Spolek Šalamoun už tři desetiletí sleduje českou justici. Za tu dobu jsme viděli mnoho absurdních výroků, podivných procesních postupů i nepochopitelných závěrů.
Ale to, s čím jsme se setkali v posledních týdnech u Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Brně, představuje úplně jinou kategorii.
Ne omyl, ne spor o výklad.
Nýbrž čtyři samostatné excesy, které mají jeden společný znak: zjevné a neobhajitelné porušení závazné judikatury a základních principů spravedlivého procesu.
1. OS Praha 8 — soudce, který si „sám vyřídil“ cizí stížnost
První incident se odehrál na Obvodním soudě pro Prahu 8.
Soudce převzal stížnost odsouzeného, která byla podána včas — a místo toho, aby ji předložil odvolacímu soudu, ji „vyřídil sám“.
Bez zákonné pravomoci.
Bez možnosti kontroly.
A v přímém rozporu s tím, jak se má stížnost posuzovat a kým o ní má být rozhodnuto.
Podle judikatury Ústavního soudu je lhůta na stížnost v takových věcech vázána na doručení písemného rozhodnutí, nikoli na pouhé ústní vyhlášení.
Tento základní princip však soudce nereflektoval a označil stížnost za „opožděnou“.
Takto se soudnictví opravdu vykonávat nesmí.
2. Městský soud v Praze — senát, který popřel závaznost nálezů Ústavního soudu
Druhý exces na sebe nenechal dlouho čekat.
Odvolací senát Městského soudu v Praze převzal chybný postup soudu prvního stupně a stížnost opět prohlásil za opožděnou.
A pak přidal něco, co lze označit jen za otevřené popření Ústavy:
V odůvodnění soudci uvedli, že nálezy Ústavního soudu nejsou závazné, s výjimkou konkrétní věci, ve které byly vydány.
To je v přímém rozporu s článkem 89 odst. 2 Ústavy, který říká, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.
Je zcela nepřijatelné, aby soudce odvolací instance stavěl na roveň vlastní názor a závazný výklad ústavnosti.
A ještě nebezpečnější je, že tím mohl být občan vystaven nezákonnému uvěznění, pokud by následně nezasáhl Ústavní soud.
3. Městský soud v Praze — zákaz obrazového záznamu „to v žádném případě“ + tykání novinářce
Třetí incident opět na Městském soudu v Praze:
Při veřejném zasedání jsme požádali o povolení obrazového záznamu.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že moderní technologie jsou legitimní formou veřejnosti řízení a zákaz je možný jen tehdy, je-li konkrétně a srozumitelně odůvodněn.
Odpověď soudce?
„To v žádném případě.“
Bez důvodu.
Bez úvahy.
Bez respektu k Ústavnímu soudu.
A aby toho nebylo málo, tentýž soudce následně na veřejné chodbě tykal mladé novinářce a odbyl ji stylem „dej mě pokoj“.
Toto není drobné klopýtnutí.
Toto je absolutní selhání základního standardu soudcovské důstojnosti, jak v jednací síni, tak mimo ni.
4. Městský soud v Brně — dvakrát nezákonné rozhodnutí a dvakrát ignorovaná závazná stanoviska
Poslední případ pochází z Městského soudu v Brně.
Jednoduchá žádost podle zákona č. 106/1999 Sb. byla dvakrát (!) odmítnuta, přestože Ministerstvo spravedlnosti v prvním kole jasně řeklo, že soud postupoval nezákonně a má žádost znovu posoudit.
Namísto toho soud vydal druhé zamítavé rozhodnutí, stejně vadné jako první:
- ignoroval závazný právní názor ministerstva,
- ignoroval judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu,
- a opřel své rozhodnutí o argumenty, které nemají oporu v zákoně.
To už není nesprávný výklad.
To je trvalý odpor vůči právnímu řádu.
Co mají všechny čtyři incidenty společné?
1. Ignoraci závazné judikatury
A to i tam, kde je naprosto základní, ustálená a veřejně dostupná.
2. Neschopnost nebo neochotu respektovat Ústavu
V jednom případě soudci přímo popřeli závaznost nálezů Ústavního soudu.
3. Svévoli místo práva
Stížnost si „vyřídím sám“.
Zákaz záznamu bez důvodu.
Dvakrát ignorovaný závazný právní názor ministerstva.
4. Přímé ohrožení práv občanů
Nezákonný zásah do osobní svobody.
Odepření veřejné kontroly nad řízením.
Odmítnutí poskytnutí informací o výkonu soudnictví.
Závěr, který už nelze říkat diplomaticky
Toto nejsou jednotlivé excesy.
Toto je obraz toho, jak slabé mantinely dnes v české justici skutečně jsou.
A možná poprvé za dlouhá léta musíme konstatovat:
Problémem nejsou soudy jako instituce. Problémem jsou konkrétní soudci, kteří přestali chápat, že moc soudní má sloužit veřejnosti — ne sobě.
Právo je jen tak silné, jak silní jsou ti, kdo ho aplikují.
A v těchto čtyřech případech selhalo všechno, co selhat mohlo: odbornost, respekt k Ústavě, povinnost odůvodňovat zásahy do práv i základní slušnost.
To není právní stát.
To je riziková hra se svobodou občanů.
Vítejte v právním státě.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.