V poslední době se z umělé inteligence dělá skoro novodobý čert. Kam se člověk podívá, tam slyší, že AI „halucinuje“, „lže“, „vymýšlí si“, „není bezpečná“, a hlavně že ji za žádnou cenu nesmíme pustit k právu, protože by to prý mohlo ohrozit spravedlnost.
To je opravdu dojemné.
Po dvaatřiceti letech sledování české justice zblízka si totiž člověk nemůže nevšimnout jedné drobné, leč krajně nepříjemné skutečnosti: zatímco veřejnost je systematicky strašena tím, že jednou začne halucinovat umělá inteligence, v některých soudních síních už dávno a zcela nerušeně halucinuje inteligence přirozená.
A nejen že halucinuje. Ona tak činí služebně, úředně, s razítkem a s přímým dopadem na lidskou svobodu.
Rozdíl mezi AI a soudem je přitom až trapně jednoduchý.
Když halucinuje AI, dá se jí to promptně zakázat. Ve Spolku Šalamoun si takovou AI vychováváme. V jejím master promptu je zákaz halucinací zapsán skoro s brutalitou vojenského rozkazu: nic bez zdroje, nic bez ověření, nic bez citace. Jakékoli tvrzení bez opory = zakázáno. A světe div se, ono to funguje.
Když ale halucinuje soud, neříká se tomu halucinace. Říká se tomu protokol. Usnesení. Vyřízení stížnosti. A kdyby se někdo náhodou ozval, dostane vysvětlení, že se vlastně nic nestalo, případně že nerozumí vyšší justiční logice.
My jsme si pro malý test proporcionality vybrali jedno veřejné zasedání v agendě Dt u Městského soudu v Brně, vedené soudcem Mgr. Davidem Otevřelem. Žádná obří kauza. Žádný právní vesmír. Jedno veřejné zasedání, které netrvalo ani hodinu.
A přesto se na něm nahromadilo tolik rozporů, nepřesností, fabulací a úředních fantazií, že kdyby něco podobného vyprodukovala AI, vypnuli by ji i s prodlužovačkou.
Jenže protože to tentokrát nevyrobil stroj, ale soudní aparát, máme se zřejmě tvářit, že jde o normální výkon spravedlnosti.
Nuže dobře. Podívejme se tedy, kdo v tomto testu halucinuje více.
1. Zvukový záznam: soud si vymyslel pokyn i zákonné písmeno, které neexistuje
Mgr. David Otevřel zahájil veřejné zasedání, aniž by přítomné informoval, že nebude pořizován zvukový záznam, a aniž by uvedl důležitý důvod, proč se odchyluje od zákonného pravidla. Jinými slovy: pokud už soud nechce postupovat standardně, má alespoň minimální povinnost říci to nahlas, srozumitelně a právně uchopitelně.
To by ale nesmělo jít o realitu, v níž se papír po skončení jednání zřejmě rozhodne žít vlastním životem.
V protokolu se totiž následně objeví formulace, že podle § 55b odst. 1 písm. b) trestního řádu nebude na pokyn samosoudce pořizován zvukový záznam.
To je krásné.
Má to jen tu nepatrnou vadu, že § 55b odst. 1 trestního řádu žádné písmeno b) vůbec neobsahuje.
Takže shrnuto: v soudním dokumentu se objeví neexistující zákonná opora, současně se v něm popíše procesní děj, který při zahájení jednání takto zaznamenatelně neproběhl, a do toho všeho zástupci Spolku v soudní síni viděli rozsvícený panel „ZÁZNAM“.
To už není chyba. To už je téměř umělecká instalace.
Realita v síni říká jedno, protokol druhé a zákon třetí. A soud z toho zřejmě vychází s pocitem, že největší problém dnešní doby je chatbot.
Kdyby něco takového vyprodukovala AI, následovala by mediální hysterie, kulaté stoly, odborné paniky a výkřiky o ohrožení právního státu. Když to vyprodukuje soud, má veřejnost patrně povinnost mlčet, sedět rovně a předstírat, že i neexistující písmeno zákona je jen sofistikovanější právní názor.
