Předseda Vrchního soudu v Olomouci odmítl stížnost Spolku Šalamoun. Podle nás tím minul podstatu věci.
Spolek Šalamoun obdržel odpověď předsedy Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Václava Čapky na stížnost směřující proti postupu předsedy senátu JUDr. Aleše Vašků při veřejném zasedání dne 24. června 2026 ve věci sp. zn. 6 To 34/2026.
Připomeňme stručně podstatu.
U veřejného zasedání chtěl být pořízen obrazový záznam profesionální kamerou Sony FS7 umístěnou na stativu. Předseda senátu obrazový záznam nepovolil. Na dotaz po důvodu zaznělo:
„Brání nám v tom rušení veřejného zasedání a je to oprávnění předsedy soudu, předsedy senátu, pardon.“
Spolek Šalamoun proto podal stížnost podle § 164 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Ne proti meritornímu rozhodnutí. Ne proti právnímu názoru senátu ve věci samé. Ne jako opravný prostředek.
Stížnost směřovala proti nevhodnému chování soudní osoby a proti způsobu, jakým bylo bez konkrétního skutkového důvodu zabráněno jedné z forem veřejné kontroly soudního jednání.
A nyní přišla odpověď.
Nezávislost soudů není kouzelná formule
Předseda Vrchního soudu v Olomouci stížnost vyhodnotil jako nedůvodnou. Podle jeho názoru je rozhodování předsedy senátu o pořizování obrazových záznamů výkonem nezávislé rozhodovací činnosti, do níž předseda soudu nemůže, a dokonce ani nesmí zasahovat.
To zní na první poslech jako silný argument.
Jenže právě v tom je problém.
Spolek Šalamoun po předsedovi Vrchního soudu v Olomouci nežádal, aby změnil rozhodnutí senátu. Nežádal, aby přikázal povolit kameru. Nežádal, aby zasahoval do rozhodování trestní věci.
Žádali jsme, aby jako orgán státní správy soudu posoudil, zda předseda senátu při výkonu své řídící pravomoci v jednací síni postupoval důstojně, přiměřeně, konkrétně a bez svévole.
To je podstatný rozdíl.
Zákon o soudech a soudcích skutečně zakazuje, aby státní správa soudů zasahovala do nezávislosti rozhodování. Stejný zákon ale zároveň umožňuje podávat stížnosti na nevhodné chování soudních osob a na narušování důstojnosti řízení.
Pokud by každé jednání soudce v soudní síni bylo automaticky a bez dalšího označeno za „nezávislou rozhodovací činnost“, pak by institut stížnosti na nevhodné chování soudce ztratil velkou část svého smyslu.
Soudce by mohl říci téměř cokoli a udělat téměř cokoli, a odpověď by zněla: nelze zkoumat, nezávislost.
Takto ale právní stát fungovat nemá.
Předseda soudu nemá měnit rozhodnutí, ale má prošetřit chování
Je nutné rozlišovat dvě roviny.
První rovina je procesní rozhodnutí v konkrétní věci. Do té předseda soudu zasahovat nesmí.
Druhá rovina je způsob, jakým soudní osoba vystupovala, zda svým jednáním nenarušila důstojnost řízení, zda se nechovala nevhodně a zda nezavdala příčinu ke snížení důvěry veřejnosti v soudnictví. Tato rovina je naopak předmětem stížnostní agendy podle zákona o soudech a soudcích.
Spolek Šalamoun stížnost postavil právě na druhé rovině.
Nešlo o otázku: „Měl být obrazový záznam povolen?“
Šlo o otázku: „Může předseda senátu odmítnout obrazový záznam pouze větou o rušení veřejného zasedání, aniž by uvedl jedinou konkrétní okolnost, v čem mělo rušení spočívat?“
A dále: „Je důstojné a slučitelné s veřejnou kontrolou soudní moci, když se veřejnosti odpoví v zásadě: kamera nebude, protože rušení a protože je to moje oprávnění?“
Na tyto otázky odpověď předsedy Vrchního soudu v Olomouci fakticky neodpovídá.
