Obnova trestního řízení má být poslední pojistkou právního státu proti justičnímu omylu. V České republice tato pojistka formálně existuje. V zákoně, v učebnicích, v procesních poučkách. V realitě nejzávažnější trestní agendy je však systémově neprůchodná. Norský model nezávislé komise pro přezkum trestních věcí ukazuje, že právní stát nemusí vlastní chyby popírat. Může vytvořit mechanismus, který je dokáže skutečně otevřít a napravit.
Obnova řízení není další odvolání. Není to běžný opravný prostředek. Není to procesní nadstandard pro odsouzeného. Je to mimořádný nástroj určený pro situace, kdy se po pravomocném odsouzení objeví nové skutečnosti, nové důkazy nebo nové vědecké poznatky, které mohou zpochybnit původní rozsudek.
Její smysl není chránit autoritu pravomocného rozhodnutí za každou cenu. Smyslem obnovy řízení je chránit pravdu tam, kde se pravomocný rozsudek může ukázat jako chybný.
Právě zde začíná zásadní problém České republiky.
Česká obnova řízení není „obtížná“. Ona je v nejzávažnější trestní agendě systémově neprůchodná. Pokud jediný reálný průlom vznikl až tak, že si odsouzený člověk našel skutečné pachatele sám z výkonu trestu, nejde o důkaz funkčnosti justice. Jde naopak o důkaz jejího selhání.
Formálně existuje. Reálně neplní svou funkci.
Podle § 278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení povolí, vyjdou-li najevo soudu dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, trestu nebo dalších zákonem vymezených otázkách.
Na papíře jde o logickou a nezbytnou konstrukci. Jenže problém českého práva není v tom, že by obnova řízení nebyla napsána v zákoně. Problém je v tom, že v nejzávažnější trestní agendě nefunguje jako skutečný nástroj nápravy justičního omylu.
Dlouhodobě sledujeme obnovy řízení ve věcech spadajících do působnosti krajských soudů. Nejde tedy o bagatelní přečiny. Jde o nejzávažnější trestnou činnost, tedy o kauzy, kde lidé dostávají dlouholeté tresty odnětí svobody, kde může být uložen výjimečný trest a kde chyba systému nemá podobu administrativního omylu, ale podobu zničeného lidského života.
A zde jsou čísla, která nelze obejít obecnými řečmi o důvěře v justici.
Za období let 2013 až 2025 evidujeme u této nejzávažnější trestní agendy celkem 1184 návrhů na obnovu řízení. Nejde o dojem, emoci ani rétorickou figuru. Jde o tvrdá a doložitelná data získaná z Ministerstva spravedlnosti a následně ověřovaná přes konkrétní soudy a konkrétní rozhodnutí.
Přesto neznáme žádný případ, který by bylo možné poctivě označit za systémově funkční očistný proces české justice ve prospěch nespravedlivě odsouzeného v této kategorii.
Za jediné skutečně známé prolomení této statistické zdi bývá uváděn případ Šnajdr. Ani ten však nelze použít jako důkaz funkčnosti českého systému obnov řízení. Podstatou tohoto případu je, že odsouzený člověk si skutečné pachatele našel sám z výkonu trestu. Tím fakticky suploval stát, který měl být schopen justiční omyl rozpoznat, otevřít a napravit. Teprve přiznání skutečných pachatelů vytvořilo situaci, kterou už nebylo možné ignorovat.
Tento případ proto není argumentem ve prospěch české justice. Je argumentem proti ní.
Statistika může vytvářet iluzi, proto je nutné číst rozhodnutí
Zvláštní nebezpečí české obnovy řízení spočívá i v tom, že samotné statistické údaje mohou působit klamavě. V některých letech se v tabulkách objevují položky, které na první pohled vypadají jako povolené obnovy. Jenže po otevření konkrétních rozhodnutí se ukáže, že nejde o skutečný průlom ve prospěch nespravedlivě odsouzeného.
Některé statisticky vykázané obnovy se ukázaly jako obnovy v neprospěch obviněného, jiné jako rozhodnutí následně zrušená vyšším soudem, chyby v datech nebo procesní situace, které nemají povahu skutečné obnovy řízení jako nástroje nápravy justičního omylu.
