Rozdílná rozhodovací praxe soudů u podmíněného propuštění podle § 331 tr. ř.

Napsal /

Úvod

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je institut trestního práva umožňující odsouzenému předčasné propuštění na svobodu za splnění zákonem stanovených podmínek. Upravuje jej především § 88 trestního zákoníku (materiální a formální podmínky) a procesně § 331 trestního řádu (postup při rozhodování). Jde o mimořádný zákonný institut, což znamená, že na podmíněné propuštění není právní nárok – i při splnění všech podmínek zákon dává soudu možnost, nikoli povinnost, odsouzeného propustit. Soud tedy rozhoduje na základě volné úvahy, kterou však musí náležitě odůvodnit; jeho rozhodování nesmí být libovolné. V praxi nicméně dochází k výrazným rozdílům v rozhodovací činnosti jednotlivých soudů i soudců o žádostech odsouzených o podmíněné propuštění. Tento článek analyzuje příčiny a projevy těchto rozdílů, včetně tzv. „podmínečné turistiky“, a upozorňuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu ČR. Vycházíme přitom z aktuálních statistických údajů Vězeňské služby ČR a poznatků z praxe. (Zdroj)

Zákonné podmínky a soudní uvážení

Podmíněné propuštění je možné, pokud odsouzený vykonal stanovenou část trestu a zároveň prokázal své polepšení a lze od něj očekávat vedení řádného života na svobodě (tzv. materiální podmínky). Standardně zákon vyžaduje výkon minimálně poloviny uloženého trestu (§ 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku). U některých méně závažných trestných činů (přečinů) měl dosud odsouzený první výkon trestu možnost žádat už po jedné třetině trestu). (Zdroj)

Novela účinná od 1. 1. 2020 (resp. 1. 1. 2021) rozšířila tuto možnost i na vybrané zločiny – odsouzený, který je ve výkonu trestu poprvé a prokáže vzorné chování, může být nově podmíněně propuštěn po třetině trestu i u některých závažnějších trestných činů (vyjma taxativně uvedených, např. těch, „kterými byla nebo měla být způsobena smrt“. Tato mimořádná možnost dřívějšího propuštění je však podmíněna kladným stanoviskem ředitele věznice, který potvrdí, že odsouzený svým vzorným chováním a plněním povinností prokázal polepšení a že dalšího výkonu trestu není třeba . Bez tohoto souhlasu ředitele nemůže odsouzený návrh po 1/3 trestu vůbec podat. Z praxe je známo, že tento mechanismus není příliš využíván – např. v roce 2020 byl postup podle § 331 odst. 2 tr. ř. (tj. návrh podaný ředitelem věznice) použit jen ve 27 případech, tedy zhruba ve 3 % všech žádostí. (Zdroj)

I při splnění výše uvedených podmínek zákon nestanoví povinnost vyhovět – soud může, ale nemusí odsouzeného propustit (Podmíněné propuštění | epravo.cz). Tato diskreční pravomoc soudu ale není neomezená: rozhodnutí musí spočívat na pečlivém vyhodnocení všech kritérií a okolností případu a nesmí být projevem libovůle. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že mimořádnost institutu podmíněného propuštění nespočívá v tom, že by soud mohl žádost zamítnout, přestože odsouzený splnil zákonná kritéria – naopak, z principu právního státu plyne povinnost soudu odsouzeného propustit, pokud jsou všechny podmínky splněny (). Jinak řečeno, splní-li vězeň formální i materiální podmínky dané zákonem a neexistují-li konkrétní důvody svědčící proti předčasnému propuštění, mělo by být pravidlem vyhovění žádosti. Soudy musí svá rozhodnutí řádně odůvodnit a své úvahy opřít o přesvědčivé, zejména aktuální podklady – pokud zamítají, jsou povinny srozumitelně vysvětlit, co brání vyhovění žádosti a jak má odsouzený případně dál usilovat o nápravu. (Zdroj)

Právě v důsledku nedodržení těchto zásad (např. opření se jen o dávnou trestní minulost bez posouzení současné nápravy) Ústavní soud v minulosti opakovaně zrušil rozhodnutí obecných soudů jako nepřezkoumatelná či rozporná s právem na spravedlivý proces.

