Ztroskotáno. Ke škodě všech občanů České republiky.

By: Thomas Sigmund

O autorovi

Thomas Sigmund (*1968) je italský publicista, novinář a autor pocházející z autonomní provincie Bolzano – Jižní Tyrolsko. Již řadu let žije v Praze.

V Itálii působí pro veřejnoprávní vysílací společnost RAI jako moderátor, tvůrce pořadů a novinář.

Vedle své novinářské práce je autorem několika historických odborných publikací. Dlouhodobě se věnuje otázkám spravedlivého procesu, fungování právního státu a ochraně základních a lidských práv v evropském právním prostoru.

Zvláštní pozornost věnuje tématům nezávislosti soudů, procesním zárukám a účinné ochraně práv jednotlivce.

Ztroskotáno. Ke škodě všech občanů České republiky.

Případ Vladimíra V. se na první pohled jeví jako bagatelní záležitost. Nehovoříme zde o vraždě, korupci ani organizovaném zločinu. Vladimír V. – otec pěti dětí, řádně zaměstnaný člověk a do té doby po celý život bezúhonný – byl odsouzen za řízení motorového vozidla navzdory úředně uloženému zákazu řízení. Poprvé soud projevil shovívavost. Podruhé rovněž. Potřetí již nikoli.

Tím by mohl celý příběh vlastně skončit.

Jenže neskončil.

Skutečný skandál totiž nespočívá v tom, čeho se měl pan V. dopustit. Skutečný skandál spočívá ve způsobu, jakým česká justice s jeho případem naložila.

Bývalý spolkový prezident Německa Gustav Heinemann kdysi řekl:

„Hodnotu společnosti poznáme podle toho, jak zachází se svými nejslabšími členy.“

Právě podle tohoto měřítka musí být posuzována i justice.

První soudce

Dne 6. srpna 2025 rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 8 o nařízení výkonu dosud podmíněně odloženého šestiměsíčního trestu odnětí svobody. Po doručení písemného vyhotovení usnesení podal pan V. ve lhůtě tří dnů stanovené zákonem stížnost.

Poté se však stalo něco mimořádného.

Příslušný soudce dne 22. srpna 2025 písemně sdělil obhajobě, že stížnost podaná proti jeho usnesení byla opožděná, a nebude proto brána v úvahu. Věc je podle něj pravomocně skončena.

Obhajoba se však nevzdala. Obrátila se na předsedkyni soudu. A ta dne 16. září 2025 konstatovala, že stížnost byla důvodná.

Ještě pozoruhodnější bylo její odůvodnění.

Podle předsedkyně soudu soudce svým postupem „ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudu, když dne 22.8.2025 zaslal obhájkyni odsouzeného přípis, jímž sděloval, že stížnost podaná odsouzeným dne 21.8.2025 do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6.8.2025 nebyla podána v zákonné lhůtě a usnesení tak nabylo právní moci 12.8.2025, kdy právní moc obratem na usnesení vyznačil. Dále uvedl, že na podaný opravný prostředek nebude brán zřetel. Postupoval tedy v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu.“

Je třeba si tento postup skutečně uvědomit v celé jeho závažnosti.

Nekonstatovala to obhajoba. Nekonstatoval to novinář. Nekonstatovalo to žádné občanské sdružení.

Konstatovala to sama předsedkyně soudu.

Důsledek?

Věc náhle přece jen nebyla pravomocně skončena.

Soudce s více než třicetiletou praxí předtím rozhodl, že stížnost občana, kterého sám odsoudil k šestiměsíčnímu trestu odnětí svobody, nebude předložena nadřízenému soudu, přestože právě takový postup zákon předpokládal. Místo toho stížnost z vlastní iniciativy označil za opožděnou a své usnesení opatřil doložkou právní moci.

Nyní však musel tento postup napravit. Stížnost nakonec musela být předložena stížnostnímu soudu.

Již samotný tento postup vyvolává řadu otázek. Dotyčný soudce byl jmenován soudcem již v roce 1986 a později se dokonce stal předsedou svého soudu.

Jak je možné, že soudce s tak dlouhou profesní zkušeností učiní chybu, kterou předsedkyně jeho vlastního soudu označí za postup odporující judikatuře Ústavního soudu?

A pokud byl takový postup napraven teprve díky vytrvalosti obhajoby, nevyhnutelně vyvstává další otázka:

Kolik obdobných případů se za uplynulá desetiletí odehrálo, aniž byly kdy přezkoumány?

To se zřejmě nikdy nedozvíme.

Pokud je totiž známo, neexistuje žádný státní orgán, který by podobné případy systematicky zkoumal nebo vyhodnocoval.

Druhý soudce

V případu pana V. nyní vstoupil na scénu druhý soudce.

Věc se dostala ke stížnostnímu soudu, tedy k Městskému soudu v Praze, konkrétně k senátu 7 To vedenému JUDr. Richardem Petráskem.

Kdo očekával, že dříve zjištěné problémy budou nyní pečlivě přezkoumány, musel být zklamán.

Senát se totiž věcnými námitkami směřujícími proti usnesení soudce Vacka vůbec nezabýval. Namísto toho převzal jeho původní argumentaci. Také soudce Petrásek a ostatní členové senátu dospěli ve svém usnesení ze dne 24. září 2025 k závěru, že stížnost byla podána opožděně, a odmítli se jí zabývat již z čistě formálních důvodů.

Pozoruhodné však bylo především odůvodnění.

