Novelizace podmíněného propuštění (§ 88 tr. zákoníku) účinná od 1. 1. 2026

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody patří k nejdůležitějším institutům trestního práva – představuje klíčový nástroj resocializace odsouzených, motivace k polepšení a efektivního řízení vězeňské populace. K 1. lednu 2026 nabude účinnosti zásadní novela § 88 trestního zákoníku, která mění podmínky podmíněného propuštění i povahu rozhodování soudu v těchto věcech. Následující článek rozebírá tyto legislativní změny a jejich dopady na odsouzené i vězeňský systém. Zároveň je zasazuje do širšího evropského kontextu a opírá se o dostupné statistiky Vězeňské služby ČR.

1. Právní změny: nové znění § 88 versus dosavadní stav

Diskreční vs. nárokové propuštění: Nejzásadnější změnou novely je přechod od diskreční pravomoci soudu k zákonné vázanosti rozhodnutí. Dosud zákon stanovil, že „soud může podmíněně propustit odsouzeného z výkonu trestu, jestliže…“ – tedy i po splnění podmínek záleželo na úvaze soudu, zda žádosti vyhoví. Od 1. 1. 2026 bude zákon znít: „soud propustí odsouzeného, jestliže jsou splněny zákonem stanovené podmínky“, čímž se “může” mění na “musí”. Soud již nebude moci zamítnout podmíněné propuštění z čistě hodnotících důvodů, pokud odsouzený splnil všechny zákonné předpoklady – místo volné úvahy vzniká právní nárok na propuštění při splnění podmínek. Tato koncepční změna odstraňuje dosavadní nejistotu a nejednotnost v rozhodování soudů.

Časové podmínky a výjimky

Novela ponechává stávající rozlišení časových hranic podle závažnosti činu, ale formulace zpřehledňuje a logicky upravuje. I nadále platí, že odsouzený může být propuštěn po výkonu: jedné poloviny trestu (obecné pravidlo), jedné třetiny u prvotrestaných pachatelů méně závažných trestných činů, dvou třetin u zvlášť závažných zločinů či výjimečných trestů a u doživotí nejdříve po 20 letech. Tyto hranice novela zachovává, avšak formulace zákona jsou nyní jasnější – např. prvotrestaný za méně závažný čin bude mít nadále právo žádat už po třetině trestu, což nový text zákona upravuje srozumitelněji.

Zůstává také možnost mimořádného propuštění u přečinů – tedy podmíněného propuštění ještě dříve než po třetině (či polovině) trestu u krátkých nepodmíněných trestů za méně závažné činy, pokud odsouzený prokáže vzorné chování. Nově i v těchto případech platí, že soud musí propuštění povolit, jsou-li zákonné podmínky naplněny (dříve šlo o fakultativní výjimku).

Nové zákonné podmínky

Kromě výše vykonaného trestu a obecného požadavku polepšení doplňuje novela do § 88 další výslovné podmínky. Soud bude nově povinen přihlížet také k tomu, zda odsouzený nahradil způsobenou škodu či odstranil jiné škodlivé následky trestného činu, případně vydal bezdůvodné obohacení, a jaký je jeho postoj k případnému ochrannému léčení. Tyto aspekty byly dříve posuzovány spíše implicitně, nyní jsou však přímo zakotveny v zákoně a zdůrazňují důležitost aktivní snahy odsouzeného napravit následky své trestné činnosti. Soud tedy posoudí chování ve věznici, plnění povinností a nově i konkrétní úsilí o nápravu způsobených škod. Tím se posiluje význam upřímné snahy odsouzeného o nápravu jako podmínky předčasného propuštění.

2. Dopady na odsouzené: jistota, šance na propuštění a podmínky

Právní jistota a rovnost: Pro samotné odsouzené představuje novela významné posílení jejich právní jistoty. Pokud nyní splní zákonem stanovené podmínky, mají nárok na podmíněné propuštění a neměli by již čelit situaci, kdy by soud i přes splnění kritérií žádost zamítl z důvodu volné úvahy. To znamená rovnější přístup napříč soudy a odstranění regionálních rozdílů v posuzování – stejná situace by měla vést ke stejnému výsledku. Odsouzení tak mohou dopředu kalkulovat s tím, kdy reálně mohou opustit vězení, což zvyšuje motivaci k dobrému chování. Novela zjednodušuje řízení: soudy budou posuzovat primárně formální splnění podmínek, nikoli neurčitou „vhodnost“ propuštění. To vše zvyšuje právní jistotu odsouzených a předvídatelnost výsledku řízení.