Klíčové faktory rozhodování soudů

Při posuzování žádosti o podmíněné propuštění soud zvažuje širokou škálu okolností. Podle judikatury je třeba zohlednit především stupeň dosavadní nápravy odsouzeného a prognózu vedení řádného života. Soudy primárně zkoumají, zda má odsouzený po případném propuštění zajištěné zaměstnání (či jiný legální zdroj příjmů) a ubytování, zda během výkonu trestu udržoval kontakt s rodinou či blízkými osobami a jaká je jeho širší trestní minulost. Tyto faktory, spadající do oblasti sociálního zázemí odsouzeného, významně ovlivňují možnost jeho úspěšné reintegrace do společnosti.

Dále soud hodnotí samotné chování odsouzeného ve výkonu trestu. Z praxe vyplývá, že rozhodující je míra polepšení projevená během trestu – zejména plnění stanoveného programu zacházení, účast na resocializačních aktivitách, pracovní zařazení, případně dosažené vzdělání či terapie. Důležitým pozitivním signálem jsou kázeňské pochvaly a naopak absence kázeňských trestů. Podle zkušeností odborníků rozhodující fakta pro posouzení polepšení zahrnují právě vzorné chování ve věznici, plnění povinností, iniciativu odsouzeného a další projevy nápravy . Velký význam má také to, zda odsouzený aktivně uhradil či alespoň zahájil úhradu způsobené škody a obecně projevil snahu odčinit následky trestného činu. V neposlední řadě se zkoumá připravenost odsouzeného na život na svobodě – zda má reálný plán, kam půjde po propuštění, zajištěné bydlení a zaměstnání, podporu rodiny či případně pomoc probačního úředníka. Pokud odsouzený prokáže, že má vytvořené stabilní zázemí a motivaci vést řádný život, podstatně to zvýší jeho šance. (Zdroj)

Negativním faktorem naopak bývá bohatá trestní minulost a zejména opakované selhání dřívějších šancí. Jestliže byl odsouzený v minulosti podmíněně propuštěn a znovu páchal trestnou činnost, soudy k tomu přihlížejí jako k varovnému signálu. Například v jednom posuzovaném případě okresní soud zamítl žádost právě s poukazem na to, že odsouzený již nevyužil benefitu podmíněného propuštění v roce 2004 a byl poté pětkrát odsouzen, z čehož dovodil trvalé sklony k páchání trestné činnosti. Z judikatury ÚS však plyne důležité omezení: trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí. Soud musí vždy vážit i aktuální pokroky v nápravě a nelze zcela vyloučit podmíněné propuštění předem, ať už má odsouzený jakoukoli špatnou minulost (ÚS: Rozhodování o žádosti o podmíněné propuštění). Pokud soud s ohledem na dřívější recidivu usoudí, že „předčasné propuštění není na místě“, měl by jasně formulovat, co odsouzenému nadále brání v jeho očištění a jaké konkrétní zlepšení by bylo třeba.

Shrneme-li hlavní kritéria, soudy posuzují zejména:

Každý případ je posuzován individuálně v souhrnu všech těchto okolností. Různí soudci však mohou těmto faktorům přikládat různou váhu – a právě zde vznikají podstatné rozdíly v praxi, jak bude rozebráno dále.

Rozdíly v praxi jednotlivých soudů

V České republice neexistuje jednotná rozhodovací praxe ohledně podmíněného propuštění. Naopak, statistiky ukazují propastné rozdíly v úspěšnosti žádostí o podmíněné propuštění v různých věznicích (resp. obvodech soudů). Jelikož místně příslušným k rozhodnutí je okresní soud v obvodu, kde odsouzený vykonává trest, rozdílná úspěšnost napříč věznicemi fakticky odráží rozdílný přístup soudů v těchto lokalitách.