To je velmi vážné. Veřejnost, zákonodárce i odborná obec mohou při povrchním čtení statistik nabýt dojmu, že obnova řízení existuje nejen formálně, ale také prakticky. Jenže teprve ověřování konkrétních rozhodnutí ukazuje realitu.
Česká statistika tak může vypadat jako právní informace. Bez ověření konkrétních případů se však může stát závojem, za nímž se skrývá systémová neprůchodnost.
Novela od roku 2022 problém nevyřešila
Do 1. ledna 2022 platil v České republice stav, který byl z hlediska spravedlivého přezkumu naprosto neobhajitelný: o návrhu na obnovu řízení mohl rozhodovat soudce nebo senát, který rozhodoval původní věc.
Jinými slovy: odsouzený tvrdil, že se objevil nový důkaz nebo nová skutečnost, která zpochybňuje původní rozsudek, a o tom, zda se věc vůbec otevře, mohl rozhodovat stejný soudce, jehož původní rozhodnutí bylo tímto návrhem fakticky zpochybněno.
To není pojistka proti justičnímu omylu. To je institucionální konflikt sebereflexe.
Od 1. ledna 2022 sice platí změna, podle níž je z rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení vyloučen soudce nebo přísedící, který ve věci rozhodoval v původním řízení. Jenže česká úprava zůstala nedokončená. Česká obnova řízení má dvě fáze: řízení o povolení obnovy a následné řízení po povolení obnovy. Novela výslovně řeší pouze první fázi, nikoli dostatečně jednoznačně následné obnovené řízení.
Vzniká tak absurdní situace: jiný soudce má posoudit, zda jsou dány důvody k obnově, musí nastudovat často rozsáhlý spis, nové důkazy, znalecké posudky a argumentaci stran, ale pokud obnovu povolí, systém neposkytuje stejně silnou garanci, že se věc nevrátí zpět k původnímu rozhodovacímu rámci.
To není drobná procesní nedokonalost. To je konstrukční vada, která ukazuje, že český systém stále nemá skutečně nezávislý přezkum pravomocných odsouzení.
Norský model: reakce na selhání, ne jeho popírání
Právě zde je důležité podívat se na Norsko.
Profesor Ulf Stridbeck a profesor Svein Magnussen ve své práci Opening Potentially Wrongful Convictions — Look to Norway popisují vznik a fungování norské Criminal Cases Review Commission, tedy nezávislé komise pro přezkum trestních věcí. Obdobné komise vznikly v evropském prostoru v Anglii v roce 1997, ve Skotsku v roce 1999 a v Norsku v roce 2004. Jejich společným smyslem je fungovat nezávisle na soudním systému a na orgánech obžaloby, posuzovat možná nespravedlivá odsouzení či nepřiměřené tresty a rozhodovat, zda má být věc znovu otevřena před soudem.
Historicky byl norský model ovlivněn mimo jiné případem Lilanda. Pan Liland byl odsouzen za brutální dvojnásobnou vraždu sekerou z roku 1969. Nikdy se nepřiznal. V roce 1994 byla jeho věc obnovena na základě nových lékařských znaleckých zpráv k době smrti obětí. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že původní lékařští znalci byli nespolehliví, že Liland mohl mít alibi, a věc byla obnovena. Liland byl následně očištěn a obdržel odškodnění. Tento případ se podle Stridbecka a Magnussena stal pro norskou politickou a právní společnost zásadním varováním.
Rozhodující je reakce Norska.
Norsko se po takovém selhání nezabarikádovalo za autoritu pravomocných rozsudků. Nevytvořilo teorii, že justiční omyly se dějí všude, jen u nich ne. Naopak začalo hledat institucionální mechanismus, který by nebyl závislý na tom, že se soudní systém bude sám od sebe ochoten kriticky podívat na vlastní rozhodnutí.
A právě tak vznikla norská NCCRC.
Proč je norský model silnější než česká soudní sebekontrola
Norská NCCRC je nezávislý centralizovaný správní orgán. Není součástí soudní soustavy. Není orgánem obžaloby. Není politickou komisí. Je to specializovaný orgán určený k přezkumu pravomocně skončených trestních věcí.
