Ústavní soud České republiky už v roce 2009 (nález IV. ÚS 426/09) jasně řekl, že lhůta na podání stížnosti běží až od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, nikoliv od jeho ústního vyhlášení. Od té doby tento názor zopakoval v desítkách dalších nálezů – v letech 2010, 2018, 2020, 2022 i 2023.
Člověk by čekal, že za patnáct let se tato základní procesní poučka dostane i na Obvodní soud pro Prahu 8. Jenže kdepak. Soudce JUDr. Michal Vacek se v roce 2025 tváří, jako by čas zastavil někde v 80. letech, kdy nastupoval do justice.
A tady začíná ironie, která už ani není úsměvná: JUDr. Vacek je soudcem od roku 1986, a to nikoliv někde v zapadlé justiční periferii, ale v Praze. V letech 2012–2019 dokonce zastával funkci předsedy Obvodního soudu pro Prahu 8 – tedy člověk, který určoval směřování celého soudu, nastavoval standardy a měl být vzorem pro ostatní. A dnes, v roce 2025, tvrdí, že stížnost je opožděná, protože běží od vyhlášení, ačkoliv Ústavní soud už patnáct let říká pravý opak.
Jaké praktiky asi tento soudce reprezentuje, když za více než tři dekády své praxe zjevně ignoruje závaznou judikaturu? Kolik lidských životů mohl podobným formalistickým postupem ovlivnit? Kolika lidem mohl odepřít právo na účinný opravný prostředek, jen proto, že se rozhodl „nečíst“ nebo „nerespektovat“ závěry Ústavního soudu?
Na justici se dlouhodobě pohlíží s nedůvěrou. A není divu – pokud předseda soudu, soudce s pětatřicetiletou praxí, aplikuje právo, jako by Ústavní soud vůbec neexistoval, jakou vážnost a důvěryhodnost takový soudce celé justici přináší?
Možná by bylo na čase, aby na Obvodním soudu pro Prahu 8 někdo připomněl, že máme nejen trestní řád, ale i Ústavu. A že článek 89 odst. 2 Ústavy není ozdoba, ale závazek respektovat nálezy Ústavního soudu.
Protože pokud soudce, který soudí od roku 1986 a léta předsedal celému soudu, tento závazek ignoruje, pak se nejedná o neznalost – ale o justiční tragédii.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.
OPATRUJ NÁS BŮH? TAK , JAK BY K TOMU PŘIŠEK? NA TOHLE SNAD ANI TEN NESTAČÍ..
Asi takto:
Článek 89 odst. 2 Ústavy není ani ozdoba, ani závazek respektovat nálezy Ústavního soudu, ale přímý imperativ k právnímu jednání a právnímu chování. A to kohokoliv, když masivně akcentovaně, platně na nejen všechny orgány činné v trestním řízení, ale i na ty orgány státní moci, které jsou činné v řízení civilních -tedy občanskoprávních, veřejnoprávních, i správních všeho druhu. Z toho vyplývá, že pro soudce obecných soudů jednoznačně. Porušováním daného imperativu ústavního zákona je pak páchán soudcem trestný čin; a to minimálně naplněním formálních i materiálních znaků TČ §330 TrZ, ale daleko častěji §329 TrZ.
Faktické hmotněprávní důsledky jsou tedy z pohledu úmyslné ignorance obsahu grosů daných výstupů z ÚS a čl.89, odst. 2 Ústavy ČR bez dalšího takové, jako nerespekt např. k §140 TrZ, jež říká, že zákaz vraždit platí erga omnes. Bez výjimky. A to je potřeba promítnout do praxe a tyto soudce a jiné úřední osoby, coby osoby povinné znalostí práva -neboť (údajně…: IURA NOVIT CURIA), a proto značněji, výše odpovědné za jeho porušování, exemplárně trestat. A to až do doby, kdy si toho všimnou ostatní, vykonávající prostřednictvím svých funkcí a postavení státní moc.
Tak zní celá pravda. O které se ale nahlas nemluví, PROTOŽE SE O NÍ MLUVIT NESMÍ….poněkud šířeji okomentováno…
Díky, podle rozhodnutí NSS sp. zn. 13 Kss 1/2010, 11 Kss 4/2019 nesprávný právní názor neznamená kárnou odpovědnost. To by musel někdo přezkoumat všechna jeho rozhodnutí za 35 let působení v justici, což je myslím skoro nemožné, protože až opakované nesprávné právní názory mohou, nikoliv musí zavdat možnou kárnou odpovědnost. (V Praxi 10% z platu na 3 měsíce) Vítejte v právním státě.