Senátu bylo známo, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že v obdobných případech začíná lhůta pro podání stížnosti běžet až doručením písemného vyhotovení rozhodnutí, nikoliv již jeho ústním vyhlášením.

Namísto toho, aby se s touto judikaturou vypořádal nebo ji aplikoval, zastával soudce Petrásek názor, že soudy jsou i nadále vázány zněním trestního řádu z roku 1961 a že nálezy Ústavního soudu jsou závazné pouze v konkrétní věci, ve které byly vydány.

Tento právní názor byl pozoruhodný i proto, že článek 89 odstavec 2 Ústavy České republiky výslovně stanoví:

„Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.“

Přesto senát 7 To zastával názor, že judikatura Ústavního soudu mimo konkrétně rozhodnutý případ obecnou závaznost nemá.

Předseda senátu Richard Petrásek doslova uvedl, že pokud by Ústavní soud chtěl dosáhnout všeobecné závaznosti právního názoru, podle něhož má lhůta k podání stížnosti začít běžet teprve doručením usnesení, mohl toho snadno dosáhnout zrušením příslušných ustanovení trestního řádu. Protože se tak nestalo, nadále podle něj platí zákonná úprava, podle níž lhůta počíná běžet již oznámením usnesení, tedy jeho vyhlášením v přítomnosti osoby, které má být oznámeno.

Jinými slovy:

Stížnostní senát se nezabýval otázkou, zda je třeba respektovat judikaturu Ústavního soudu, ale výslovně prohlásil, že jí mimo konkrétní případ, ve kterém byl nález vydán, nepřiznává obecnou závaznost.

Důsledky byly dalekosáhlé.

Stížnost pana V. byla zamítnuta jako opožděná, aniž byla přezkoumána jediná z jeho věcných námitek. Nezodpovězena tak zůstala zejména otázka, zda byly splněny podmínky pro některou ze zákonem předvídaných alternativ k výkonu šestiměsíčního trestu odnětí svobody.

Senát přitom výslovně konstatoval, že napadené rozhodnutí ani řízení, které jeho vydání předcházelo, nebudou meritorně přezkoumány.

Střízlivě vzato

Střízlivě vzato senát 7 To vedený JUDr. Richardem Petráskem tímto usnesením nejen nerespektoval judikaturu Ústavního soudu a zaujal právní názor, který je podle mého přesvědčení v rozporu s Ústavou České republiky.

Především však učinil jednu věc:

Převzal původní argumentaci JUDr. Michala Vacka a zabránil tak tomu, aby námitky vznesené proti jeho rozhodnutí byly vůbec věcně přezkoumány.

Považovat tento postup pouze za laskavost mezi soudními kolegy nižšího soudu by však nevystihovalo jeho skutečný význam.

Jako italskému novináři se mi nabízí jiný pohled.

To, co senát 7 To Městského soudu v Praze pod vedením JUDr. Richarda Petráska uvedl ve svém usnesení ze dne 24. září 2025, by v Itálii přinejmenším vyvolalo otázku, zda se nejedná o určitou formu soudcovského protekcionismu.

Představa, že stížnostní soud převezme argumentaci soudního kolegy, výslovně odmítne relevantní judikaturu Ústavního soudu a současně odmítne jakýkoli věcný přezkum, by tam nevyhnutelně vyvolala veřejnou debatu.

Zda v tom někdo spatřuje pouhý právní omyl, institucionální loajalitu nebo jinou formu soudcovského pochybení, nechť posoudí každý čtenář sám.

Mně osobně však zůstává otevřená otázka, proč byl stížnostní soud ochoten zastávat tak dalekosáhlý právní názor namísto toho, aby se věcně zabýval uplatněnými námitkami.

Ještě pozoruhodnější je skutečnost, že za takových okolností občan fakticky nedostane možnost nechat své argumenty vůbec přezkoumat soudem.

I to vyvolává otázky.

Ústavní soud – první kolo

Pan V. samozřejmě nemohl toto usnesení akceptovat. Jednak mu byl opět odepřen věcný soudní přezkum jeho námitek, jednak byl přesvědčen, že znovu došlo k zásahu do jeho práv na obhajobu i do jeho základních práv. Podal proto ústavní stížnost.

A právě tam se stalo něco, co by ve fungujícím právním státě mělo být vnímáno jako varovný signál.

Zasáhl IV. senát Ústavního soudu České republiky.

Dne 23. října 2025 IV. senát odložil vykonatelnost jak usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, tak i usnesení Městského soudu v Praze, a zabránil tak bezprostředně hrozícímu nástupu výkonu trestu. Ústavní soud výslovně rozhodl, že vykonatelnost obou rozhodnutí se odkládá až do vykonatelnosti jeho rozhodnutí o ústavní stížnosti.

Již tento krok byl pozoruhodný.

Ústavní soud totiž takový odklad vykonatelnosti neposkytuje automaticky. Stěžovatel musí doložit, že mu v důsledku okamžitého výkonu napadených rozhodnutí hrozí závažná újma a že jsou splněny zákonné podmínky pro odložení vykonatelnosti.

Právě to považoval IV. senát za dostatečně osvědčené.

Ve svém usnesení Ústavní soud konstatoval, že nástup do výkonu trestu odnětí svobody nepochybně představuje zásadní zásah do osobní svobody, soukromí a rodinného života stěžovatele. Současně poukázal na jeho rodinnou situaci. Pan V. je otcem pěti nezletilých dětí a vedle finančního zabezpečení rodiny se intenzivně podílí na jejich každodenní péči. Ústavní soud výslovně zohlednil rovněž zdravotní obtíže jeho předčasně narozené dcery a nutnost zajištění její kontinuální léčby.

