Institut obnovy řízení představuje jeden z mála procesních prostředků, které mohou napravit pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu v případech, kdy se objeví nové skutečnosti či důkazy. Je tak nezbytnou pojistkou proti justičním omylům, které se — navzdory vysokým nárokům na kvalitu trestního řízení — v každém systému vyskytují.
Přestože je obnova řízení v civilizovaných právních státech považována za klíčový mechanismus ochrany jednotlivce před nespravedlivým odsouzením, statistiky ukazují, že její praktická dostupnost je v evropském prostoru velmi omezená.
Evropský kontext: Nízké šance na úspěch
V Španělsku je přibližně 90 % návrhů na obnovu řízení zamítnuto, tedy pouze 10 % žadatelů se vůbec dočká projednání.
Ve Švédsku byla dle dostupných údajů v roce 2015 úspěšnost návrhů na obnovu pouhá 3 % – ze 383 podání vyhověno pouze ve třech případech.
Ve Francii z cca 120–145 žádostí o tzv. révision ročně je kladně vyřízeno pouze 4 až 9 případů, tedy přibližně 3–6 %.
Ve Velké Británii (Anglii a Walesu) postoupí Komise pro přezkum trestních rozsudků (CCRC) z cca 1 400–1 500 žádostí ročně k odvolacímu soudu jen 3 % případů – ovšem tyto případy mají poměrně vysokou šanci na úspěch, protože CCRC pečlivě filtruje jen relevantní kauzy.
V Nizozemsku se ročně podává kolem 20–30 žádostí, což odráží jednak velikost země, jednak poměrně robustní systém řádného odvolání.
V Německu se dle empirických studií pohybuje úspěšnost návrhů na obnovu okolo 5 %, přičemž často se týká méně závažné kriminality (krádeže, podvody), a nikoliv mediálně známých případů justičních omylů v případech vražd nebo závažného násilí.
Česká republika: Smutná realita statistiky – 1 z 1000
Česká republika se ovšem v tomto kontextu vymyká i těmto nízkým evropským číslům – za posledních 10 let bylo ze zhruba 1 000 podaných žádostí o obnovu řízení povoleno pouze jediné. Tento ojedinělý případ navíc nevznikl v důsledku systematické revize či soudní reflexe omylu, ale jen díky mimořádné iniciativě samotného odsouzeného, kterému se z výkonu trestu podařilo nalézt a usvědčit skutečné pachatele trestného činu, za nějž byl původně odsouzen.
Tato data představují extrémní odchylku od běžné evropské praxe, a pokud by měla být brána doslova, naznačovala by, že česká justice je prakticky neomylná. Takový výklad je ovšem neudržitelný, vezmeme-li v úvahu množství mediálně známých případů, v nichž byly opakovaně zpochybněny jak důkazní postupy, tak samotná skutková zjištění.
Jsme lepší jak Toyota – upoutávka na dokument pachová stopa
Hlavní příčiny kritického stavu v ČR
Za alarmující nízkou úspěšností návrhů na obnovu řízení v České republice stojí zejména dva faktory:
- Extrémně přísné podmínky pro povolení obnovy řízení.
Česká praxe klade na nové důkazy či skutečnosti nepřiměřeně vysoké nároky, často vyžadující, aby nové skutečnosti samy o sobě „jednoznačně“ vedly ke zrušení rozsudku. Mnohé soudy navíc hodnotí důkazy již při rozhodování o povolení obnovy, ačkoliv by to mělo být předmětem nového hlavního líčení. - Kultura uzavřenosti vůči chybám a neochota k sebereflexi.
Česká justice nerada přiznává chyby, částečně z obavy, že by tím mohla oslabit důvěru veřejnosti v soudní systém. Paradoxně však právě neochota napravovat zjevné chyby důvěru v systém oslabuje nejvíce.
Právo na papíře?
Z výše uvedeného je zřejmé, že obnova řízení v České republice fakticky neplní svou roli efektivního nástroje k nápravě justičních omylů. Přestože je zakotvena v trestním řádu jako výjimečný prostředek, v praxi se z ní stává institut pouze formální, jehož dosažení je téměř nemožné.
Takový stav nejenže ohrožuje základní práva jednotlivců, ale zároveň zpochybňuje důvěryhodnost českého soudnictví jako celku. V situaci, kdy i ostatní evropské země, přes nízkou míru úspěšnosti, alespoň v jednotkách procent případů obnovu povolují, Česká republika zůstává na samotném chvostu.
Závěr: Co s tím?
Je nutné si položit několik zásadních otázek:
- Chceme žít v systému, který si nikdy nepřizná chybu?
- Proč je cesta k nápravě nespravedlivých rozhodnutí nastavena tak, že je prakticky neprůchodná?
- Není na čase přiznat, že justice, stejně jako každý jiný lidský systém, je omylná a potřebuje nástroje pro korekci svých selhání?
Obnova řízení by neměla být „institutem poslední naděje“, ale reálně dostupným právním prostředkem, který dává šanci na přezkum tam, kde se objeví závažné důkazy o tom, že se soud mohl mýlit.
Pokud bude situace nadále setrvávat ve stavu, kdy je povolena jedna obnova z tisíce, nezajistíme ochranu před justičními omyly a spravedlnost se pro část společnosti stane nedosažitelnou iluzí.