Z dostupných údajů Vězeňské služby ČR vyplývají velmi výrazné regionální rozdíly. Například ve věznici Opava (s Ústavem pro výkon zabezpečovací detence) bylo v nedávném období vyhověno bezmála 60 % žádostí o podmíněné propuštění, zatímco ve věznici Valdice jen přibližně 13 % žádostí. Obdobně ve Vazební věznici Litoměřice činila úspěšnost přes 55 %, v Olomouci kolem 54 %, zatímco ve věznici Nové Sedlo cca 15 % a ve Vinařicích či Valdicích okolo 13–16 %. Tyto extrémy ilustrují, že zatímco u některých soudů je podmíněné propuštění poměrně běžným jevem (vyhoví se zhruba každé druhé žádosti), jinde jde spíše o výjimečnou záležitost (vyhoví se jen asi jedné z osmi žádostí, či ještě méně).

Obecně platí, že vyšší procento vyhověných žádostí vykazují věznice menší a vazební (tj. věznice s nižším stupněm zabezpečení nebo sloužící i jako vazební věznice). Naproti tomu velké věznice s vysokým počtem odsouzených – jako je např. věznice Plzeň-Bory, Valdice či Rýnovice – mají dlouhodobě úspěšnost hluboko pod průměrem (řádově jen okolo 20 % či méně). Tato skutečnost je odborné veřejnosti dobře známa a bývá vysvětlována různě: někde přísnějším posuzováním (možná vlivem skladby odsouzených – v nejpřísnějších věznicích bývají recidivisté a pachatelé zvlášť závažných zločinů), jinde “přísnější filozofií” daného soudu či senátu. Lze zmínit, že vazební věznice často drží odsouzené s kratšími tresty nebo prvotrestané, u nichž bývá větší naděje na polepšení – což může částečně vysvětlit vyšší míru propuštění. V každém případě však rozdíly v desítkách procent vzbuzují pochybnosti o rovnoměrné aplikaci práva.

Tyto rozdíly mají za následek vznik fenoménu popsaného níže jako podmínečná turistika. Již předtím je ale třeba zdůraznit, že rozdílná čísla sama o sobě ještě neprokazují nezákonnost – každý soud rozhoduje individuálně podle okolností konkrétních případů. Problém nastává, pokud rozdílný přístup nelze odůvodnit objektivními rozdíly v agendě, ale jde spíše o osobní postoje soudců či zažitou lokální praxi. Právě na takové případy upozornil i Ústavní soud, když konstatoval, že “pouze kvalitně odůvodňovaná rozhodnutí” mohou zajistit obdobné posuzování obdobných případů a zamezit soudní svévoli () (). Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 podrobně rozvedl kritéria, která by měly soudy hodnotit (jak jsme shrnuli výše), čímž do jisté míry sjednotil interpretační východiska. Přesto však statistiky naznačují, že výklad a aplikace těchto kritérií se v různých částech republiky liší.

Rozdíly v přístupu jednotlivých soudců

Nejednotnost se neprojevuje jen mezi různými soudy, ale často i uvnitř jednoho soudu. Není výjimkou, že na jednom okresním soudu rozhoduje agendu podmíněných propuštění více soudců a každý k ní přistupuje odlišně. V odborných kruzích se hovoří o “sudí štěstěně” – tedy že pro odsouzeného může být zásadní, kterému soudci je jeho žádost podle rozvrhu práce přidělena. Zejména v minulosti nebylo neobvyklé, že jeden senát (či samosoudce) vyhovoval většině žádostí, zatímco jiný téměř žádné. Spolek Šalamoun v této souvislosti upozornil na „veřejné tajemství“ u jednoho nejmenovaného okresního soudu: tam podněty k podmíněnému propuštění vyřizovali dva soudci – soudce X „pustil skoro každého“, kdežto soudce Y „nepustil skoro nikoho“. Výsledkem bylo, že odsouzení (resp. jejich obhájci) se tomu přizpůsobili: pokud žádost připadla soudci Y, raději ji vzali zpět a podali znovu v naději, že příště připadne soudci X. Tento postup se mohl i několikrát opakovat. Ačkoli jde o krajní případ, dokládá to, že osoba předsedy senátu hraje bohužel zcela zásadní roli.