Ještě důležitější však bylo něco jiného.

IV. senát výslovně uvedl, že stěžovatel předložil „dostatečně pádné, aktuální a přesvědčivé argumenty“, které dokládají, že výkon napadených usnesení by pro něj znamenal podstatnou újmu. Současně zdůraznil, že tím nijak nepředjímá konečný výsledek řízení o ústavní stížnosti.

Jinými slovy:

Zatímco soudce Vacek nařídil výkon trestu a stížnostní soud pod vedením soudce Petráska stížnost z formálních důvodů zamítl, Ústavní soud shledal dostatek důvodů k tomu, aby vykonatelnost napadených rozhodnutí odložil a věc podrobil dalšímu ústavněprávnímu posouzení.

Nejpozději v tomto okamžiku muselo být každému zúčastněnému zřejmé, že zde byly nastoleny otázky, které daleko přesahovaly rámec běžného rozhodnutí o výkonu trestu.

Ústavní soud tím současně dal najevo, že vznesené námitky nepovažuje za natolik zjevně nedůvodné, aby bylo možné výkon napadených rozhodnutí bez dalšího ponechat v běhu. Naopak dospěl k závěru, že stěžovatel předložil dostatečně pádné, aktuální a přesvědčivé argumenty a že nástup do výkonu trestu představuje zásadní zásah do jeho osobní svobody, soukromí a rodinného života. Právě proto vykonatelnost napadených rozhodnutí dočasně odložil.

O několik měsíců později, dne 24. února 2026, padlo rozhodnutí.

IV. senát Ústavního soudu vedený předsedkyní senátu Lucií Dolanskou Bányaiovou zrušil usnesení Městského soudu v Praze. Ústavní soud výslovně konstatoval, že usnesením městského soudu bylo porušeno základní právo pana V. na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jinými slovy:

Nejvyšší orgán ochrany ústavnosti v zemi tím nepotvrdil pouze to, že věc byla rozhodnuta nesprávně. Výslovně konstatoval, že rozhodnutím stížnostního soudu bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele.

Ještě pozoruhodnější však bylo odůvodnění.

IV. senát se nespokojil s pouhým zrušením napadeného rozhodnutí. Na adresu soudce Petráska a jeho kolegů vyslovil mimořádně ostrou kritiku.

Nejprve připomněl, že nosné důvody nálezů Ústavního soudu jsou pro obecné soudy závazné. Obecný soud je povinen ústavněprávní výklad následovat ve skutkově obdobných případech, anebo přednést „seriózní argumenty“, které odůvodňují odlišné posouzení konkrétní věci.

Následně Ústavní soud konstatoval, že stížnostní senát právě toto neučinil.

Obzvláště výmluvná je následující pasáž:

„Městský soud nicméně datum doručení prvostupňového rozhodnutí vůbec nezkoumal, neboť se rozhodl vědomě ignorovat konstantní judikaturu Ústavního soudu, na kterou byl upozorněn stěžovatelem v odůvodnění podané stížnosti.“

Ještě ostřejší je věta, která následuje:

„Od nosných důvodů citované judikatury se městský soud úmyslně odklonil, aniž by předložil jakékoliv argumenty, které by odlišný výklad zákonných ustanovení v této konkrétní věci opodstatňovaly.“

Ústavní soud tedy stížnostnímu senátu nevytkl pouze právní omyl.

Výslovně konstatoval, že známá a konstantní judikatura byla vědomě ignorována.

Vrchol kritiky představuje závěr IV. senátu:

„Tím postupoval v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy a porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.“

Tím však věc neskončila.

Ústavní soud šel ještě o krok dál.

Zdůraznil totiž, že obecný soud, který nerespektuje ústavněprávní výklad vyjádřený v konstantní judikatuře Ústavního soudu a bez vážných důvodů se od něj odchýlí, nejen porušuje základní práva dotčené osoby, ale:

„oslabuje také důvěru v právo a soudní systém jako celek.“

Je třeba si plně uvědomit závažnost těchto závěrů.

Ústavní soud nehovořil o pouhém omylu. Hovořil o vědomém ignorování konstantní judikatury, o úmyslném odchýlení se od jejích nosných důvodů bez jakéhokoli odůvodnění, o postupu odporujícím čl. 89 odst. 2 Ústavy a o oslabení důvěry v právo a soudní systém jako celek.

Sotva lze jasněji vyjádřit, že podřízený soud při výkonu své funkce pochybil.

Tím by mohl celý příběh vlastně skončit.

Jenže neskončil.

Druhý pokus

Věc se následně vrátila témuž senátu.

Namísto toho, aby byly otevřené otázky komplexně objasněny, však vznikal dojem, že o výsledku bylo již předem rozhodnuto.

Pan V. se přitom neomezil pouze na svou původní stížnost.

V únoru 2026 získal zpět své řidičské oprávnění. Podkladem pro to bylo rozhodnutí jiného soudce téhož Obvodního soudu pro Prahu 8, který již dne 30. června 2025 konstatoval, že se pan V. osvědčil, a proto mu může být prominuta polovina původně uloženého dvouletého zákazu řízení.

Jinými slovy:

Jen několik týdnů předtím, než soudce JUDr. Michal Vacek rozhodl, že pan V. musí nastoupit výkon šestiměsíčního trestu odnětí svobody, dospěl jiný soudce téhož soudu k přesně opačnému závěru – totiž že vývoj jeho poměrů byl natolik pozitivní, že odůvodňuje prominutí podstatné části původně uložené sankce.