Největší problém: odkaz na II. ÚS 2672/07 prý není případný
Za mimořádně problematickou považujeme část odpovědi, podle níž je poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2672/07 „zcela nepřípadný“, protože se týká zvukového záznamu.
To je velmi úzký, formalistický a podle našeho názoru neudržitelný výklad.
Ano, konkrétní případ řešený Ústavním soudem se týkal zvukového záznamu. Jenže Ústavní soud v něm neřešil pouze technickou otázku mikrofonu. Řešil zásadu veřejnosti soudního řízení.
A právě v této souvislosti Ústavní soud vysvětlil, že veřejnost řízení nelze redukovat jen na fyzickou přítomnost několika osob v soudní síni. Právní řád musí reflektovat technický pokrok a prostředky, jimiž se veřejnost může reálně seznamovat s výkonem soudní moci.
To není marginální poznámka. To je ústavní východisko.
Navíc veřejný ochránce práv se touto argumentací zabýval právě ve vztahu k obrazovému záznamu. A výslovně odmítl tvrzení, že nález II. ÚS 2672/07 je nepoužitelný jen proto, že původně řešil zvukový záznam.
Veřejný ochránce práv dovodil, že i pro neudělení souhlasu s pořízením obrazového záznamu je nutná existence relevantního a legitimního důvodu. Neudělení souhlasu má totiž ve výsledku stejný efekt jako zákaz: omezuje jednu z forem veřejnosti soudního jednání.
Předseda Vrchního soudu v Olomouci však tento závěr odbyl konstatováním, že stanovisko veřejného ochránce práv na jeho právním názoru nemůže nic změnit.
To je sice formálně možné říci. Veřejný ochránce práv není soud. Jeho stanovisko není rozsudkem.
Ale pokud předseda vrchního soudu odmítá závěr ombudsmana, měl by se s ním věcně vypořádat. Zvláště tehdy, pokud stanovisko veřejného ochránce práv řeší téměř totožnou právní otázku: zda lze neudělení souhlasu s obrazovým záznamem bez legitimního důvodu posoudit jako nevhodné chování soudce.
Odpověď „nic to nemění“ není právní argument. Je to uzavření debaty.
Formální zákonnost nestačí
Předseda Vrchního soudu v Olomouci správně cituje § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. Ano, obrazové záznamy lze pořizovat jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce.
Jenže tím právní analýza nezačíná ani nekončí.
Klíčová otázka zní: může být neudělení souhlasu libovolné?
Podle nás nemůže.
Pravomoc musí být vykonána racionálně, přiměřeně a konkrétně. Má-li být omezena jedna z forem veřejnosti soudního řízení, musí být zřejmé, jaký legitimní cíl soud sleduje a jaká konkrétní okolnost jej k tomu vede.
Nestačí říci: „mám pravomoc“.
To je stejné, jako kdyby veřejný orgán na dotaz, proč něco zakázal, odpověděl: „protože zákon mi umožňuje rozhodovat.“
Jenže zákon neumožňuje rozhodovat bez důvodu. A už vůbec ne tam, kde jde o veřejnou kontrolu výkonu soudní moci.
„Kamera ruší“ — ale jak?
V celé věci zůstává nezodpovězena jednoduchá otázka.
Jak přesně měla kamera Sony FS7 na stativu rušit veřejné zasedání?
Nevíme.
Předseda senátu to neřekl.
Předseda Vrchního soudu v Olomouci to nezjistil.
A z odpovědi neplyne, že by se tím vůbec věcně zabýval.
Neřeší se, zda kamera vydávala zvuk. Neřeší se, zda bránila výhledu. Neřeší se, zda se kameraman pohyboval po síni. Neřeší se, zda bylo používáno světlo. Neřeší se, zda hrozilo dotčení práv konkrétní osoby. Neřeší se, zda existovalo mírnější opatření, například určení pevného místa pro stativ.
Místo toho se řekne: nezávislá rozhodovací činnost.
A je hotovo.
Tím se ale zcela vytrácí podstata stížnosti. Spolek Šalamoun nenamítal, že předseda senátu nemá žádnou pravomoc. Namítal, že pravomoc byla vykonána paušálně, bez konkrétního důvodu a způsobem, který je způsobilý snížit důvěru veřejnosti v soudnictví.