2. Opatrovník nebyl přítomen, ale IHNED se vzdal stížnosti. Skoro zázrak
V protokolu o veřejném zasedání je jasně uvedeno:
Opatrovník: Magistrát města Karlovy Vary – nikdo, omluveni.
Česky a srozumitelně: opatrovník u jednání nebyl.
Jenže v usnesení z téhož veřejného zasedání se pak dočteme, že se IHNED po vyhlášení usnesení všichni vzdali práva stížnosti a netrvali na písemném odůvodnění.
To je vskutku působivý výkon.
Nepřítomný opatrovník se tedy podle soudního textu zvládl IHNED po vyhlášení procesně vyjádřit, vzdát se opravného prostředku a ještě se vyjádřit k písemnému odůvodnění. To už není trestní řízení. To je seance.
V této fázi je fér přiznat, že naše spolková AI na ten rozpor upozornila okamžitě. Zcela bez emocí, bez potřeby kariérního růstu a bez taláru. Prostě jen vyhodnotila, že osoba, která v protokolu není přítomna, se nemůže IHNED po vyhlášení procesně projevit.
Je pozoruhodné, že tohle zvládne stroj, ale v justičním provozu to zřejmě nepředstavuje nepřekonatelný problém.
Možná bychom jednou mohli zavést nový procesní institut: vzdání se stížnosti nepřítomností.
Česká justice by tím minimálně získala poctivější terminologii pro některé své texty.
3. Třiatřicet dnů detence navíc. Ale hlavně že se bojíme AI
Po zahájení zasedání si soudce Otevřel nevšiml ani toho nejpodstatnějšího: že byla překročena zákonná roční lhůta pro přezkoumání trvání zabezpečovací detence.
Poslední rozhodování proběhlo dne 11. 12. 2024. Toto veřejné zasedání se konalo až 13. 1. 2026.
To znamená jediné: Mgr. Karla P. byla podle našich podkladů držena v detenci ještě 33 dnů po marném uplynutí zákonné roční periody přezkumu.
A tady už končí veškerá legrace.
Protože zatímco v předchozích bodech jsme mohli mluvit o úředních absurditách, tady mluvíme o osobní svobodě člověka. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2802/17 přitom pracuje zcela jasně s tím, že zbavení osobní svobody v mezidobí mezi uplynutím lhůty pro přezkum a vydáním opožděného rozhodnutí lze označit za nezákonné a svévolné.
Jenže v této soudní síni to zřejmě nikomu nepřišlo divné.
Nevšiml si toho soudce. Nevšimla si toho státní zástupkyně. Nevšiml si toho ani obhájce ex offo.
V daném případě tedy nehalucinoval jen soud. Halucinoval celý procesní ansámbl, který kolektivně přehlédl, že občanka České republiky může být podle našich podkladů držena v detenci o 33 dnů déle, než připouští zákonný rámec přezkumu.
A právě tady je nejlépe vidět rozdíl mezi halucinací AI a halucinací justice.
AI si bez dobrého zadání někdy vymyslí odstavec.
Justice si bez uzardění nevšimne třiatřiceti dnů osobní svobody navíc.
Ale prosím, pokračujme dál v debatách o tom, jak je nebezpečné pustit stroj k právu.
4. Soud tvrdí, že padla otázka, která podle záznamu vůbec nepadla
V usnesení je výslovně uvedeno, že se všichni vzdali stížnosti a netrvají na vypracování usnesení s odůvodněním, a proto bude vyhotoveno zjednodušené usnesení bez odůvodnění.
Jenže naše spolková AI nás správně upozornila na další problém: z přepisu zvukového záznamu vyplývá, že v soudní síni taková otázka vůči chovankyni vůbec nezazněla.
Jinými slovy, soud do usnesení vložil procesní skutečnost, která se podle záznamu nestala.
To je mimochodem velmi zajímavý princip. Kdyby jej začala používat AI, asi bychom se dočkali mimořádného legislativního balíčku, krizové tiskové konference a několika znepokojených ministrů.
Když ale soudní akt pracuje s něčím, co podle záznamu v jednací síni vůbec neproběhlo, zjevně se očekává, že to budeme chápat jako přirozenou krásu soudní tvorby.