Již tato skutečnost vyvolává závažné otázky.

Obě rozhodnutí se totiž týkala téže osoby a téhož trestného činu.

Dne 30. června 2025 dospěl jiný soudce Obvodního soudu pro Prahu 8 k závěru, že se pan V. osvědčil v takové míře, že je namístě předčasně mu vrátit řidičské oprávnění. Jen o několik týdnů později dospěl soudce JUDr. Michal Vacek u téhož soudu k opačnému závěru a nařídil výkon šestiměsíčního trestu odnětí svobody.

Klíčová otázka proto zní:

Osvědčil se pan V., nebo se neosvědčil?

Obě odpovědi mohou jen stěží být současně správné.

Pro nezávislého pozorovatele je každopádně obtížně pochopitelné, jak mohli dva soudci téhož soudu během několika týdnů dospět ve vztahu ke stejné osobě a stejnému trestnému činu k tak protichůdným závěrům.

Jisté je jedno:

Pan V. využil příležitosti, kterou mu soud poskytl svým rozhodnutím ze dne 30. června 2025.

Aby získal zpět řidičské oprávnění, úspěšně složil zákonem předepsanou teoretickou i praktickou zkoušku, předložil lékařský posudek o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel a nad rámec toho absolvoval také zákonem stanovený pětidenní terapeutický program v celkovém rozsahu 40 hodin.

Dne 9. února 2026 Magistrát hlavního města Prahy nakonec rozhodl o vrácení řidičského oprávnění skupin AM, B1 a B.

Obhajoba předložila tyto nové skutečnosti spolu s dalšími rodinnými komplikacemi Městskému soudu v Praze dne 13. března 2026 formou písemného doplnění původní stížnosti.

A právě zde se ukazuje další problém, který by v právním státě vlastně neměl existovat.

Pan V. nevěděl, kdy bude Městský soud v Praze jeho věc znovu projednávat. Taková řízení totiž zpravidla probíhají v neveřejném zasedání. Stěžovateli tak není umožněno osobně vystoupit před soudem, přestože se rozhoduje o jeho osobní svobodě.

O to významnější je skutečnost, že již soudce Vacek pana V. osobně nevyslechl. Jeho argumenty, podklady, dokumenty a dokonce i navržené svědky považoval za „nadbytečné“.

Nyní měl o osobní svobodě občana rozhodovat stížnostní soud.

Ani tam však nemělo dojít k ničemu jinému než k rozhodnutí od stolu.

Protože pan V. věděl, že věc bude znovu projednávat tentýž senát stížnostního soudu pod vedením JUDr. Richarda Petráska, podal již několik měsíců před nálezem Ústavního soudu o odložení vykonatelnosti trestu odnětí svobody, v souvislosti s návrhem na odklad výkonu trestu podle § 323 odst. 1 a 2 trestního řádu, námitky podjatosti proti soudcům Vackovi a Petráskovi, kteří se na předchozích rozhodnutích podíleli.

Obhajoba tyto námitky zaslala prostřednictvím datové schránky jak Obvodnímu soudu pro Prahu 8, tak Městskému soudu v Praze. Je tedy nesporné, že oba soudy, které se věcí zabývaly, měly námitky podjatosti k dispozici již několik měsíců před novým rozhodnutím městského soudu.

Po zrušení prvního rozhodnutí městského soudu Ústavním soudem již dávno nešlo pouze o formální otázky.

Ve středu pozornosti nyní stály základní aspekty spravedlivého procesu:

• osobnost odsouzeného,
• jeho vývoj od původních skutků,
• jeho prokazatelná resocializace,
• zákonem předvídané alternativy podle § 83 trestního zákoníku,
• a otázka zákonného soudce a nestrannosti rozhodujícího senátu.

Právě § 83 trestního zákoníku výslovně vyžaduje posouzení „osoby odsouzeného“ a „okolností případu“.

V případě pana V. měl soud k dispozici celou řadu skutečností významných pro individuální a aktuální posouzení jeho osoby.

Vedle důkazů o jeho úspěšné resocializaci – jejímž nejviditelnějším projevem je zřejmě skutečnost, že mu správní orgán vrátil řidičské oprávnění – obhajoba poukazovala na to, že zákon výslovně počítá s alternativami k výkonu trestu odnětí svobody. Právě proto má osobnost odsouzeného a jeho vývoj od původních skutků mimořádný význam.

K tomu přistupoval ještě další aspekt.

Články 36 a 38 Listiny základních práv a svobod zaručují každému právo na soudní ochranu a právo na to, aby jeho věc projednal nezávislý, nestranný a zákonný soudce.

Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 561/02 Ústavní soud zdůraznil význam otázky zákonného soudce a uvedl:

„V posuzované věci však obecné soudy zákonem stanoveným postupem nejednaly a porušily tak čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť v daném stavu řízení v posuzované věci a v době jejího rozhodnutí nebyla vyřešena otázka zákonného soudce, tedy taková, která zajišťuje nezávislost a nestrannost soudního rozhodování, když obě ústavně přikázané zásady představují současně nezbytnou podmínku právního státu. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit.“

Právě těchto zásad se podle pana V. dotýkal i jeho případ.

Obhajoba totiž podala námitky podjatosti proti soudcům účastnícím se řízení již dlouho před neveřejným zasedáním, které se konalo dne 13. března 2026 – tedy shodou okolností právě v den, kdy pan V. doručil soudu doplnění odůvodnění své stížnosti – a současně doložila jejich řádné doručení.

