Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1619/26 ze dne 29. července 2026 představuje zajímavý příspěvek k otázce osobní účasti obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu. Rozhodnutí je významné zejména tím, že poměrně přesně rozlišuje mezi řádnou omluvou z veřejného zasedání a výslovným procesním projevem, že obviněný nesouhlasí s projednáním věci ve své nepřítomnosti.
Právě toto rozlišení se stalo jedním z rozhodujících důvodů, proč Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Skutkový základ věci
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a byl mu uložen mimo jiné trest odnětí svobody v trvání šesti let. O jeho odvolání rozhodoval Vrchní soud v Olomouci při veřejném zasedání dne 9. října 2014, kterého se stěžovatel osobně nezúčastnil.
Podstatné přitom bylo, že jeho nepřítomnost nebyla bezdůvodná.
Stěžovatel odvolacímu soudu elektronicky zaslal zprávu, v níž se z veřejného zasedání omlouval ze zdravotních důvodů a v souvislosti s následnou hospitalizací. Z lékařské zprávy ze dne 8. října 2014 vyplývalo, že hospitalizace byla skutečně naplánována právě na den veřejného zasedání.
Obhájce navíc při veřejném zasedání uvedl, že ze SMS komunikace se stěžovatelem vyrozuměl, že stěžovatel chce být veřejnému zasedání osobně přítomen. Současně však podle zjištění Ústavního soudu nebyl soudu ani obhájci doručen žádný písemný přípis, v němž by stěžovatel výslovně uvedl, že se veřejného zasedání chce osobně účastnit.
Právo na osobní účast a veřejné zasedání
Ústavní soud vyšel z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Současně však připomněl, že procesní režim osobní účasti obviněného není u hlavního líčení a u veřejného zasedání totožný.
Hlavní líčení představuje těžiště dokazování a přítomnost obviněného je zde zásadním pravidlem. Naproti tomu obecná úprava veřejného zasedání nestanoví podmínky osobní účasti obviněného stejně rigorózně. Význam osobní účasti je proto třeba posuzovat mimo jiné podle toho, zda byl obviněný k veřejnému zasedání předvolán, nebo o něm byl pouze vyrozuměn.
Je-li obviněný předvolán, dává tím soud najevo, že jeho osobní přítomnost považuje za potřebnou. Je-li pouze vyrozuměn, připouští procesní úprava za určitých podmínek konání veřejného zasedání i bez jeho přítomnosti.
Zvláštní režim se týká obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. V takovém případě lze podle § 263 odst. 4 trestního řádu veřejné zasedání odvolacího soudu v jeho nepřítomnosti konat pouze tehdy, pokud se účasti výslovně vzdá.
Stěžovatel v projednávané věci se však v takovém postavení nenacházel.
Omluva sama o sobě neznamená požadavek na odročení
Nejdůležitější část rozhodnutí spočívá v posouzení významu omluvy stěžovatele.
Nejvyšší soud i následně Ústavní soud vyšly z toho, že stěžovatel sice svou nepřítomnost řádně omluvil a doložil objektivní zdravotní překážku, avšak současně výslovně neprojevil nesouhlas s tím, aby bylo veřejné zasedání konáno v jeho nepřítomnosti.
Stěžovatel naproti tomu argumentoval tím, že vzdání se práva na osobní účast musí být založeno na jednoznačném, svobodném a informovaném projevu vůle a že nelze z pouhé absence dalšího formálního prohlášení dovozovat jeho souhlas s projednáním věci bez jeho přítomnosti.
Ústavní soud tento argument nepřijal.
Podle jeho závěru totiž v dané procesní situaci nebylo nutné vyžadovat výslovné vzdání se práva na osobní účast. Rozhodující bylo naopak to, zda stěžovatel výslovně projevil nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.
Jinými slovy:
řádná omluva z veřejného zasedání a výslovný nesouhlas s jeho konáním v nepřítomnosti představují dva rozdílné procesní úkony.
To je patrně nejvýznamnější praktický závěr celého rozhodnutí.
Význam skutečnosti, že stěžovatel byl pouze vyrozuměn
Ústavní soud dále zdůraznil, že stěžovatel nebyl k veřejnému zasedání předvolán, nýbrž pouze vyrozuměn.
Podle Ústavního soudu tím odvolací soud dal najevo, že lze veřejné zasedání konat a rozhodnout i bez jeho přítomnosti.
Za této situace nebyl potřebný výslovný souhlas stěžovatele s projednáním věci v jeho nepřítomnosti. Jestliže chtěl stěžovatel konání veřejného zasedání bez své osobní účasti zabránit, musel podle Ústavního soudu svou vůli projevit jednoznačně.
