Spolku Šalamoun je z desítek let praxe historicky až příliš dobře známo, co se v některých trestních věcech stává ve chvíli, kdy se důkazní konstrukce začne hroutit: najednou se objeví spoluvězeň, „zásadní“ svědek a soud dostane přesně ten příběh, který potřebuje. V kauze Yvony Crhové Mitrofanové jsme zděšeni tím, jak byla deformována DNA stopa na vnějším uzávěru a jakou váhu získala výpověď vězně motivovaného zjevnou vidinou výhody. Právě proto jsme podali společenskou záruku.
Historická zkušenost Spolku Šalamoun je neúprosná: ve chvíli důkazní nouze se v českých trestních kauzách až podezřele často rodí nový typ „korunního svědka“ — vězeň, který náhle ví přesně to, co obžaloba potřebuje slyšet. Spolku Šalamoun je historicky dobře známo jedno nebezpečné justiční pravidlo: když důkazy nestačí, nastoupí vězeň. A právě proto jsme se v této věci rozhodli vystoupit zcela mimořádně a podat společenskou záruku za Yvonu Crhovou Mitrofanovou. V našem vlastním podání soudu výslovně uvádíme, že institut záruky používáme zcela výjimečně a že za více než 32 let naší činnosti nedošlo ani ve vazebních věcech, ani v řízeních o podmíněném propuštění ke zpronevěře záruky, kterou Spolek Šalamoun poskytl.
Známe už příliš mnoho kauz, v nichž se místo pevných důkazů začalo obchodovat s výpověďmi lidí, kteří měli zjevný zájem být pro obžalobu užiteční. Proto připomínáne Lukáše Nečesaného, Jana Eliáše i kauzu Slopné. Proto připomínáme i fenomén „profesionálních svědků“, včetně utajeného svědka Jana Nováka, který vystupoval jako korunního svědka v dalších sedmi zcela nesouvisejících věcech. Jakmile se v důkazně slabé věci začne opírat konstrukce o spoluvězně motivovaného vidinou výhody, nejde o maličkost. Jde o jeden z nejnebezpečnějších symptomů justičního selhání.
Nejde o gesto. Nejde o emoci. Nejde ani o snahu zlehčovat povahu projednávané věci. Jde o reakci na případ, který monitorujeme a u něhož jsme dospěli k závěru, že zde nejde jen o spor o jednotlivé důkazy, ale o mnohem závažnější problém: o deformaci významu důkazů, o překlápění pochybností v jistotu a o nebezpečný způsob, jakým se vinu snaží nahradit konstrukce. To ostatně plyne i z našeho podání, kde výslovně uvádíme, že věc známe detailně a právě proto považujeme nabídku záruky za namístě.
A teď přijde to podstatné. Rozsudek sám připouští, že sekundární kontaminaci nelze jednoznačně vyloučit a že tento důkaz by sám o sobě k závěru o vině nestačil. Přesto soud následně z této stopy udělá něco úplně jiného: prohlásí, že se nejedná o sekundární kontaminaci, ale o stopu zanechanou při manipulaci s kanystry při přípravě trestného činu. Tedy: znalec mluví o uzávěru a o nevyloučeném sekundárním přenosu; soud z toho udělá manipulaci s kanystry. To není poctivé čtení důkazu. To je jeho deformace.
Ještě horší je, že ve spise existuje i konkrétní alternativa sekundárního přenosu, která tuto možnost činí zcela reálnou. Podle výpovědi Davida Crhy byly kanystry otírány dekami z wellness. Obhajoba tak nepřišla s abstraktní teorií „možná se to přeneslo nějak jinak“, ale s konkrétním mechanismem přenosu. A znalec k tomu současně řekl to zásadní: bez zkoumání takového nosiče nelze mechanismus přenosu vyloučit ani potvrdit. Přesto soud zvolil opačný výklad a pochybnost nahradil jistotou. Takto ale trestní právo vypadat nesmí.