Šance na dřívější propuštění: Pro odsouzené, kteří usilují o předčasné propuštění, se reálně zvyšuje šance, že budou propuštěni hned při prvním možném termínu (po odpykání příslušné části trestu). Dosud nebylo nijak výjimečné, že i vězni splňující veškeré formální podmínky zůstali ve vězení, protože soud shledal, že ještě nejsou dostatečně polepšeni – často šlo o subjektivní hodnocení bez jednotných kritérií. Nyní, splní-li odsouzený zákonné předpoklady (délku výkonu trestu, vzorné chování a další), soud nemůže jeho žádost jen volně zamítnout. Pro odsouzené to znamená, že dosažení určité části trestu (typicky poloviny, u prvotrestaných třetiny) spojené s dobrým chováním a splněním povinností jim téměř garantuje podmíněné propuštění. Samozřejmě nadále nevzniká nárok automaticky, pokud by odsouzený nesplnil materiální kritéria – klíčové je skutečné polepšení a prognóza řádného života na svobodě. Ale pro ty, kdo na své nápravě aktivně pracují, novela výrazně zvyšuje vyhlídku, že nebudou muset zbytečně zůstávat ve vězení déle, než je nutné.

Požadavky na chování a nápravu: Z pohledu odsouzených novela také jasně ukazuje, na co se zaměřit, chtějí-li dosáhnout propuštění. Nestačí pasivně vyčkat do uplynutí části trestu – důraz je kladen na vzorné chování a aktivní přístup během výkonu trestu. Odsouzení by měli řádně plnit všechny povinnosti, zapojit se do nabízených programů (pracovat, vzdělávat se), a zejména projevovat snahu odčinit následky činu (např. uhradit škodu oběti). Nově je výslovně vyžadováno právě prokázání takové snahy – pokud odsouzený ignoruje své dluhy vůči poškozeným či odmítá nastoupit případnou léčbu, výrazně tím sníží svou šanci na propuštění. Naopak zajištění podmínek pro život po propuštění (např. připravené bydlení, příslib zaměstnání, rodinné zázemí) je velmi vítáno a svědčí ve prospěch odsouzeného. Pro odsouzené je tedy novela motivační – ukazuje cestu, co dělat pro to, aby mohli odejít domů dříve.

Konkrétní časový horizont: Díky přehlednějšímu zákonu odsouzení lépe rozumějí, kdy nejdříve mohou žádat. Standardně půjde o propuštění po ½ trestu, u prvního kratšího trestu za méně závažný čin už po ⅓ trestu, v těžších případech po ⅔ trestu. Doživotně odsouzení mají možnost podmíněného propuštění po 20 letech. Tyto hranice se nemění, ale jejich závazná povaha ano – odsouzený, který jich dosáhne a splní ostatní požadavky, bude propuštěn. Navíc u krátkých trestů za přečin (např. trest v délce několika měsíců) může nastat i dřívější propuštění – takové případy byly možné i dříve, ale nyní se stávají vymahatelným právem. Pro odsouzené odsouzené za méně závažné delikty to znamená, že například u trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců se mohou za mimořádně dobrého chování dostat na svobodu třeba už po 2–3 měsících (namísto 4 měsíců po třetině). I u delších přečinů (např. trest 3 roky) lze při vzorné kázně teoreticky žádat dřív než po roce – a soud bude muset vyhovět, pokud shledá, že chování odsouzeného je skutečně příkladné. Takové opatření míří proti negativním dopadům krátkodobého uvěznění a podporuje rychlejší návrat méně nebezpečných osob na svobodu.