Její složení je interdisciplinární. Jsou v ní právní profesionálové, ale také laičtí členové. Podle Stridbecka a Magnussena mají právě laičtí členové přinášet do rozhodování nový, neprávnický pohled a posilovat důvěru v komisi. Sekretariát má vlastní zaměstnance včetně vyšetřovatelů s právním i policejním zázemím.
To je zásadní rozdíl oproti českému modelu. Česká obnova řízení zůstává uvnitř justiční struktury, která má sama rozhodovat, zda se její předchozí rozhodnutí může ukázat jako chybné. Norský model vkládá mezi odsouzeného a soudní systém nezávislý odborný orgán, který má vlastní odbornost, vlastní aparát a vlastní institucionální odpovědnost.
NCCRC navíc není pasivním podatelnovým orgánem. Nečeká pouze na to, zda odsouzený sám z věznice přinese hotový důkaz. Komise může sama shromažďovat informace, předvolávat odsouzeného a svědky k rozhovorům, konat ústní slyšení, žádat provedení důkazů, jmenovat znalce a za zvláštních okolností požádat policii o další vyšetřování.
Toto je klíčové. Český systém často fakticky říká odsouzenému: přines nový důkaz. Ale odsouzený člověk ve výkonu trestu zpravidla nemá reálné možnosti, prostředky ani procesní nástroje, aby sám vyšetřoval vlastní případ, získával nové znalecké závěry, testoval původní důkazní metody nebo dohledával svědky.
Norský model vychází z jiné logiky: pokud má být přezkum pravomocného odsouzení seriózní, nemůže stát veškerou důkazní zátěž fakticky přehodit na člověka, kterého sám uzavřel do věznice.
Norsko šlo dál než Anglie a Skotsko
Norský model je pozoruhodný ještě v jednom směru.
Anglická a skotská komise mohou podle Stridbecka a Magnussena doporučit znovuotevření věci, avšak konečné rozhodnutí činí odvolací soud. Norsko šlo dále: NCCRC má pravomoc věc přímo postoupit k novému projednání před jiný soud stejného stupně, než byl soud, který původně rozhodoval. Rozhodnutí o obnově nebo neobnově je konečné.
To je rozdíl mezi skutečnou a pouze dekorativní nezávislostí.
Nestačí vytvořit poradní orgán bez účinné pravomoci. Nestačí vytvořit komisi, která bude psát doporučení, zatímco soudní systém bude mít poslední slovo o tom, zda připustí kritiku vlastního pravomocného rozhodnutí. Pokud má být přezkum efektivní, musí mít instituce reálnou procesní sílu.
Norsko pochopilo, že justiční omyl není jen individuální tragédie. Je to test institucionální pokory státu.
Pachová stopa: český test, který systém neunesl
Jedním z nejviditelnějších příkladů české neprůchodnosti obnov řízení jsou případy pachových stop.
V České republice existují trestní věci, v nichž pachová identifikace hrála zásadní nebo velmi významnou roli. Přitom odborná veřejnost zásadně zpochybnila způsob, jakým byla tato metoda prováděna do roku 2018. Bylo poukazováno na to, že metoda byla v rozporu s vědeckým poznáním a zcela nevěrohodná zejména v situaci, kdy psovod věděl, kde se nachází identický vzorek.
V Nizozemsku vedl obdobný problém k přezkumu 3158 případů, v nichž pachová stopa hrála nějakou roli, a v 15 případech byli lidé následně zproštěni viny. Ve vystoupení v Poslanecké sněmovně zaznělo, že to, co bylo v Nizozemsku předmětem trestního postihu a následného přezkumu tisíců věcí, bylo v České republice standardem.
A co se stalo v České republice?
Nic, co by odpovídalo vážnosti problému. Proběhla veřejná zasedání v konkrétních věcech, osobně jsme je sledovali, ale ani zásadní odborné zpochybnění metody nevedlo k tomu, že by se obnova řízení stala skutečným nástrojem nápravy.
To je jádro problému. Česká justice nečelí pouze otázce, zda někdy pochybila. Každý systém může pochybit. Česká justice čelí otázce, zda je schopna pochybení připustit, když se objeví nové poznání.
Podle obnov řízení v nejzávažnější trestní agendě odpověď zní: není.