Z pohledu principu rovnosti před zákonem je takový stav nežádoucí. O tomtéž odsouzeném a stejných okolnostech by nemělo rozhodování záviset na náhodném přidělení soudce. Jak uvádí Ústavní soud, požadavek předvídatelnosti a konzistentnosti rozhodování znamená, že obdobné případy nemají být posuzovány diametrálně odlišně () (). Libovůle jednotlivce zde představuje riziko porušení principů právní jistoty. Bohužel v praxi někdy přístup soudců vychází z jejich osobního přesvědčení o funkci trestu – někteří jsou výrazně orientováni na represi a považují podmíněné propuštění za „nadstandardní milost“, kterou si zaslouží jen minimum odsouzených; jiní naopak institut vnímají jako důležitou motivaci k nápravě a jsou více otevření dát šanci těm, kteří prokážou snahu. Tyto rozdílné filozofie se pak mohou promítat do konkrétních rozhodnutí.

Ústavní soud v nedávné době reagoval i na tyto vnitřní rozpory. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3024/23 zdůraznil, že podmíněné propuštění nelze předem vyloučit u žádného odsouzeného a pokud soud zamítá žádost, musí odsouzenému srozumitelně sdělit, co má do příště změnit nebo zlepšit, aby mohl být propuštěn (ÚS: Rozhodování o žádosti o podmíněné propuštění). I tímto apeluje na to, aby soudci nepostupovali mechanicky či předpojatě. Je samozřejmě legitimní, že každý případ může dopadnout jinak – ale mělo by to být na základě rozdílů v chování a podmínkách odsouzených, nikoli jen na základě rozdílné identity rozhodujícího soudce.

Fenomén „podmínečné turistiky“

Výše popsané rozdíly v přístupu soudů daly vzniknout pojmu „podmínečná turistika“. Nejde o oficiální termín právního předpisu, nýbrž o pojmenování z justiční praxe, které se ujalo mezi odsouzenými a jejich obhájci. Vyjadřuje situaci, kdy se odsouzení záměrně nechávají přemístit do jiné věznice, aby zvýšili svou šanci na úspěch žádosti o podmíněné propuštění. Jak již bylo uvedeno, rozhodovací praxe okresních soudů je velmi rozdílná – odsouzení proto často volí převoz do věznice, u níž statistiky vykazují vyšší procento vyhověných žádostí.

Například pokud je obecně známo, že soud příslušný pro věznici A propouští podmíněně zřídka (např. < 20 % případů), zatímco soud pro věznici B vyhoví nadpoloviční většině žádostí, může se odsouzený pokusit přestoupit z věznice A do věznice B. Takový přesun (na dobu nikoli přechodnou) povoluje Generální ředitelství Vězeňské služby, zpravidla v zájmu účelného výkonu trestu na žádost odsouzeného podanou prostřednictvím ředitele věznice. Formálně by přemístění nemělo sloužit k obcházení pravidel – zásadou je, aby v době rozhodování o žádosti byl odsouzený ve věznici v obvodu příslušného soudu. V praxi se však motivace odsouzených pro změnu věznice často váže právě na vyhlídky podmíněného propuštění.

Z veřejně dostupných dat (zejména statistických ročenek Vězeňské služby) lze zjistit, které věznice mají kolik žádostí a jakou úspěšnost. Advokáti někdy klientům doporučují zvážit přesun tam, kde je “empatický předseda senátu, co nezapomněl mít rád ještě lidi” a obecně vyšší míra vyhovění. Tento jev tedy představuje jakousi migraci za benevolentnějším soudem. Je však nutné říci, že přemístění samo o sobě úspěch nezaručí – vždy záleží na plnění zmíněných podmínek a kvalitě žádosti. Navíc přesuny odsouzených mezi věznicemi podléhají schválení a nemohou být realizovány opakovaně účelově těsně před podáním žádosti. Přesto „podmínečná turistika“ reflektuje nedůvěru odsouzených v jednotnost systému: věří, že lokální praxe hraje významnou roli, a snaží se ji ovlivnit volbou působiště.

Z pohledu spravedlnosti je ideálem, aby žádné takové taktizování nebylo zapotřebí – rozhodování by mělo být natolik vyrovnané, že “turistika” nebude dávat smysl. K tomu může napomoci pouze dlouhodobé sjednocování přístupů soudů, výměna dobré praxe a důsledné respektování judikatury vyšších soudů.