3. Dopady na Vězeňskou službu: hodnocení, motivace a provoz

Hodnocení a dokumentace polepšení: Nová úprava klade zvýšený důraz na informace o chování a nápravě odsouzeného, což dopadne i na práci Vězeňské služby. Věznice (zejména výchovní a sociální pracovníci) budou muset důkladněji hodnotit průběh výkonu trestu – zda odsouzený plní stanovené programy zacházení, pracuje, studuje, dodržuje řád a jak přistupuje k náhradě škody. Tyto informace se dostanou k soudu zřejmě prostřednictvím stanoviska ředitele věznice, jelikož žádost se podává skrze něj. V praxi lze očekávat, že věznice zavedou standardizované hodnotící zprávy o odsouzených před možným propuštěním, aby soud měl podklad pro posouzení, zda dotyčný „svým chováním prokázal polepšení“. Již dnes zprávy existují, avšak novela jim přidává na významu – negativní stanovisko věznice (např. opakované kázeňské tresty, neochota pracovat či vzdělávat se) může zhatit odsouzenému splnění materiálních podmínek propuštění. Naopak kladné hodnocení (vzorná kázeň, aktivní snaha) bude mít velkou váhu. Administrativně to může znamenat více práce pro personál věznic, který bude připravovat žádosti a posudky pro soud. Zrušení návrhů od spolků však může proces zjednodušit – iniciativa bude jasně na odsouzeném a věznici, čímž se eliminují paralelní žádosti z vnějšku.

Motivace vězňů a kázeň: Z pohledu vězeňského personálu by novela mohla mít pozitivní vliv na atmosféru ve věznicích. Jasně nastavená kritéria pro podmíněné propuštění působí na odsouzené motivačně – pokud vědí, že dobré chování a snaha jim téměř zaručí dřívější svobodu, mají silnější pobídku dodržovat pravidla a aktivně se zapojit do programů. To potvrzují i expertní názory: novela posílí smysluplnou resocializaci, neboť jasně stanovené podmínky vedou k aktivnějšímu zapojení odsouzených do vzdělávacích a pracovních programů a obecně zvyšují důvěru odsouzených v institut podmíněného propuštění jako racionální nástroj, nikoli loterii. Pro Vězeňskou službu to může znamenat lepší spolupráci vězňů – ti, kdo chtějí ven dříve, budou dbát pokynů, z čehož plyne lepší kázeň a méně konfliktů. Motivační systém ve věznicích tak získá na významu: pochvaly, odměny a čistý kázeňský rejstřík nebudou jen morální ocenění, ale i “vstupenka” k dřívějšímu propuštění.

Personální a organizační dopady: Na druhou stranu zvýšení počtu podmíněně propouštěných (viz statistiky níže) klade nároky na Probační a mediační službu, která zajišťuje dohled nad podmíněně propuštěnými. Již dnes je většina podmíněných propuštění spojena s dohledem PMS – v roce 2024 jich bylo cca 66 %. Pokud se nově bude propouštět více odsouzených a dříve, rozšíří se agenda dohledu; bude třeba dostatek probačních úředníků pro kontrolu a vedení propuštěných v podmínce. V samotných věznicích může poklesnout celkový počet vězňů (což je záměrem reformy), avšak agenda okolo podmíněného propuštění se zintenzivní – více žádostí (prakticky každý odsouzený splňující podmínky nyní podá návrh, protože šance na úspěch jsou vysoké), častější projednávání u soudů, více komunikace mezi soudy a věznicemi. Věznice se tak ještě více stanou místem přípravy na propuštění – důraz bude na individuální plán propuštění, zajištění dokladů, bydlení, práce pro vězně, kteří se blíží možné podmínce. Po organizační stránce může být potřeba posílit týmy, které se této agendě věnují (sociální pracovníci, speciální pedagogové). Celkově však změna směřuje k efektivnějšímu využití kapacit věznic – ti, kdo nemusí zůstávat za mřížemi, budou pod dohledem na svobodě, což by mělo snižovat náklady vězeňství i riziko recidivy.