A pak přichází druhý starý známý obraz: spoluvězeň jako „průlomový svědek“. Právě výpověď Josefa Plaváka se stala jednou z hlavních opor pro závěr, že Yvona Crhová Mitrofanová o plánu věděla už předem. Jenže nově předložené listiny ukazují, že Plavák nebyl žádným spontánním svědkem bez zájmu. Naopak: jako vazebně stíhaný obviněný přes svého advokáta aktivně vyhledal kontakt se státním zastupitelstvím a státní zástupce následně výslovně uvedl, že jeho postup přichází v úvahu ke zohlednění v jeho vlastní trestní věci. To je přesně ten typ situace, kdy má každý soud zbystřit. Ne proto, že by tím byla automaticky prokázána nepravdivost jeho výpovědi, ale proto, že takový svědek je zjevně zatížen konkrétní procesní motivací.
A přesto právě na takovém svědkovi soud významně staví závěr o předchozí vědomosti obžalované. Přitom současně v rozsudku tvrdí, že nelze dojít k závěru, že by si Plavák svou výpovědí zajišťoval ve své vlastní věci výhodu, protože v jiné kauze dostal nejpřísnější trest. Jenže nově předložené listiny ukazují, že tato soudní úvaha je přinejmenším neúplná. Nejde totiž jen o výsledek jiné trestní věci, ale o samotný fakt, že státní zastupitelství jeho „počinu“ přikládalo význam právě ve vztahu k jeho vlastní procesní situaci. A to je pro hodnocení jeho věrohodnosti zcela zásadní okolnost.
V celé věci je přitom třeba rozlišovat dvě různé roviny. Jedna věc je, zda se Yvona Crhová Mitrofanová později dozvěděla, co její manžel udělal, a zda se následně podílela na krycí komunikaci. Druhá, zcela zásadní věc je, zda bylo mimo rozumnou pochybnost prokázáno, že o plánu věděla už před činem a že se na něm vědomě podílela. A právě zde podle našeho názoru důkazní konstrukce neobstojí. DNA na vnějším uzávěru jednoho předmětu se promění v manipulaci s kanystry. Spoluvězeň s doloženou procesní motivací se promění v klíčový pilíř předchozí vědomosti. A z řetězce sporných nepřímých důkazů se udělá jistota vhodná pro sedmiletý trest. To není důkazní pevnost. To je důkazní nouze převlečená za jistotu.
Právě proto Spolek Šalamoun podal společenskou záruku. Ne proto, že by zavíral oči před závažností věci. Ale právě proto, že je nezavírá. Po více než 32 letech zkušeností s trestní justicí dobře víme, jak vypadá okamžik, kdy se soud přestane držet přesného obsahu důkazu a začne se držet konstrukce, kterou si z něj sám vytvořil. A stejně dobře víme, jak vypadá okamžik, kdy se v důkazně slabé věci objeví vězeňský svědek, jenž přesně zaplní tu mezeru, kterou obžaloba zoufale potřebuje zaplnit. Na takový postup nelze mlčet.
Nikoho nepřekvapí a je zcela zásadní je, že sám státní zástupce JUDr. Tichý při hlavním líčení otevřeně uvedl, že ve věci svědka Jozefa Plaváka existuje jeho vlastní písemné sdělení, které adresoval Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě do Plavákovy trestní věci, a v němž výslovně konstatoval, že v souladu s § 41 písm. m) trestního zákoníku je polehčující okolností, pokud se obviněný významně podílí na rozkrývání jiné trestné činnosti.
Nikoho následně nepřekvapí, že univerzální svědek Plavák dostal trest, ač mnohonásobný recidivista, na samé spodní hranici trestní sazby.
Takové zacházení s důkazy je nepřípustné. Ve chvíli, kdy orgány činné v trestním řízení důkaz nevykládají, ale deformují, popřípadě jej rovnou vymýšlí, přestává jít o spravedlnost a začíná jít o karikaturu právního státu.
Vítejte v právním státě.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.