Rozhodnutí tak potvrzuje význam přesné procesní formulace.
Pouhé sdělení, že se obviněný z objektivních důvodů nemůže dostavit, nemusí být samo o sobě vyloženo jako požadavek, aby soud veřejné zasedání odročil.
Dokazování v nepřítomnosti stěžovatele
Zvláštní pozornost si zaslouží skutečnost, že odvolací soud v nepřítomnosti stěžovatele také doplnil dokazování výslechem jednoho ze spoluobviněných.
Stěžovatel namítal, že se k tomuto důkazu nemohl osobně vyjádřit, a poukazoval proto na porušení práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ani této námitce Ústavní soud nevyhověl.
Rozhodující podle něj bylo, že výslech spoluobviněného neměl vliv na závěr o vině stěžovatele. Odvolací soud vyšel z toho, že skutkový stav byl již soudem prvního stupně zjištěn dostatečně a provedený výslech tento závěr nezměnil.
Ústavní soud proto uzavřel, že za těchto konkrétních okolností nepřítomnost stěžovatele při provedení tohoto důkazu nebyla způsobilá zasáhnout do jeho ústavně zaručených procesních práv.
Tato část rozhodnutí je významná i obecněji.
Ukazuje totiž, že při posuzování porušení práva na osobní účast nebude rozhodující pouze samotná skutečnost, že byl v nepřítomnosti obviněného proveden důkaz, ale také povaha tohoto důkazu, jeho význam pro rozhodnutí a jeho reálný dopad na postavení obviněného.
Otázka procesního jednání obhájce
Za pozornost stojí také určitá tenze mezi jednotlivými částmi rozhodnutí.
Ústavní soud v rekapitulaci argumentace stěžovatele uvádí, že jeho obhájce požadoval, aby byl stěžovatel při jednání osobně přítomen.
Při vlastním hodnocení však následně přikládá zásadní význam tomu, že samotný stěžovatel nezaslal výslovný písemný přípis, v němž by uvedl, že se chce veřejného zasedání účastnit a že nesouhlasí s jeho konáním bez své osobní přítomnosti.
Rozhodnutí tak otevírá prakticky významnou otázku, jak přesně musí být vůle obviněného vůči soudu formulována a za jakých okolností může být dostatečně tlumočena prostřednictvím obhájce.
Ústavní soud tuto otázku v projednávaném usnesení obecně neřeší. Jeho závěry jsou vázány na konkrétní skutkovou a procesní situaci.
Právě proto by nebylo správné vykládat IV. ÚS 1619/26 tak, že jakýkoli požadavek obhájce na osobní účast klienta je bez právního významu.
Takový obecný závěr z textu rozhodnutí nevyplývá.
Praktický význam rozhodnutí
Pro obhajobu má usnesení IV. ÚS 1619/26 poměrně jednoznačný preventivní význam.
Nemůže-li se obviněný z objektivních důvodů dostavit k veřejnému zasedání odvolacího soudu, neměla by procesní reakce spočívat pouze v omluvě.
Je vhodné jednoznačně vyjádřit všechny podstatné skutečnosti:
- obviněný svou nepřítomnost omlouvá a objektivní důvod dokládá;
- na své osobní účasti při veřejném zasedání trvá;
- výslovně nesouhlasí s projednáním věci ve své nepřítomnosti;
- žádá o odročení veřejného zasedání.
Takový postup minimalizuje prostor pro následný spor o to, zda omluva současně znamenala požadavek na odročení a zda obviněný skutečně trval na výkonu svého práva na osobní účast.
Závěr
Usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 1619/26 nelze redukovat pouze na závěr, že odvolací soud může za určitých okolností jednat bez obviněného.
Jeho význam spočívá především v důrazu na jednoznačnost procesního projevu vůle obviněného.
Ústavní soud rozlišil mezi objektivně odůvodněnou omluvou z veřejného zasedání a výslovným nesouhlasem s jeho konáním v nepřítomnosti.
Z pohledu obhajoby jde o rozdíl, který může být v konkrétním řízení zásadní.
A zároveň jde o další připomenutí skutečnosti, že ochrana základních práv v trestním řízení není založena pouze na jejich existenci, ale také na tom, zda a jakým způsobem jsou tato práva v konkrétní procesní situaci uplatněna.
Spolek Šalamoun proto považuje rozhodnutí IV. ÚS 1619/26 za prakticky významné zejména pro obhájce a obviněné: při omluvě z veřejného zasedání je třeba výslovně formulovat nejen důvod nepřítomnosti, ale také trvání na osobní účasti, nesouhlas s jednáním v nepřítomnosti a žádost o odročení.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.