4. Význam změn v evropském a systémovém kontextu
Novela § 88 tr. zákoníku je v souladu s dlouhodobými trendy evropského trestního práva, které akcentují objektivitu a předvídatelnost při podmíněném propouštění. V řadě evropských zemí existují obdobné mechanismy zajišťující, že o podmíněném propuštění není rozhodováno čistě na základě soudcovské diskrece, ale podle předem daných kritérií. Například právní úpravy v sousedních státech stanoví srovnatelné časové podmínky (⅓, ½, ⅔ trestu) a také kladou důraz na to, aby při splnění všech požadavků byl odsouzený propuštěn. Cílem je posílit právní jistotu odsouzených a odstranit prvky případné libovůle. Nový český model – “soud musí propustit, jsou-li splněny podmínky” – tedy přibližuje Českou republiku standardu běžnému v moderních evropských právních řádech.

Z evropského hlediska je podmíněné propuštění vnímáno jako zásadní nástroj reintegrace pachatelů do společnosti. Rada Evropy i odborné studie dlouhodobě doporučují využívat podmíněné propouštění co nejvíce, zejména u krátkých trestů, neboť krátkodobé uvěznění bez možnosti dřívějšího propuštění má minimální výchovný účinek a naopak může zvyšovat recidivu. Analýza podmíněného propuštění u krátkých trestů (přiložená k tomuto článku) upozorňuje, že u trestů v délce 3–6 měsíců je v praxi prostor pro resocializaci velmi omezený – odsouzení často nestihnou projít programy a z věznice odcházejí bez dozoru rovnou na svobodu. Řešením je buď nahradit krátké nepodmíněné tresty alternativami, nebo umožnit podmíněné propuštění co nejdříve.

Nová úprava, která umožňuje mimořádné podmíněné propuštění i před dosažením třetiny trestu u přečinů za vzorné chování, reaguje právě na tuto potřebu – dává šanci motivovaným pachatelům méně závažných činů opustit vězení dříve a pokračovat v nápravě pod dohledem na svobodě.

Dalším evropským trendem je klást důraz na náhradu škody a práci s obětí jako součást resocializace pachatele. Zakotvení povinnosti zohlednit nápravu škod a postoj odsouzeného k poškozeným v novele odráží tento přístup – pachatel, který aktivně odčinil, co způsobil, je považován za lépe připraveného na propuštění. Například v Německu či Rakousku se při rozhodování o podmíněném propuštění bere ohled na to, zda odsouzený uhradil škodu oběti nebo projevil snahu tak učinit. Česká novela tak zapadá do širšího kontextu posilování restorativních prvků v trestní justici.

Systémové dopady: Očekává se, že nový režim podmíněného propouštění přispěje ke snížení vězeňské populace a humánnějšímu výkonu trestu. Kriminologické výzkumy v evropských zemích ukazují, že odsouzení propuštění podmíněně (zejména s dohledem a podporou při návratu na svobodu) mají nižší míru recidivy než ti, kteří vykonali trest celý bez následné kontroly. Novela posiluje roli podmíněného propuštění jako “ventilu” vězeňského systému – umožní dříve propouštět napravené jedince, čímž se jednak uvolní kapacita věznic pro nebezpečnější pachatele, a jednak se zvýší šance, že propuštěný jedinec zvládne přechod na svobodu (díky podmínce a případnému dohledu) bez opětovného porušení zákona. Z hlediska ochrany společnosti je významné, že soud i nadále zkoumá prognózu vedení řádného života – veřejnost tak nemusí mít obavy, že budou masově propouštěni nepolepšení zločinci. Jde spíše o to, že ti, kdo prokázali nápravu, nebudou zbytečně dlouho drženi za mřížemi. Tento posun směrem k efektivnější, spravedlivější a individualizovanější trestní politice je v souladu s vývojem v Evropě i s doporučeními odborníků.

5. Statistický pohled: podmíněné propuštění v roce 2024
Pro ilustraci významu institutu podmíněného propuštění uvádíme několik statistik z Ročenky Vězeňské služby ČR 2024. V roce 2024 bylo v České republice celkem 2 798 odsouzených podmíněně propuštěno z výkonu trestu. Toto číslo zahrnuje případy s dohledem probační služby i bez dohledu. Pro porovnání – v témže roce bylo propuštěno (po odpykání trestu, amnestii apod., tedy nikoli podmíněně) kolem 6,5 tisíce odsouzených. Podmíněná propuštění tak tvořila zhruba 30 % všech propuštění odsouzených na svobodu (zbytek připadá na dovršení trestu a jiné způsoby ukončení výkonu trestu). Je vidět, že téměř třem tisícovkám lidí ročně podmíněné propuštění zkrátí trest a umožní dřívější návrat do společnosti.