Když se kruh uzavře
Výsledkem je pozoruhodný institucionální kruh.
Předseda senátu řekne: obrazový záznam nebude, protože rušení veřejného zasedání.
Předseda soudu řekne: nemohu zkoumat, protože nezávislá rozhodovací činnost.
A veřejnost se dozví: kamera nesmí být, konkrétní důvod znát nemusíte, a stížnost proti tomu je nedůvodná.
To je přesně ten typ situace, který důvěru veřejnosti v justici neposiluje.
Naopak.
Vyvolává dojem, že veřejnost soudního řízení je v praxi tolerována jen tehdy, pokud je tichá, fyzicky přítomná a nic nedokumentuje.
Veřejnost není nepřítel justice
Spolek Šalamoun dlouhodobě upozorňuje, že veřejnost soudního řízení není dekorace. Není to prázdná formule v zákoně. Je to ústavní pojistka.
Veřejnost má vidět, jak soudní moc pracuje. Má možnost kontrolovat nejen výsledek, ale i kulturu řízení, způsob vystupování soudních osob a zacházení s účastníky.
V době moderních technologií nemůže být veřejnost redukována na možnost, aby několik osob sedělo v pracovní den v soudní síni v Olomouci.
Obrazový záznam je jednou z forem, jak může být veřejnost reálná, nikoli jen formální.
Samozřejmě platí, že soud může chránit důstojnost řízení, práva účastníků, soukromí, presumpci neviny či řádný průběh jednání. To nikdo nezpochybňuje.
Ale pokud soud obrazový záznam odmítne, musí říci proč. Konkrétně. Přesvědčivě. Přezkoumatelně.
Obecná věta o rušení nestačí.
A obecná věta o nezávislosti soudu nestačí k tomu, aby se věc vůbec neprošetřila jako stížnost na nevhodné chování.
Předseda vrchního soudu má vyšší odpovědnost
Právě proto je tato věc závažná.
Nejde o odpověď řadového administrativního pracovníka. Jde o odpověď předsedy Vrchního soudu v Olomouci.
Od předsedy vrchního soudu lze očekávat nejen formální citaci zákona, ale i věcné vypořádání ústavních argumentů, stanoviska veřejného ochránce práv a systémového problému, na který stížnost upozorňovala.
Tím problémem není pouze jedna kamera.
Tím problémem je otázka, zda české soudy chápou veřejnost soudního řízení jako skutečný princip právního státu, nebo jako obtížný provozní detail, který lze odstranit větou o rušení.
Co zůstalo bez odpovědi
Po odpovědi předsedy Vrchního soudu v Olomouci zůstávají zásadní otázky:
Proč nebylo zjišťováno, v čem konkrétně měla kamera na stativu rušit veřejné zasedání?
Proč nebylo vyžádáno věcné vysvětlení předsedy senátu ke konkrétním skutkovým okolnostem?
Proč nebylo posouzeno, zda existovalo mírnější organizační opatření?
Proč nebylo věcně vypořádáno stanovisko veřejného ochránce práv, které připouští posouzení obdobného postupu jako nevhodného chování soudce?
Proč byl nález Ústavního soudu II. ÚS 2672/07 odmítnut jako „zcela nepřípadný“, když právě na jeho obecné závěry o veřejnosti řízení navazuje i veřejný ochránce práv v otázce obrazového záznamu?
A především: pokud předseda soudu odmítne věcně zkoumat i to, zda soudce při omezování veřejnosti nepostupoval svévolně, kdo tuto otázku v systému státní správy soudů vlastně zkoumat má?
Závěr
Tato věc není sporem o techniku.
Je sporem o přístup soudní moci k veřejnosti.
Kamera na stativu není nepřítel justice. Nepřítelem důvěry v justici je nepřezkoumatelná fráze. A ještě větším problémem je, pokud na takovou frázi naváže odpověď, že se tím vlastně nelze zabývat, protože nezávislost.
Nezávislost soudů je základní hodnota právního státu. Nesmí se z ní však stát štít proti otázkám veřejnosti.
Soudní moc je veřejná moc. A veřejná moc se nemá bát obrazu.
Vítejte v právní státě.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.