Norská čísla ukazují, že přezkum může být reálný
Stridbeck a Magnussen uvádějí, že norská NCCRC v letech 2004 až 2010 obdržela celkem 1184 žádostí. Z toho bylo 120 věcí obnoveno, 233 žádostí nebylo vyhověno, část byla odmítnuta jako zjevně neúspěšná a část z formálních důvodů. Výsledky následných řízení ukazovaly, že 80 % obnovených věcí vedlo k očištění odsouzeného, 14 % ke snížení trestu a v 6 % případů nedošlo ke změně.
Tato čísla nelze mechanicky přenášet do České republiky. Norsko má jinou právní kulturu, jiné instituce i jiný systém přezkumu. Ale srovnání je přesto zásadní v principu.
Norsko ukazuje systém, který počítá s možností omylu. Česká republika podle statistik u nejzávažnější trestní agendy působí jako systém, který omyl prakticky nepřipouští.
To však není známka dokonalosti. To je varovný signál.
Česká republika potřebuje nezávislý přezkum, ne další procesní iluzi
Nestačí opakovat, že obnova řízení v trestním řádu existuje. Nestačí citovat § 278. Nestačí se uklidňovat tím, že odsouzený „má možnost podat návrh“.
Formální možnost podat návrh není totéž jako reálná možnost dosáhnout přezkumu.
Česká republika potřebuje vážnou debatu o tom, zda má být přezkum pravomocných odsouzení v nejzávažnějších trestních věcech nadále ponechán výlučně uvnitř soudního systému, nebo zda nastal čas vytvořit nezávislý odborný mechanismus inspirovaný modely typu norské NCCRC.
Takový mechanismus by musel být nezávislý na soudech i obžalobě. Musel by mít vlastní odborný aparát. Musel by mít pravomoc vyžadovat spisy a dokumenty. Musel by mít možnost zadávat nezávislá znalecká posouzení. Musel by mít vyšetřovací kapacitu. Musel by být schopen pracovat s novými vědeckými poznatky, zpochybněnými forenzními metodami, falešnými přiznáními, svědeckými omyly, novými svědky, novými znaleckými závěry i důkazy, které se objeví až po letech.
A především by musel vycházet z jedné základní premisy: pravomocný rozsudek není důkaz neomylnosti státu.
Závěr: obnova řízení nemá být právní dekorace
Netvrdíme, že každý odsouzený je nevinný. Netvrdíme, že každý návrh na obnovu řízení je důvodný. Taková argumentace by byla laciná a neseriózní.
Tvrdíme něco jiného.
Tvrdíme, že poměr 1184 návrhů v nejzávažnější trestní agendě a absence skutečného systémového očistného mechanismu je alarmující.
Tvrdíme, že případ, v němž si odsouzený člověk našel skutečné pachatele sám z výkonu trestu, nelze vydávat za triumf justice.
Tvrdíme, že nové vědecké poznatky o nespolehlivosti důkazních metod mají vést k poctivému přezkumu, nikoli k procesnímu opevnění starých rozsudků.
Tvrdíme, že právní stát se nepozná podle toho, že nikdy nechybuje. To je pohádka. Právní stát se pozná podle toho, zda má odvahu vlastní chybu znovu otevřít, pojmenovat a napravit.
Norsko po zkušenosti s justičním omylem vytvořilo nezávislý mechanismus. Anglie a Skotsko se vydaly podobnou cestou. Česká republika zatím dál spoléhá na formální institut obnovy řízení, který v nejzávažnější trestní agendě podle našich tvrdých a doložitelných dat nefunguje jako skutečný nástroj nápravy justičních omylů.
Obnova řízení nemá být právní dekorace.
Má být poslední pojistka proti nespravedlivému odsouzení.
A jestliže tato pojistka v praxi nefunguje, pak není na místě uklidňovat veřejnost řečmi o důvěře v justici. Je na místě říci, že Česká republika potřebuje skutečný mechanismus přezkumu pravomocných odsouzení — nezávislý, odborný a institucionálně oddělený od systému, který původní odsouzení vytvořil.
Proto má smysl dívat se na Norsko.
Ne jako na dokonalý model.
Ale jako na důkaz, že právní stát se může po vlastním selhání zachovat jinak: nepředstírat neomylnost, ale vytvořit nástroj, který umožní omyl skutečně napravit.
Vítejte v právní státě.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.