Podrobnější údaje ukazují, že přibližně 66 % podmíněných propuštění v roce 2024 bylo s dohledem Probační a mediační služby (PMS) a 34 % bez dohledu. Dohled je častější u propuštěných z výkonnějších věznic a u recidivistů, kde soud požaduje zvýšenou kontrolu, zatímco bez dohledu jsou často propuštěni prvotrestaní pachatelé méně závažných činů s dobrým zázemím.

Zajímavá je i role, kterou v praxi hraje návrh ředitele věznice: ze statistik vyplývá, že naprostou většinu žádostí iniciují samotní odsouzení (či jejich obhájci) – návrhy podané přímo ředitelem věznice tvořily v roce 2024 jen kolem 2 % z pravomocně schválených podmínečných propuštění. V ostatních případech ředitel buď k žádosti odsouzeného připojil své kladné stanovisko, nebo soud vyhověl žádosti odsouzeného i bez výslovné podpory věznice.

Úspěšnost žádostí:
Oficiální statistiky o poměru podaných a vyhověných žádostí se v ročence neuvádějí, avšak z praxe lze odhadovat, že zdaleka ne všem odsouzeným se dostalo podmíněného propuštění při první žádosti. Rozhodování se lišilo soud od soudu a mnozí museli žádat opakovaně. Nová právní úprava by však tuto situaci měla změnit – pokud odsouzený splní podmínky, neměl by již být neúspěšný. Dá se tedy očekávat, že podíl úspěšných žádostí výrazně vzroste a průměrná délka odpykaného trestu před podmíněným propuštěním se naopak sníží (tj. více odsouzených bude odcházet blíže zákonnému minimu, nikoli později). Například průměrný odsouzený, který by dříve zůstal ve vězení do dvou třetin trestu kvůli nepříznivé úvaze soudu, může být nově propuštěn již po polovině. Tento efekt by měl být patrný zejména u méně závažných trestů a u odsouzených, kteří projeví vzorné chování – právě tam docházelo k největší volnosti v posuzování a nyní bude rozhodování jednotnější.

Trend vývoje:
Co se týče dlouhodobějšího vývoje, počet podmíněných propuštění se v posledních letech pohyboval v řádu dvou až tří tisíc ročně. Například v roce 2020 (poznamenaném covidovými omezeními) byl počet podmíněně propuštěných nižší, zatímco v letech 2023–2024 pozvolna rostl (2023: cca 2500, 2024: 2798). Novela účinná od roku 2026 může tuto křivku dále zvýšit, protože více odsouzených dosáhne na splnění podmínek.

Při pohledu na podíl podmíněně propuštěných z celkového počtu vězňů lze říci, že česká praxe odpovídala evropskému průměru. Do budoucna lze očekávat, že Česká republika bude patřit mezi země s vyšším využitím podmíněného propuštění, což odpovídá i záměrům reformy trestní politiky (snížit přetíženost věznic a podpořit reintegraci odsouzených). Zda se naplní i předpoklad nižší recidivy díky těmto změnám, ukáží statistiky v následujících letech.

Závěr:
Novelizace § 88 trestního zákoníku účinná od 1. 1. 2026 představuje zásadní posun v pojetí podmíněného propuštění v ČR. Přeměna institutu z možnosti na de facto nárok (při splnění jasně definovaných kritérií) posiluje práva odsouzených a činí rozhodování soudů průhlednějším a jednotnějším. Pro odsouzené to znamená silnější motivaci k polepšení a reálnou vyhlídku na dřívější svobodu; pro vězeňský systém účinnější zacházení s vězni a snížení zátěže; pro společnost pak potenciálně nižší recidivu a lepší reintegrační výsledky. Změny odpovídají moderním trendům v trestní justici a lze je hodnotit jako krok směrem k humánnějšímu, spravedlivějšímu a zároveň bezpečnějšímu nakládání s pachateli trestných činů.