Přesto bylo o stížnosti rozhodnuto, aniž by bylo přihlédnuto k doplnění stížnosti doručenému obhajobou dne 13. března 2026, a co je ještě závažnější, aniž by bylo předtím rozhodnuto o řádně uplatněných námitkách podjatosti.

Nabízí se proto zcela logická otázka:

Jak bylo možné rozhodnout o osobní svobodě člověka, když se stížnostní soud nevypořádal ani s novými skutečnostmi předloženými bezprostředně před svým rozhodnutím, ani s námitkami směřujícími proti nestrannosti rozhodujícího senátu, které byly uplatněny již několik měsíců předtím?

Právě v tom totiž spočívalo jádro judikatury Ústavního soudu:

Nejprve je třeba vyřešit otázku, kdo je oprávněn rozhodovat.

Teprve poté lze rozhodovat o samotné věci.

Pan V. proto mohl oprávněně očekávat, že nejprve bude rozhodnuto o jeho námitkách podjatosti a teprve následně bude tentýž senát rozhodovat o jeho osobní svobodě. Právě tento požadavek Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 561/02 zdůraznil jako jednu ze základních podmínek soudního rozhodování v právním státě.

Přesně to se však nestalo.

Usnesení ze dne 13. března 2026

Skutečnost, že neveřejné zasedání stížnostního soudu proběhlo právě dne 13. března 2026 – tedy v den, kdy pan V. prostřednictvím své obhajoby zaslal rozsáhlé doplnění stížnosti – může na první pohled působit jako náhoda.

Byť jako náhoda pozoruhodná.

Nikdo totiž pana V. ani jeho obhajobu předem neinformoval o tom, kdy bude stížnostní soud pod vedením JUDr. Richarda Petráska o jeho stížnosti znovu rozhodovat.

Termín rozhodnutí nebyl stěžovateli znám.

O to více otázek vyvolal přípis ze dne 18. března 2026, který sepsal sám předseda senátu Richard Petrásek.

V něm obhajobě sdělil, že dne 13. března 2026 v 09.41 hod. bylo soudu doručeno doplnění stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8. Protože o stížnosti bylo rozhodováno téhož dne od 10.00 hod., nebylo podle jeho vyjádření doplnění stížnosti senátu 7 To před rozhodnutím předáno.

Ještě pozoruhodnější však bylo další zjištění.

Richard Petrásek výslovně uvedl, že ve spise se nenachází ani odůvodnění stížnosti ze dne 27. listopadu 2025, ani námitka podjatosti uplatněná vůči senátu 7 To. Z tohoto důvodu dokonce požádal obhajobu o opětovné zaslání námitky podjatosti a dokladu o jejím doručení soudu.

Jinými slovy:

Pět dní poté, co bylo rozhodnuto o osobní svobodě pana V., sám předseda senátu potvrdil, že senát neměl k dispozici ani doplnění stížnosti doručené ráno v den rozhodnutí, ani odůvodnění stížnosti ze dne 27. listopadu 2025, včetně námitky podjatosti vůči rozhodujícímu senátu.

Pan V. přitom neměl žádnou možnost časově přizpůsobit své podání blížícímu se rozhodnutí soudu.

A právě v tom spočívá problém.

Každou z těchto skutečností lze při posuzování odděleně vysvětlit.

Sama o sobě může být náhodou skutečnost, že doplnění stížnosti bylo doručeno jen několik minut před rozhodnutím.

Sama o sobě může být náhodou skutečnost, že o stížnosti bylo znovu rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Sama o sobě může být náhodou skutečnost, že se později ve spise nenacházely podstatné písemnosti a námitky podjatosti.

Čím více se však podobných náhod v jednom řízení nahromadí, tím obtížnější je vnímat je jako pouhé náhody.

Jisté je každopádně jedno:

Dne 13. března 2026 rozhodl senát 7 To pod vedením JUDr. Richarda Petráska znovu v neprospěch pana V. a jeho stížnost opět zamítl.

Tím však rozhodující otázku nenastolila obhajoba.

Podnět k ní poskytl sám předseda senátu.

Jak má totiž občan důvěřovat soudnímu rozhodování, jestliže je rozhodováno o jeho osobní svobodě a soud následně připustí, že se ve spise vůbec nenacházely podstatné písemnosti ani uplatněná námitka podjatosti?

Ještě zásadnější je však jiná otázka:

Jak může soud rozhodovat o osobní svobodě člověka, pokud mu chybí právě ta podání, jimiž tento člověk zpochybnil nestrannost rozhodujícího senátu?

Právě ve světle dosavadního vývoje získávala tato okolnost zvláštní význam.

V té době již totiž existoval nález Ústavního soudu, který Městskému soudu v Praze vytkl postup odporující čl. 89 odst. 2 Ústavy a porušení práva na soudní ochranu.

Současně byly ve hře otázky resocializace odsouzeného, aplikace § 83 trestního zákoníku i nestrannosti rozhodujícího senátu.

Za těchto okolností se přinejmenším jeví jako pochopitelné, proč pan V. trval na tom, aby byly jeho námitky podjatosti vyřešeny dříve, než bude znovu rozhodováno o jeho osobní svobodě.

Jisté je jedno:

Již v roce 2003 Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 561/02 konstatoval, že rozhodnutí ve věci nemůže obstát, pokud zůstane nevyřešena otázka zákonného soudce.

