Opakované excesy Mgr. Ivy Říhové – od neodůvodněného prodlužování vazby galeristy Fröhlicha až po zneužívání techniky k umlčení veřejnosti – narážejí na jasné zákonné i ústavní limity. Přesto ministr spravedlnosti Pavlem Blažkem pověřený odbor dohledu dospěl k závěru, že nic z toho „nepřesahuje hranici nezávislé rozhodovací činnosti soudce“ a kárné řízení nevyvolá. Tím ministerstvo popírá účel kárné agendy a posiluje beztrestnost soudců.
1. Ministerův argument „na hraně, ale ne exces“
V odpovědi ministerstva z 6. června 2025 je opakovaně zdůrazněno, že:
- Prodlužování vazby bylo sice „na hraně excesu“, ale nešlo o „zaviněné porušení povinností soudce“.
- Odepření videokonference a účasti v nepřítomnosti Fröhlicha bylo možná nepřívětivé, ovšem ne natolik, aby narušilo důstojnost funkce.
- Nečitelná projekce výroku byla sice pochybením, ale postačilo formální upozornění bez dalšího postihu.
Tento způsob uvažování vykládá pojmy „exces“ či „porušení povinností“ tak restriktivně, že žádný přestupek disciplinární povahy sotva obstojí. Ministerstvo tak de facto stanovilo praxi, že soudce mohou porušovat procesní řád i ústavní standardy, pokud to nevyvolá skandál vyšší intenzity.
2. Ústavní soud versus ministerská nečinnost
Ústavní soud jasně identifikoval prodlužování vazby Fröhlicha jako nezákonné – vazba nemohla setrvat ani hodinu poté, co byly vyčerpány zákonné důvody. Přesto ministerský úřad zarytě trvá na tom, že taková nezákonnost nedosahuje prahu kárného provinění. Záležitost, kterou Ústavní soud označil za porušení základního práva na osobní svobodu, je pro ministerstvo pouhým margináliem.
3. Princip nezávislosti nesmí znamenat beztrestnost
Kárný řád soudců nestanoví jen ochranu nezávislosti; naopak počítá s tím, že závažné pochybení je třeba postihnout, aby se obnovila důvěra ve spravedlnost. Ministerský výklad, že kárné provinění vyžaduje „zavinění“ vysokého stupně i při evidentním rozbití ústavních norem, laťku nastavuje tak vysoko, že se prakticky žádný soudce nesankcionuje.
- Zákonnost odepření videokonference: místo přizpůsobení průběhu líčení zdravotním potřebám obžalovaného jde o praní moci.
- Veřejné vyhlášení rozsudku: když zákon říká „ústní přednes“, promítání textu na nečitelné obrazovky je jasné obcházení zákona.
4. Důsledky a rizika**
- Eroze principu veřejnosti: soudní síň přestává být místem otevřené kontroly; nová praxe „tichých“ rozsudků připomíná sekretariátní diktaturu.
- Lhostejnost k lidským právům: pokud prodloužení vazby, které Ústavní soud jednoznačně zrušil, není kárné, pak se stává klinickou ukázkou, jak s obžalovanými lze zacházet bez jakékoli úpravy.
- Podkopání kárné agendy: ministerstvo úředním aktem declaratívně de facto zrušilo možnost disciplinární odpovědnosti soudců za chování, jež odporuje Listině základních práv a svobod.
Ministerská „vyváženost“ mezi ochranou nezávislosti soudců a prosazováním spravedlnosti vyznívá jednoznačně: soudci mohou překračovat zákonná a ústavní pravidla, pokud ministerstvo soudcovskou nedotknutelnost považuje za vyšší hodnotu než práva obviněných a veřejnosti. Spolek Šalamoun proto volá po skutečné revizi kárného řádu a legislativním zpřísnění mechanismů, které musí soudce postihovat i za „excesy na hraně“ – ne jen za ty, které ministerstvo vyhodnotí jako „kárně vymahatelné“. Justice bez odpovědnosti je pustou frází.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.