Podmínky zvyšující šanci odsouzeného na propuštění

Z hlediska odsouzeného existuje řada kroků a podmínek, jejichž splnění může významně zvýšit naději, že soud jeho žádosti o podmíněné propuštění vyhoví. Patří mezi ně zejména:

  • Řádné chování a aktivita ve výkonu trestu: Odsouzený by měl dlouhodobě prokazovat vzorné chování. Ideální je, pokud získá kázeňské odměny či pochvaly a vyvaruje se jakýchkoli přestupků proti vězeňskému řádu. Měl by také plnit program zacházení, účastnit se nabízených programů (např. vzdělávacích kurzů, terapií, pracovní terapie), případně pracovat, je-li to možné. Tím prokáže snahu o nápravu.
  • Proaktivní přístup k nápravě: Soudy pozitivně hodnotí, když odsouzený na sobě pracuje nad rámec povinností. Například pokud dokončí ve vězení školu, rekvalifikaci nebo terapeutický program (např. protidrogový u toxikomana), signalizuje to odhodlání změnit svůj život. Dále by měl odsouzený projevit upřímnou lítost nad svým činem a reflektovat, co vedlo k jeho spáchání – tyto postoje lze zmínit i v písemném vyjádření k žádosti.
  • Náprava škod a závazků: Je velmi žádoucí, aby odsouzený uhradil způsobenou škodu (byť třeba formou splátek) nebo činil konkrétní kroky k jejímu odčinění. Pokud má např. povinnost zaplatit peněžitý trest či výživné, měl by prokázat, že tak činí. Vůle k náhradě škody je významným kritériem svědčícím o přijetí odpovědnosti.
  • Zajištění zázemí na svobodě: Jak bylo zmíněno, soud zkoumá připravenost odsouzeného po propuštění. Proto by si odsouzený měl ještě před podáním žádosti zajistit nabídku zaměstnání (např. příslib od zaměstnavatele) a stálé bydlení. Dokládá se to často písemnými potvrzeními (smlouva o budoucím pracovním poměru, příslib ubytování od rodiny či v azylovém domě apod.). Dále je vhodné udržovat silné sociální vazby – např. pravidelně komunikovat s rodinou, která může u soudu deklarovat podporu po propuštění. Pokud odsouzený bude mít zázemí (rodinné i materiální), soud snáze uvěří, že povede řádný život.
  • Spolupráce s věznicí a kladné hodnocení: Odsouzený by měl usilovat o co nejlepší hodnocení od vězeňského personálu. Před podáním žádosti si může zjistit, zda ředitel věznice bude ochoten vydat kladné stanovisko (to je povinné při žádosti podle § 88 odst. 2 tr. zák., tedy po 1/3 trestu u vybraných trestných činů. Obecně platí, že pokud věznice nedoporučí propuštění (např. vychovatel uvede negativní posudek), je šance malá. Proto je důležité s vychovateli, psychology a dalšími odborníky ve věznici spolupracovat a přesvědčit je o své nápravě.
  • Kvalitně zpracovaná žádost: Ačkoli zákon nestanoví formální náležitosti žádosti, v praxi je vhodné kromě samotného návrhu připojit i osobní dopis odsouzeného soudu, v němž popíše svou sebereflexi a plány do budoucna. Takové písemné vyjádření žadatele dokresluje osobnost odsouzeného a může vzbudit větší důvěru senátu, než jen strohý formulář žádosti (14 kroků, jak se dostat z vězení na podmíněné propuštění | ČFTI) (14 kroků, jak se dostat z vězení na podmíněné propuštění | ČFTI). Je to příležitost projevit změnu postojů vlastními slovy.
  • Záruky důvěryhodných osob či institucí: Zákon sice od 2020 již neumožňuje, aby návrh podalo přímo zájmové sdružení občanů, nicméně soud může přihlédnout k přímluvě či záruce např. probačního úředníka, sociálního kurátora, nebo seriózního spolku. Pozor však na tzv. “formální společenské záruky” od pochybných organizací, které je poskytují za úplatu – takové praktiky jsou soudům známy a mohou žádosti spíše uškodit. Pokud žadatel předloží nedůvěryhodnou záruku, soud to může vnímat jako pokus o oklamání a brát to jako přitěžující okolnost. Proto se doporučuje využívat záruky pouze od subjektů, které žadatele skutečně znají a dlouhodobě s ním pracují (např. renomované resocializační projekty, církevní organizace apod.).