Ústavní soud tehdy jednoznačně zdůraznil, že nezávislost a nestrannost soudního rozhodování představují nezbytnou podmínku právního státu, a napadené rozhodnutí zrušil.

Pan V. proto mohl oprávněně očekávat, že nejprve budou vyřešeny jeho námitky směřující proti nestrannosti rozhodujících soudců a teprve poté bude rozhodnuto o jeho osobní svobodě.

Právě to se však nestalo.

Třetí soudce – ústavní soudkyně

Pan V. se proto znovu obrátil na Ústavní soud.

Šlo o šest měsíců odnětí svobody.

Nešlo o násilný trestný čin.

Nešlo o korupci.

Nešlo o trestnou činnost, při níž by někomu vznikla škoda na zdraví.

Panu Vitulovi bylo kladeno za vinu výhradně maření výkonu úředního rozhodnutí spočívající v řízení motorového vozidla navzdory uloženému zákazu řízení.

O ústavní stížnosti tentokrát rozhodoval III. senát Ústavního soudu. Dne 19. května 2026 byla ústavní stížnost pana V. odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Soudkyní zpravodajkou byla JUDr. Veronika Křesťanová.

Jedna z nejznámějších českých právniček.

Třináct let působila jako soudkyně Městského soudu v Praze a v letech 2017 až 2023 zastávala funkci jeho místopředsedkyně. Od srpna 2023 je soudkyní Ústavního soudu a od června 2024 jeho místopředsedkyní.

Její odborné a profesní zaměření se po desetiletí soustředilo především na mediální právo, autorské právo, ochranu osobnosti a právo duševního vlastnictví.

Projednávaná ústavní stížnost se však týkala zcela odlišné oblasti práva.

Nešlo o otázky autorského či mediálního práva, nýbrž o problematiku výkonu trestu odnětí svobody, zákonného soudce, soudní podjatosti, neúplného soudního spisu a v konečném důsledku i zásahu do osobní svobody člověka.

K tomu přistupuje ještě jedna okolnost.

Usnesení, na jehož vypracování se Veronika Křesťanová podílela jako soudkyně zpravodajka a kterým byla ústavní stížnost odmítnuta, přezkoumávalo rozhodnutí Městského soudu v Praze – tedy soudu, na němž sama třináct let působila a jehož místopředsedkyní byla až do svého jmenování soudkyní Ústavního soudu.

To samozřejmě samo o sobě neprokazuje podjatost.

Stejně tak tato skutečnost sama o sobě neodůvodňuje pochybnosti o osobní integritě soudkyně.

Přesto je legitimní otázkou, zda důvěru v objektivitu rozhodování posiluje, nebo oslabuje situace, kdy bývalá místopředsedkyně dotčeného soudu spolurozhoduje o ústavní stížnosti, v níž jsou tomuto soudu vytýkána závažná procesní pochybení.

Nejde přitom o osobu soudkyně, nýbrž o princip, který ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje také Evropský soud pro lidská práva: význam nemá pouze skutečná nestrannost soudu, ale i objektivní dojem, který řízení navenek vyvolává.

Právě proto se jeví jako oprávněná otázka, zda je taková personální konstelace způsobilá posílit důvěru veřejnosti v nezávislost rozhodování, nebo zda naopak může vyvolávat pochybnosti.

Úkolem Ústavního soudu totiž není chránit soudce před kritikou ani vytvářet mechanismy, které by chránily soudce soudu, jehož místopředsedkyní byla až do svého jmenování soudkyní Ústavního soudu prezidentem republiky Petrem Pavlem dne 8. srpna 2023 a jehož vedení její kandidaturu na funkci soudkyně Ústavního soudu podpořilo.

Úkolem Ústavního soudu je chránit základní práva občanů.

Zvláště tehdy, jde-li o odnětí osobní svobody.

Usnesení III. senátu ze dne 19. května 2026 proto vyvolává nepříjemnou otázku:

Chrání zde Ústavní soud práva občana – nebo především hájí rozhodnutí nižších soudů?

Pochybnosti přitom začínají již u klíčové procesní otázky.

Stěžovatel namítal, že o několika námitkách podjatosti dosud nebylo pravomocně rozhodnuto v době, kdy titíž soudci rozhodovali ve věci samé.

III. senát na tuto námitku reagoval následujícím pozoruhodným závěrem:

„Z žádného zákonného ustanovení ani z principů spravedlivého procesu nevyplývá, že by vznesení námitky podjatosti a priori vylučovalo možnost daného orgánu rozhodnout ve věci samé předtím, než rozhodne o vznesené námitce podjatosti.“

Tím se III. senát otevřeně a jednoznačně postavil proti dřívější judikatuře Ústavního soudu, na kterou se stěžovatel ve své ústavní stížnosti výslovně odvolával a podle níž musí být otázka zákonného soudce vyřešena ještě před rozhodnutím ve věci samé.

V usnesení ze dne 19. května 2026 však tato judikatura není zmíněna ani jednou.

Ještě pozoruhodnější je způsob, jakým bylo naloženo s námitkou neúplného soudního spisu.

Podle skutkového stavu, který měl III. senát k dispozici, se ve spise vůbec nenacházelo odůvodnění stížnosti, které bylo soudu prokazatelně doručeno již několik měsíců předtím. Právě toto podání přitom obsahovalo námitku podjatosti vůči senátu 7 To.

