V judikatuře Ústavního soudu České republiky se ustálil názor, že ne každý neprovedený důkaz v trestním řízení představuje automaticky porušení ústavně zaručených práv obviněného. Nicméně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 456/24 dospěl Ústavní soud k závěru, že za specifických okolností může být takové opomenutí natolik závažné, že zásadním způsobem naruší spravedlivost celého řízení. V tomto případě šlo právě o jednu z těchto výjimečných situací.
Stěžovatelka v řízení argumentovala tím, že v době údajného spáchání trestného činu se nacházela v psychicky labilním stavu v důsledku potratu a byla léčena psychiatricky, což mohlo ovlivnit její trestní odpovědnost. Navrhla proto důkaz – vyžádání lékařské zprávy z výkonu trestu. Tento návrh však odvolací soud nejenže zamítl, ale zcela ignoroval – v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí jakákoli zmínka o této důkazní iniciativě. Nejenže tak nebyly dodrženy požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí (čl. 36 odst. 1 Listiny), ale došlo rovněž k porušení práva na obhajobu (čl. 38 odst. 2 Listiny).
Situaci zhoršuje skutečnost, že ani z protokolu z jednání, ani ze zvukového záznamu, který se navíc ztratil, nelze zjistit důvody, proč důkaz nebyl proveden. Takový postup soudů zásadně narušuje transparentnost a přezkoumatelnost trestního procesu. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací, který měl možnost tuto vadu napravit, tak neučinil a přejal pochybení bez dalšího přezkumu. Tím zatížil i své rozhodnutí stejnou ústavní vadou.
Ústavní soud ve svém rozhodnutí jasně deklaroval, že právě souběh těchto tří okolností – (1) potenciální relevanci důkazu pro výrok o vině, (2) úplnou absenci odůvodnění odmítnutí důkazu a (3) nemožnost zjistit postoj soudu kvůli ztracenému záznamu – zakládá neústavnost napadených rozhodnutí. Takový přístup je přímo v rozporu s požadavky spravedlivého procesu a důvěrou ve spravedlivé fungování justice.
Právní věta:
Rozsah a podrobnost odůvodnění, proč trestní soud důkaz neprovedl, musí odpovídat potenciálnímu významu navrhovaného důkazu. Z ústavního pořádku neplyne pro soudy požadavek na podrobné odůvodnění toho, proč neprovedly každý jednotlivý navržený důkaz. Pokud však je navrhovaný důkaz (teoreticky) způsobilý zvrátit rozhodnutí o vině, musí být jeho neprovedení odůvodněno pečlivě (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Nádherné otvíráky pro odstranění „šátků zaslepenosti, jež složen z floskulí a prázdných“ slov, byl okolo hlav většiny českého národa, omotán většinou všech vládnoucích příslušníků jim volbami přiznané moci, ke kteréžto pozici se tito prodrali, protože po ní toužili, nikoliv proto, aby se alespoň pokusili se napravit humus dědictví 40 let vlády rudého dobytka, zlodějů a vrahů, a přiznávám jsem z „GENERACE SELHÁVAJÍCÍCH“, která by měla být jako celek, odstraněna z jakéhokoliv výkonu státní moci, protože už jsme staří, abychom dokázali žít a pracovat na nápravě dalších 30 možná i víc let.
Dokud nebude transparentní i posuzování každé dílčí ústavní stížnosti, aby bylo nesporně jasné, že sám osobně ten či onen ústavní soudce OPRAVDU ústavni stížnost přečetl, ověřil pravdivost faktů v ní uvedených, a poté až rozhodl, jsou NÁLEZY ÚS ČR SICE HEZKÉ ČTENÍ, ale u toho to končí.
O čem to tu píšu? Aniž bych obviňoval kohokoliv, neboť nepřísluší mi zveřejnit matematický problém vzniklý z NESOULADU údajů plynoucích z veřejných dat, pokud jde o počet soudců na ÚS ČR, počet napadnutých stížností v časovém úseku, počet pracovních hodin v časovém úseku, počet rozhodnutých věcí atd…., který, když coby matematik laik jsem se pokusil vypočítat. A pak jsem v teoretické rovině hovořil s mnoha lidmi (o matematickém problému, nikoliv čeho se týká) a snažil se zohlednit další a další proměnné…
Buď jsem se do toho zamotal až moc, nebo tomu „možná nerozumím“, ale jelikož jsem výsledek nebyl schopen vysvětlit, ani obhájit, všechno jsem to zahodil.
Prostě se musím smířit s tím, že, za posledních 20 let se mi několik „právníků“ z různých oblastí zmínilo, že nemám být naivní, ale že (nyní to schovám do mé vlastní alegorie, odpovídající nejlépe ) „podáním ústavní stížnosti se prohlašujeme do několika kolové loterie, ve které musíme uspět, aby se text ústavní stížnosti dostal před oči skutečného ústavního soudce, a pak v tomto posledním kole musíme mít štěstí, aby uvedený byl fit a ve formě a aby nebyl z oblasti práva příliš vzdáleného pravu, ve kterém uplatňujeme svoji stížnost“. Ale ani poté nemusíme mít vyhráno, protože v případě dopadu potenciálního NÁLEZU na celý systém a ohrožení „stability a kontinuity (se 40 lety temnoty) právního systému ( viz např negativní nález pléna k DNA databázi, naštěstí překlenut že strany NSS ČR, podáním předběžné otázky k ESD v Lucemburku)“, stejně neuspějeme.
Celý tento text není negativismus pokud jde o snahu očistit právní prostředí od rakoviny minulosti, je to podnět pro příslušníky „GENERACE ZET“, já ročník 1968 jsem „Generace X“(ta, co selhala), aby už nyní přemýšleli, jak to vyřešit bez násilné totality daleko horší, než byl rudý ismus, nacismus a podobné hnusy.
Otázkou do prostoru hozenou je: Myslíte si, že rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vraždy učiněné bez spisu, který zůstal, strnulý hrůzou nepohnut, v kanceláři soudce jenž rozhodoval v I. stupni za pět pracovních dnů od podání stížnosti na poštu, je rozhodnutí:
a) geniálního ústavního soudce;
b) některého už asistentů na chodbě ústavního soudu;
c) ukázka vrcholného diletantství a ztráty představivosti ohledně přirozené inteligence jedinců mimo právnickou obec?
Albert Žirovnický, ten co se jim vzepřel.