Splnění výše uvedených bodů samozřejmě automaticky nezaručí propuštění, ale maximalizuje šanci na pozitivní posouzení. Odsouzený tím totiž soud přesvědčí, že využil dobu ve vězení k nápravě a připravil si podmínky pro vedení řádného života. Přesně takový smysl institutu podmíněného propuštění má být – motivovat odsouzené k nápravě s vidinou předčasného propuštění () ().

Je vhodné dodat, že pokud soud přesto žádost zamítne, není vše ztraceno. Odsouzený může podat novou žádost po uplynutí 6 měsíců od právní moci zamítavého rozhodnutí (§ 331 odst. 1 tr. ř.). Existují však výjimky – např. pokud prvně žádal po 1/3 trestu a neuspěl, může další žádost po 1/2 trestu podat i před uplynutím této lhůty. Při opakované žádosti je klíčové reflektovat výtky soudu z minula a doložit nové pozitivní skutečnosti (např. další uplynulý čas bez kázeňských přestupků, nové garance zaměstnání apod.), jinak by soud opět neměl důvod rozhodnout jinak.

Relevantní judikatura Ústavního soudu

Ústavní soud ČR se problematice podmíněného propuštění věnuje v řadě nálezů, v nichž vymezil ústavní limity soudního uvážení a zdůraznil jednotící principy. Klíčovým poselstvím jeho judikatury je, že ačkoli neexistuje základní právo na podmíněné propuštění, rozhodování soudů v této agendě nesmí porušovat právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny) a princip rovnosti. Soudy musejí důsledně respektovat zákonná kritéria a svá rozhodnutí řádně odůvodnit, jinak může dojít k porušení principu právního státu () ().

Z významných rozhodnutí lze uvést:

  • Nález sp. zn. II. ÚS 482/18 (28. 11. 2018) – Ústavní soud v něm zdůraznil povinnost soudů rozhodovat předvídatelně a ne svévolně. Uvedl, že mimořádnost podmíněného propuštění nespočívá v libovůli, ale jen v tom, že stát projeví odsouzenému benevolenci při splnění podmínek dříve než při dovršení celého trestu () (). Není přípustné zamítnout žádost jen proto, že jde “jen o mimořádný institut”, pokud odsouzený všechny zákonné podmínky splnil – v takovém případě je naopak nutno žádosti vyhovět, nemají-li být popřeny účel a smysl zákona (). Dále tento nález formuloval onen katalog okolností, které mají soudy hodnotit (zejm. stav nápravy, prognóza, zázemí odsouzeného), a vyslovil, že pouhá minulá trestná činnost nemůže sama o sobě odůvodnit nepropuštění – musí být zkoumány aktuální poznatky o polepšení (ÚS: Rozhodování o žádosti o podmíněné propuštění).
  • Nález sp. zn. II. ÚS 1945/20 (13. 4. 2021) – V tomto případě ÚS zrušil rozhodnutí obecných soudů, které zamítly žádost recidivisty s odkazem na jeho minulost, aniž by se vypořádaly s argumenty o zlepšení chování a zajištěném zázemí. Ústavní soud znovu potvrdil, že soud nemůže posuzovat prognózu řádného života výlučně podle minulého chování odsouzeného – je nutné vycházet z aktuálních informací a pokroků v nápravě () (). Současně připomněl, že řádné odůvodnění rozhodnutí slouží k vyloučení libovůle a zajištění obdobného posuzování obdobných případů () (). V bodě 14 nálezu pak explicitně uvedl: „Mimořádnost daného institutu nespočívá v tom, že by soud měl možnost zamítnout žádost odsouzeného o podmíněné propuštění, pokud odsouzený naplnil zákonná kritéria. Z požadavku právního státu vyplývá povinnost obecného soudu odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky“ (). Toto jasné stanovisko de facto ukládá obecným soudům povinnost vyhovět každé žádosti, jsou-li formální i materiální podmínky naplněny a neobjeví-li se zvláštní okolnosti proti.
  • Nález sp. zn. III. ÚS 3024/23 (30. 5. 2024) – Nejnovější judikát k této problematice, který reaguje na pokračující nejednotnost. Ústavní soud v něm opětovně zdůraznil, že soudy nesmějí své rozhodnutí založit jen na trestní minulosti odsouzeného a musí zohlednit současnou osobnost, stav nápravy a připravené sociální zázemí žadatele (ÚS: Rozhodování o žádosti o podmíněné propuštění). Pokud ani poté neshledají podmíněné propuštění vhodným, musí srozumitelně vysvětlit důvody a dát odsouzenému návod, co má případně do budoucna napravit. Nález konstatoval, že podmíněné propuštění nelze předem vyloučit u žádného odsouzeného, ať už je jeho minulost jakákoli – vždy existuje možnost, že se odsouzený polepší. Taková formulace je nepřehlédnutelnou výtkou směrem k soudům, které některé žadatele (např. notorické recidivisty) fakticky odepisují a zamítají jejich žádosti paušálně. Ústavní soud tímto nálezem potvrzuje trend posilování individualizovaného a naděje dávajícího přístupu.