Namísto otázky, jak mohlo takto podstatné podání z probíhajícího soudního řízení zmizet, uvedl III. senát:

„Při takovém minimálním předstihu doručení podání nelze po soudu spravedlivě požadovat, aby se s tímto podáním před vydáním rozhodnutí seznámil.“

Jinými slovy:

Ústavní soud se podrobně zabýval podáním, které bylo soudu doručeno pouhých 19 minut před vydáním rozhodnutí.

Podstatně zásadnější otázka, proč se ve spise neobjevilo podání, které bylo soudu prokazatelně doručeno již o několik měsíců dříve, však zůstala bez odpovědi.

Za zvláštní pozornost stojí i následující pasáž:

„Členové senátu se totiž samozřejmě mohou se spisem seznamovat i mimo neveřejné zasedání.“

A dále:

„Tentýž senát již o stížnosti stěžovatele předtím rozhodoval, a byl tedy s případem již obeznámen.“

Právě tato věta působí pozoruhodně.

Vždyť právě ono dřívější rozhodnutí téhož senátu bylo jen několik týdnů předtím zrušeno IV. senátem Ústavního soudu poté, co tento konstatoval, že byla vědomě ignorována judikatura Ústavního soudu.

Právě tato předchozí obeznámenost s věcí je nyní uváděna jako argument ve prospěch kvality nového přezkumu.

Je však třeba připomenout, že senát vedený JUDr. Richardem Petráskem se ve svém usnesení ze dne 24. září 2025, které bylo následně Ústavním soudem zrušeno, právě nezabýval obsahem stížnosti pana V.

Senát se zabýval výlučně otázkou, zda byla stížnost podána včas, a věc vyřídil z čistě formálních důvodů.

K věcnému přezkumu argumentů předložených panem V. tehdy vůbec nedošlo.

O to pozoruhodněji působí konstatování III. senátu, že tentýž senát Městského soudu v Praze byl již dříve s případem obeznámen, a proto věc dobře znal.

Na čem však tato obeznámenost spočívala?

Právě ono dřívější rozhodnutí senátu 7 To nebylo založeno na věcném přezkumu stížnosti. Senát se zabýval výhradně otázkou běhu lhůty a jakýkoli materiální přezkum uplatněných námitek výslovně odmítl.

Pokud tedy vlastní námitky stěžovatele nikdy věcně přezkoumány nebyly, nabízí se otázka, do jaké míry lze vůbec hovořit o skutečné obeznámenosti s obsahem případu.

Snad největší rozpor však vyvstává při pohledu na věc jako celek.

Dne 24. února 2026 zrušil IV. senát Ústavního soudu předchozí usnesení Městského soudu v Praze a konstatoval porušení ústavně zaručených práv.

Necelé tři měsíce poté označil III. senát tutéž ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Dva senáty téhož Ústavního soudu.

Titíž soudci nižší instance.

Totéž odnětí osobní svobody.

A dvě rozhodnutí, která se od sebe jen stěží mohla lišit více.

A právě zde se ukazuje další opomenutí III. senátu Ústavního soudu.

Ztracený § 23

Ještě pozoruhodnější než samotné rozhodnutí je otázka, jakým způsobem k němu vůbec došlo.

Zákon o Ústavním soudu totiž v § 23 obsahuje jasné pravidlo:

Dospěje-li senát Ústavního soudu k právnímu názoru, který se odchyluje od dřívějšího právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu, nemůže senát jednoduše rozhodnout sám.

Musí věc předložit plénu Ústavního soudu.

Právě v tom spočívá smysl tohoto ustanovení.

O tom, jaká judikatura Ústavního soudu platí, nemají rozhodovat tři soudci jednoho senátu.

O tom rozhoduje plénum.

Jinak by si každý senát mohl vykládat Ústavu podle vlastního uvážení.

Právě proto § 23 existuje.

V případě pana V. byla ústřední otázka poměrně jednoduchá:

Může soud rozhodovat o osobní svobodě člověka, přestože o vznesených námitkách podjatosti dosud nebylo pravomocně rozhodnuto?

Ústavní soud na tuto otázku odpověděl již před lety.

V nálezu sp. zn. III. ÚS 561/02 jednoznačně konstatoval:

„V posuzované věci však obecné soudy zákonem stanoveným postupem nejednaly a porušily tak čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť v daném stavu řízení v posuzované věci a v době jejího rozhodnutí nebyla vyřešena otázka zákonného soudce…“

Jinými slovy:

Otázka zákonného soudce musí být vyřešena před rozhodnutím ve věci samé.

Není-li tato otázka vyřešena, dochází podle uvedeného nálezu k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Tentýž princip Ústavní soud později znovu potvrdil také v nálezu sp. zn. II. ÚS 741/21.

V něm zdůraznil, že nezávislost a nestrannost představují základní předpoklady soudního rozhodování a že pro důvěru veřejnosti v justici má význam již samotný dojem možné podjatosti.

Ve věci pana Vituly se však odehrál pravý opak.

Městský soud v Praze dne 13. března 2026 rozhodl ve věci samé, přestože o vznesených námitkách podjatosti dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Podle tvrzení obhajoby se navíc v té době ve spise ani nenacházely některé podstatné písemnosti.

Když pan V. tuto otázku předložil Ústavnímu soudu, měl III. senát dvě možnosti:

Buď se držet dosavadních nálezů.

Nebo otevřeně vysvětlit, proč se od nich hodlá odchýlit.

V takovém případě by však věc musela být podle § 23 zákona o Ústavním soudu předložena plénu.

Právě to se však nestalo.