Ne, nebudeme.
Buď otázka zazněla, nebo nezazněla. Buď byl procesní podklad dán, nebo nebyl. Tady neexistuje žádná vyšší mystická sféra, v níž by bylo možné si chybějící děj prostě dopsat, protože se to zrovna hodí.
Tedy přesně řečeno: existuje. Ale pak už tomu nemáme říkat rozhodování. Máme tomu říkat halucinace.
5. Z veřejnosti se najednou stane „tisk“. Podle potřeby a fantazie
V následném vyjádření k našemu podnětu se od soudce Mgr. Otevřela dozvídáme, že jsme se vydávali za zástupce tisku.
To je další halucinace.
Jak vyplývá ze zvukového záznamu, nikdo se za zástupce tisku nevydával. Jasně zaznělo, že jsme veřejnost.
Ale zřejmě jsme narazili na zvláštní justiční technologii, která umí v reálném čase přejmenovat veřejnost na tisk, aby si soudce následně mohl vyrobit pohodlnější verzi příběhu. Nejdřív si upravíme, kdo vlastně přišel, a pak se tváříme, že jsme reagovali na nějakou jinou situaci, než která se skutečně odehrála.
To je mimochodem metoda, kterou by AI s dobrým master promptem neprošla ani v prvním odstavci.
Stroj by se zastavil a oznámil by, že vstupní data neodpovídají závěru.
Soudní fantazie je v tomhle zřejmě emancipovanější. Ta se nezastavuje. Ta prostě pokračuje dál.
A když už je realita nepohodlná, o to hůř pro realitu.
6. Soudce tvrdí, že se k veřejnosti nechoval nevhodně. Záznam zřejmě navštívil jiné jednání
Soudce Otevřel kategoricky popírá, že by se nevhodně choval k veřejnosti.
To je samozřejmě jeho právo.
Problém je jen v tom, že ze zvukového záznamu plyne něco jiného.
Ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2672/07 jsme se ptali, proč neumožní obrazový záznam. Odpověď soudce byla odzbrojující ve své nahotě:
„Ne. Nemám. Takže neumožňuji. A jestli budete drzí, tak vás vykážu.“
Tedy shrnuto: soudce sám sděluje, že argumenty nemá, a vzápětí plynule přechází k výhrůžce vykázáním veřejnosti.
A následně tvrdí, že se nevhodně nechoval.
To už není jen rozpor. To je téměř metafyzická rozluka mezi realitou a jejím úředním popisem.
Máme tu totiž dvě možnosti.
Buď je výrok „jestli budete drzí, tak vás vykážu“ nevhodný.
A nebo už v české justici neexistuje nic, co by bylo možno za nevhodné považovat.
Pokud totiž veřejná moc bez argumentu sdělí, že argument nemá, a zároveň pohrozí vykázáním těm, kdo se jen ptají proč, pak skutečně nevíme, co přesně by ještě muselo zaznít, aby to v justičním slovníku splnilo parametry nevhodného chování.
Možná už jen fanfára, buben a bezpečnostní služba.
Jinak to totiž opravdu působí dojmem, že Mgr. Otevřel byl přítomen u úplně jiného jednání než všichni ostatní, a že záznam, protokol, veřejnost i zdravý rozum mají jen tu smůlu, že se s jeho verzí reality nepotkali.
7. Jana, nebo Ivana? Justice si zahraje hru „Najdi si svou Veselou“
A nyní malá třešnička na dortu této sbírky úředních halucinací.
Podle protokolu byla přítomná státní zástupkyně JUDr. Jana Veselá.
Jenže v oficiálním seznamu státních zástupců jsme dohledali JUDr. Ivanu Veselou, nikoli Janu Veselou. A právě Ivana Veselá se pak podle vyřízení stížnosti vyjadřuje k našemu podnětu.
Takže si to shrňme.
U soudu je podle protokolu přítomná Jana Veselá.
V oficiálním seznamu nacházíme Ivanu Veselou.
A k našemu podnětu se vyjadřuje právě Ivana Veselá, která ale podle protokolu u veřejného zasedání vůbec nebyla.