Kromě Ústavního soudu zareagoval na nejednotu také Nejvyšší soud ČR. Ten již v roce 2018 publikoval ve Sbírce soudních rozhodnutí zásadní stanovisko (Rt 33/2018) k výkladu § 331 tr. ř., kde mj. dovodil, že lhůta 6 měsíců pro podání nové žádosti se neaplikuje, pokud odsouzený posléze žádá na základě splnění vyššího časového kvóra (tj. po 1/2 trestu poté, co neuspěl po 1/3) . Tím reagoval na situace, kdy některé soudy odmítaly projednat dřívější opakovanou žádost i v případě, že mezitím odsouzený dosáhl další podmínky (např. vykonal polovinu trestu). Toto sjednocení výkladu potvrdil posléze i Ústavní soud (nález I. ÚS 3360/20). Obecně platí, že vyšší soudy – Ústavní i Nejvyšší – se snaží odstraňovat nejkřiklavější rozdíly a dát obecným soudům metodická vodítka pro rozhodování o podmíněném propuštění. Nelze ale přehlédnout, že i přes tuto judikaturní činnost zůstává prostor pro subjektivitu soudců, což se promítá do výše popsaných rozdílů.

Statistické údaje Vězeňské služby

Podrobná data o podmíněném propouštění každoročně zveřejňuje Vězeňská služba ČR ve svých statistických ročenkách. Z těchto oficiálních statistik lze vyčíst jak celkové počty žádostí a propuštěných osob, tak míru úspěšnosti v členění podle věznic. Pro ilustraci uvádíme několik základních čísel:

  • V roce 2020 bylo podáno přes 9300 žádostí o podmíněné propuštění (tedy návrhů, včetně opakovaných) . Z tohoto počtu bylo kladně vyřízeno celkem 3268 žádostí, což představuje úspěšnost zhruba 35 %. Obdobný trend pokračuje i v následujících letech – každoročně je v průměru podmíněně propuštěno okolo 3000 osob, což odpovídá přibližně 30 % všech žadatelů . Jinak řečeno, zhruba jedné ze tří žádostí je vyhověno. (Pro kontext: v českých věznicích se trvale nachází kolem 19–20 tisíc odsouzených, takže ročně projde podmíněným propuštěním asi šestina z nich, někteří ovšem až na druhý či třetí pokus.)
  • Úspěšnost se výrazně liší dle typu věznice. Jak už bylo zmíněno, nejvyšší bývá ve vazebních věznicích (kolem 50 % i více) a obecně v menších zařízení. Například VV Olomouc či VV Litoměřice měly v daných statistikách přes polovinu vyhověných návrhů. Naopak nejnižší procenta vykazují velké věznice s vysokou ostrahou – např. Valdice pouze ~13 %, Mírov ~53 %, Rýnovice ~16 %, Plzeň-Bory ~22 % . Tato čísla jsme již rozebrali výše v části o regionálních rozdílech.
  • Zajímavým údajem je též, kdo podává návrh na podmíněné propuštění. V naprosté většině případů iniciuje řízení sám odsouzený (prostřednictvím věznice). Ředitelé věznic podávají návrh jen výjimečně – v roce 2019 to bylo pouze ve 112 případech, což byla jen asi 1–2 % všech podání. Tento podíl se po novele 2020 ještě snížil (jak bylo zmíněno, v roce 2020 využito 27×). Státní zástupci návrhy na propuštění zpravidla nepodávají vůbec, jejich role je spíše v reakci na žádosti (mohou souhlasit či oponovat, případně podat stížnost proti rozhodnutí v neprospěch odsouzeného).
  • Pokud jde o podíly propuštěných po různých částech trestu, statistiky uvádějí i zvlášť kategorii podmíněné propuštění po 1/3 trestu. Po novele 2020, která umožnila širší okruh odsouzených žádat již po třetině, bylo zaznamenáno určité zvýšení počtu těchto případů. Přesná čísla se liší podle roku; obecně lze říci, že většina odsouzených je propouštěna okolo poloviny trestu, zatímco propuštění dříve než po polovině je zatím spíše výjimečné (řádově jednotky procent z celkového počtu propuštěných). To odpovídá i skepsi odborníků, že průlomová možnost dřívějšího propuštění nebude příliš využívána – soudy ji aplikují opatrně.