III. senát nález III. ÚS 561/02 nezmínil ani jednou.

Dřívější judikatura nebyla vyvrácena ani předložena plénu k posouzení.

Byla jednoduše pominuta.

A tím vyvstává nepříjemná otázka:

Jestliže se senát Ústavního soudu může odchýlit od existující judikatury, aniž by věc předložil plénu, jakou praktickou hodnotu má potom § 23?

A pokud právě Ústavní soud přestane respektovat vlastní procesní pravidla, kdo má potom požadovat jejich dodržování po nižších soudech?

Případ Vladimíra V. se proto již dávno netýká pouze šestiměsíčního trestu odnětí svobody.

Týká se otázky, zda je Ústavní soud sám ještě vázán těmi pravidly, jejichž dodržování vyžaduje od všech ostatních orgánů veřejné moci.

Skutečná škoda

Případ Vladimíra V. už dávno není pouze případem Vladimíra V.

Už dávno nejde jen o muže, který řídil motorové vozidlo navzdory uloženému zákazu řízení.

Nejde už ani o šestiměsíční trest odnětí svobody.

Jde o něco mnohem zásadnějšího.

Především jde o otázku, zda soudy, které v této věci rozhodovaly, ještě primárně posuzovaly práva dotčené osoby, nebo zda se postupně stále více soustředily na obhajobu rozhodnutí předchozích instancí.

Chronologie případu každopádně vyvolává otázky.

Soudce Vacek rozhodl, že původně podmíněně odložený trest odnětí svobody má být vykonán.

Senát 7 To pod vedením JUDr. Richarda Petráska následně převzal jeho právní názor a odmítl věcně přezkoumat podanou stížnost.

O několik měsíců později IV. senát Ústavního soudu konstatoval, že při tomto postupu byla vědomě ignorována judikatura Ústavního soudu, a usnesení Městského soudu v Praze zrušil.

Po vrácení věci k novému projednání rozhodl tentýž senát Městského soudu v Praze znovu v neprospěch pana V.

A nakonec označil III. senát Ústavního soudu i tuto druhou ústavní stížnost za nedůvodnou.

To vše lze hodnotit různě.

Přesto se vnucuje otázka:

Stála skutečně v každé fázi řízení v centru pozornosti ochrana práv dotčené osoby, nebo se řízení postupně proměnilo spíše v obhajobu již přijatých rozhodnutí?

Existuje však ještě jedna otázka:

Co se stane, když se soudce dopustí chyby?

A především:

Co se stane, když jiní soudci tuto chybu nenapraví?

V každém fungujícím právním státě platí jednoduchá zásada:

Čím závažnější jsou důsledky rozhodnutí, tím pečlivější musí být samotné řízení.

Kdo člověka připravuje o osobní svobodu, musí se podrobovat přísnějším pravidlům než kterýkoli jiný představitel veřejné moci.

Právě proto existují procesní práva.

Právě proto existují námitky podjatosti.

Právě proto existuje institut zákonného soudce.

Právě proto existuje § 23 zákona o Ústavním soudu.

Ne proto, aby chránily soudce.

Ale proto, aby chránily občany.

Případ pana Vituly však vykresluje jiný obraz.

Jeden soudce označí stížnost za bezvýznamnou.

Předsedkyně jeho vlastního soudu následně konstatuje, že postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

Stížnostní soud rozhodne o osobní svobodě člověka, přestože je později připuštěno, že se ve spise vůbec nenacházela podstatná podání ani námitky podjatosti.

A nakonec Ústavní soud prohlásí, že nic z toho nepředstavuje zásah do základních práv dotčené osoby.

Není nutné sdílet každý právní názor obhajoby.

Není dokonce ani nutné zastávat názor, že pan V. měl nakonec uspět.

Lze však očekávat, že pravidla budou platit pro všechny.

I pro soudce.

A především pro soudce.

Skutečná škoda způsobená usnesením ze dne 19. května 2026 proto nespočívá v tom, že Vladimír V. možná přijde o šest měsíců své osobní svobody.

Skutečná škoda spočívá v tom, že důsledky tohoto usnesení daleko přesahují jeho konkrétní případ.

Každý budoucí občan, který se bude dovolávat práva na zákonného soudce, každý občan, který vznese námitku podjatosti, každý občan, který důvěřuje tomu, že nejprve bude rozhodnuto o nestrannosti soudu a teprve poté tento soud rozhodne o jeho právech či dokonce o jeho osobní svobodě, se bude muset v budoucnu vypořádat s usnesením III. senátu Ústavního soudu ze dne 19. května 2026, sp. zn. III. ÚS 1167/26.

Proto skutečná otázka nezní:

Co se stalo Vladimíru V.?

Skutečná otázka zní:

Co se stalo s ústavními zárukami, které mají chránit každého občana České republiky?

Jestliže je totiž i samotný Ústavní soud připraven odchýlit se od vlastních ústavních garancí nebo je přehlížet – zcela stranou ponecháme palčivou otázku, zda toto usnesení ve svém důsledku nepřináší prospěch především rozhodnutím nižších soudů –, pak se to již netýká pouze pana V.

Týká se to každého občana, který může být jednoho dne na ochranu těchto garancí odkázán.

Pak prohráváme všichni.

A právě proto nese tento článek svůj název:

Ztroskotáno. Ke škodě všech občanů České republiky.

Dobrovolná podpora

Pomozte nám pokračovat v práci

Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.

Účet Spolku Šalamoun 170718584/0300

Podpořit jinou částkou

QR platba 500 Kč Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.