázky v budoucnu vyřešeny judikaturou, ústavně konformním výkladem, nebo samotným zákonodárcem, ukáže až další vývoj.
Již dnes je však zřejmé jedno:
Podstata případu Vladimíra V. nespočívá v tom, že jedno konkrétní trestní řízení vyvolalo složité právní otázky.
Skutečný problém spočívá v tom, že současný trestní řád připouští procesní situace, v nichž tyto otázky vůbec mohou vzniknout.
Případ Vladimíra V. se jednou stane součástí české právní historie.
Trestní řád však zůstane.
A spolu s ním zůstanou i ta zákonná ustanovení, která byla předmětem tohoto článku.
Právní stát totiž nestojí pouze na kvalitě rozhodnutí soudů. Stejnou měrou stojí i na kvalitě procesních pravidel, podle nichž jsou tato rozhodnutí přijímána. Právě proto by každá právní úprava měla usilovat o to, aby poskytovala co nejvyšší míru právní jistoty, předvídatelnosti a důvěry v nestrannost státní moci.
Na začátku tohoto článku zazněl obraz švýcarského sýra.
Jeho díry jsou záměrné. Právě ony jej činí nezaměnitelným.
Mezery v trestním řádu však nikdy nesmějí vést k tomu, aby právněstátní záruky ztratily svou ochrannou funkci nebo aby byla oslabena důvěra občanů v nezávislost soudní moci.
Švýcarský sýr může mít díry.
Trestní řád právního státu by je mít neměl.
O autorovi
Thomas Sigmund (*1968) je italský publicista, novinář a autor pocházející z autonomní provincie Bolzano – Jižní Tyrolsko. Již řadu let žije v Praze.
V Itálii působí pro veřejnoprávní vysílací společnost RAI jako moderátor, tvůrce pořadů a novinář.
Vedle své novinářské práce je autorem několika historických odborných publikací. Dlouhodobě se věnuje otázkám spravedlivého procesu, fungování právního státu a ochraně základních a lidských práv v evropském právním prostoru.
Zvláštní pozornost věnuje tématům nezávislosti soudů, procesním zárukám a účinné ochraně práv jednotlivce.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.