Za zmínku stojí také širší kontext: Česká republika dlouhodobě patří k zemím s nejvyšší vězeňskou populací v Evropě (po Rusku a Turecku třetí nejvyšší počet vězňů na 100 000 obyvatel). Náklady na vězeňství dosahují cca 18 miliard Kč ročně .

Podmíněné propuštění je jedním z mechanismů, které mohou pomoci snižovat přeplněnost věznic a umožnit efektivnější resocializaci odsouzených na svobodě. Je proto ve veřejném zájmu, aby bylo využíváno spravedlivě a konsistentně – aby ti, kdo splňují zákonné podmínky a prokážou nápravu, dostali šanci na dřívější návrat do společnosti, a naopak aby nebyli předčasně propouštěni ti, u nichž riziko recidivy převažuje nad pokrokem v nápravě. K dosažení tohoto cíle by měl přispět jednotný přístup soudů podpořený jasnou judikaturou.

Závěr

Rozhodování o podmíněném propuštění představuje citlivé vyvažování mezi principem individuální prevence (šancí pro napraveného jedince) a ochranou společnosti před pachateli, u nichž náprava není dostatečná. Současná právní úprava dává soudům poměrně široké uvážení, což v praxi vedlo k značně rozdílným výsledkům – ať už mezi regiony, nebo mezi soudci. Tato nejednotnost vyústila až v jev podmínečné turistiky, kdy odsouzení hledají příznivější podmínky jinde. Ústavní soud ve své judikatuře nastavil mantinely: zdůraznil, že splnění zákonných podmínek by mělo zpravidla vést k propuštění (), a požaduje po soudech odpovědnou argumentaci založenou na aktuálním posudku odsouzeného, nikoli jen na jeho minulosti (ÚS: Rozhodování o žádosti o podmíněné propuštění). Do budoucna lze očekávat, že tlak judikatury, statistická data i odborná diskuze povedou k postupnému sjednocování praxe. Pro odsouzené to znamená, že důraz na vzorné chování a přípravu na život na svobodě je cestou k úspěchu, a pro soudce výzvu rozhodovat transparentně a bez předsudků. Podmíněné propuštění tak nadále zůstává důležitým motivačním prvkem trestního práva – ovšem jen za podmínky, že bude uplatňováno spravedlivě a předvídatelně v souladu s účelem zákona.

Literatura a zdroje:

Dobrovolná podpora

Pomozte nám pokračovat v práci

Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.

Podpořit jinou částkou
QR platba 500 Kč QR platba 500 Kč na účet Spolku Šalamoun Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.

2 názory na “Rozdílná rozhodovací praxe soudů u podmíněného propuštění podle § 331 tr. ř.”

  1. Libor Zvolánek

    Článek velmi zajímavý a v mnohém pravdivý, avšak v oblasti „ředitelských“ návrhů a především PP po 1/3 trestu nepřesný. Autor by si měl doplnit statistiky, vlastní zkušenost mi ukazuje, že dnes je situace v tomto směru již jiná.

    Odepsat

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít nahoru