Veřejné zasedání ve věci podmíněného propuštění O. M. nás překvapilo hned na začátku.
Tedy – pokud se tomu vůbec dá říkat začátek.
Z námi získaného záznamu není patrné řádné zahájení veřejného zasedání způsobem, který předpokládá trestní řád. Žádná řádná prezence, žádné srozumitelné zjištění totožnosti přítomných. Výsledek je téměř groteskní: dodnes nevíme ani to, jak se státní zástupce, který v jednací síni vystupoval, jmenuje.
To samo o sobě nevzbuzuje právě velkou důvěru v procesní preciznost soudu.
Jenže skutečný šok přišel až se závěrečnou řečí státního zástupce.
Ten soudu vysvětloval, že:
„podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je institutem mimořádným“
a že
„tresty jsou ukládány v zásadě […] s tím, že mají být vykonány celé.“
A potom přišla věta, u které jsme si skutečně museli ověřit, v jakém roce se veřejné zasedání koná:
„Pouze ve výjimečných případech je možno přistoupit k podmíněnému propuštění za splnění samozřejmě tří zákonných podmínek.“
Ano. Píše se rok 2026.
Jenže od 1. ledna 2026 platí jiný § 88
Zákon č. 270/2025 Sb. zásadně změnil § 88 odst. 1 trestního zákoníku.
Tam, kde zákon dříve pracoval s formulací, že soud odsouzeného podmíněně propustit může, zákon od 1. ledna 2026 stanoví, že při splnění zákonných podmínek soud odsouzeného podmíněně propustí.
To není stylistická úprava.
To je zásadní změna právní konstrukce podmíněného propuštění.
Soud samozřejmě musí posoudit, zda odsouzený zákonné podmínky skutečně splnil. Nikdo netvrdí, že po odpykání určité části trestu vzniká automatický nárok odejít z věznice.
Ale pokud zákonné podmínky splněny jsou, soud už nemá nějakou další, zákonem nepojmenovanou možnost říci:
Ano, všechno jste splnil, ale váš případ nám nepřipadá dostatečně výjimečný.
Právě proto zákonodárce změnil „může“ na „propustí“. Dodaná právní rešerše potvrzuje, že smyslem novely bylo výslovně promítnout do zákona závěry Ústavního soudu: při splnění podmínek § 88 nezůstává soudu další volné uvážení, zda odsouzeného propustit. Právní rešerše k závěrečné řeči…
Novela trestního zákoníku platí od 1. ledna 2026. Podle závěrečné řeči státního zástupce to ale vypadalo, jako by mu to zatím nikdo neřekl.
A pak přišel „výjimečně dobrý standard“
Ještě závažnější byla další část závěrečné řeči.
Při hodnocení chování odsouzeného státní zástupce uvedl, že kázeňský prohřešek podle něj neodpovídá jakémusi:
„výjimečnému, výjimečně dobrému standardu […] chování“
a právě odtud dovozoval, že podmínka polepšení není splněna. metelka-soud_ces
Máme tedy „výjimečný případ“ a k tomu ještě „výjimečně dobrý standard“.
Jenže ani jedno jako další podmínku § 88 nenajdete.
A co je ještě horší: Ústavní soud v nálezu III. ÚS 255/26 ze dne 4. března 2026 výslovně odmítl požadavek, podle něhož by odsouzený musel vykazovat jakési nadstandardní chování. Podle Ústavního soudu takový požadavek nevyplývá ze zákona, odborné literatury ani judikatury. Právní rešerše k závěrečné řeči…
To už není spor o slovíčka.
Státní zástupce může samozřejmě tvrdit, že konkrétní odsouzený neprokázal polepšení. Může argumentovat jeho kázeňskými prohřešky, chováním, přístupem k náhradě škody nebo nepříznivou prognózou.
Co ale nemůže dělat, je připsat do zákona vlastní čtvrtou podmínku – výjimečnost – a následně měřit polepšení „výjimečně dobrým standardem“, který zákon nezná.
A co má z toho všeho pochopit odsouzený?
Právě to považujeme za nejhorší zprávu celého veřejného zasedání.
Stát po odsouzeném požaduje, aby respektoval pravidla. Aby plnil povinnosti. Aby pracoval na své nápravě. Aby prokázal polepšení.
Od 1. ledna 2026 mu zákon současně jasně říká, jaké podmínky musí pro podmíněné propuštění splnit.
A potom přijde k soudu a od představitele veřejné žaloby slyší, že trest se má vlastně vykonat celý, podmíněné propuštění je jen pro „výjimečné případy“ a jeho chování má dosahovat „výjimečně dobrého standardu“.
Tak podle jakých pravidel má vlastně hrát?
Podle § 88 trestního zákoníku účinného od 1. ledna 2026?
Nebo podle § 88, který si státní zástupce zřejmě přinesl do jednací síně z minulosti?
Netvrdíme, že O. M. měl být podmíněně propuštěn. Tvrdíme něco jiného a pro právní stát mnohem podstatnějšího:
O osobní svobodě člověka se musí rozhodovat podle zákona, který platí dnes. Ne podle zákona, který platil včera. A už vůbec ne podle podmínek, které v zákoně nikdy nebyly.
Právní stát totiž nezačíná tím, že pravidla dodržuje odsouzený.
Právní stát začíná tím, že je dodržuje stát.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.

Statniho zatupce bych se na jeho jmeno zeptal uz v soudni sini. Justice kolabuje. Dobra prace!