To už není administrativní nepřesnost. To je justiční společenská hra pro pokročilé: uhodni, která Veselá byla vlastně u soudu, která existuje v seznamu a která pak hodnotí, co se v síni stalo.
Naše AI by v této chvíli udělala jedinou rozumnou věc: zastavila by se, vyhodila varování o kolizi identity a odmítla by z takto rozbitých dat vyrábět závěr.
Justiční aparát naproti tomu zřejmě dospěl k závěru, že když nesedí jméno, osoba, přítomnost ani následné vyjádření, není to důvod k opatrnosti, ale k úřednímu klidu.
A pak se někdo ptá, proč máme stále větší důvěru ve správně vedený audit dat než v některé soudní papíry.
Tak co tedy s tím? Prompt pro AI máme. Kde se píše prompt pro soudce?
Po tom všem už vlastně nejde o žádnou složitou úvahu. Jde o prostý praktický test.
Umělé inteligenci lze halucinaci promptně zakázat. Stačí jí dát jasný rozkaz: nic bez zdroje, nic bez ověření, nic bez citace, nic si nevymýšlet. A dobře nastavená AI se skutečně zarazí. Když nemá oporu, nehraje si na génia. Nezačne improvizovat. Nevymyslí si neexistující písmeno zákona. Nevloží do protokolu člověka, který u jednání nebyl. Nepřehlédne třiatřicet dnů osobní svobody a neprohlásí to za normální provoz. Prostě se zastaví a oznámí: na tohle nemám podklad.
A teď si představme, že bychom totéž zkusili u některých soudců.
Představme si ten jednoduchý, skoro dětinsky prostý pokyn:
Nevymýšlejte si procesní děje, které se nestaly.
Nevkládejte do zákona ustanovení, která v něm nejsou.
Nezaměňujte osoby, které byly a nebyly přítomny.
Nepřehlížejte lhůty, na nichž závisí osobní svoboda člověka.
A když nemáte argument, tak aspoň nevyhrožujte veřejnosti vykázáním.
Člověk by řekl, že to není nijak extravagantní požadavek. Je to vlastně civilizační minimum. Jenže zatímco u AI to funguje překvapivě dobře, u některých soudních výkonů to zjevně naráží na nepřekonatelné technické limity lidského ega.
A právě v tom je ten největší výsměch celé dnešní debatě.
Společnost je vychovávána k tomu, aby se bála stroje, který lze poměrně snadno ukáznit. Ale zároveň má bez odporu důvěřovat lidem, které ani zákon, ani záznam, ani elementární logika někdy zjevně nedokážou přimět, aby přestali halucinovat v úředních listinách.
AI lze promptně zakázat, aby si nevymýšlela.
Ale jak se to promptně zakáže soudci?
Jaký master prompt se má napsat do soudní síně?
Nevymýšlej si.
Nehalucinuj.
Neohýbej realitu.
Nezaměňuj osoby.
Nevkládej do protokolu to, co se nestalo.
A hlavně – nenechávej člověka o 33 dní déle v detenci, protože sis nevšiml kalendáře.
Jenže právě tady je ten problém. Stroj zákaz přijme. U člověka v taláru zřejmě často nestačí ani zákon, ani Ústavní soud, ani zvukový záznam, ani vlastní oči veřejnosti.
A proto je možná načase přestat hystericky vykřikovat, že největší hrozbou pro spravedlnost je umělá inteligence.
Protože dobře vedené AI lze halucinace zakázat.
U některých soudů zatím bohužel nevíme, jak zakázat ani ty lidské.
A to je na celé věci to úplně nejděsivější.
Vítejte v právním státě.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.
Dobrý den, tak tohle mi připomíná můj precedentní případ nezákonné adopce. Chyba sem, chyba tam. Když jsem viděla spis, tak jsem nevěřila tomu, čeho všeho je systém schopen. A je jedno jaký letopočet se píše. Je to stále stejné. S AL se cítím bezpečně a to se o systému v našem právním státě říci nedá. Smutná realita. Velmi dobrý a výstižný článek.