Usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/26 ze dne 24. června 2026 je rozhodnutím, které si zaslouží velmi pečlivou pozornost. Nejen pro svůj politický kontext, ale především pro procesní konstrukci, na níž stojí.
Ústavní soud v této věci uložil vládě, ministrovi zahraničních věcí a Ministerstvu zahraničních věcí pozitivní povinnost: bezodkladně notifikovat NATO a organizátory summitu, že součástí oficiální delegace České republiky je též prezident republiky, a zajistit jemu i jeho doprovodu příslušnou akreditaci. Současně jim uložil, aby se zdrželi jednání, kterým by účasti prezidenta republiky na summitu bránili nebo ji ztěžovali.
Právě první část výroku je z ústavněprávního hlediska mimořádně problematická. Nejde totiž jen o zákaz pokračovat v určitém zásahu. Ústavní soud zde orgánům výkonné moci uložil aktivní jednání.
Tím se rozhodnutí Pl. ÚS 16/26 dostává do zjevného napětí s dosavadní restriktivní judikaturou Ústavního soudu, zejména s usnesením sp. zn. IV. ÚS 142/96. V něm Ústavní soud výslovně dovodil, že podle § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze orgánu veřejné moci uložit pouze to, aby v zásahu nepokračoval. Ústavní soud tehdy zdůraznil, že předběžným opatřením se nelze domáhat aktivní činnosti orgánu veřejné moci.
V Pl. ÚS 16/26 se většina pléna pokusila tomuto omezení vyhnout tím, že nepoužila § 80 zákona o Ústavním soudu, ale § 63 téhož zákona a skrze něj přiměřeně občanský soudní řád. Jinými slovy: protože zákon o Ústavním soudu v řízení o kompetenčním sporu předběžné opatření výslovně neupravuje, použil Ústavní soud obecné ustanovení o přiměřené aplikaci občanského soudního řádu.
To je formálně rozlišitelné od situace řešené v IV. ÚS 142/96. Jenže právě v tom spočívá jádro problému. Tam, kde zákon o Ústavním soudu předběžné opatření výslovně upravuje, stanoví pro něj úzký rámec. Umožňuje pouze zákaz pokračovat v zásahu. V Pl. ÚS 16/26 však Ústavní soud přes obecné ustanovení § 63 dospěl k širšímu oprávnění, než jaké mu zákon výslovně svěřuje v řízení o ústavních stížnostech.
Takový postup vyvolává vážnou otázku: může obecné subsidiární ustanovení sloužit k rozšíření pravomoci Ústavního soudu tam, kde zákonodárce v jiných typech řízení předběžné opatření upravil výslovně a restriktivně?
Odpověď by měla být velmi zdrženlivá. Zákon o Ústavním soudu totiž není běžný procesní předpis. Vymezuje pravomoci orgánu ochrany ústavnosti. A u orgánu, který může zasahovat do činnosti jiných ústavních orgánů, musí být procesní oprávnění vykládána přísně, nikoli extenzivně.
Zvlášť citlivé je to v kompetenčním sporu mezi prezidentem republiky a vládou. Ústavní soud zde nevstupoval do běžného civilního sporu mezi soukromými osobami. Vstoupil do živého konfliktu mezi vrcholnými orgány výkonné moci, a to před rozhodnutím ve věci samé. Přitom nepředběžně chránil pouze status quo v negativním smyslu, ale aktivně přikázal vládě a ministerstvu zahraničí učinit konkrétní diplomatické a organizační kroky.
Argument většiny, že šlo jen o zachování dosavadní praxe, není dostatečný. Dosavadní praxe sama o sobě nemůže nahrazovat zákonný základ pro zásah Ústavního soudu. To, že se prezident republiky v minulosti summitů NATO účastnil, ještě samo o sobě neosvědčuje, že vláda nemá žádný prostor účast delegace organizačně a politicky určovat. Stejně tak z dosavadní praxe automaticky neplyne, že její jednorázová změna představuje zásah takové intenzity, který by vyžadoval předběžný zásah Ústavního soudu.
Přesně zde je přesvědčivější odlišné stanovisko soudce Jana Wintra a soudkyně Dity Řepkové. Ti správně upozornili, že zákon o Ústavním soudu v řízení o kompetenčních sporech s předběžnými opatřeními výslovně nepracuje, zatímco v jiných typech řízení s nimi výslovně počítá. Současně připustili, že v hypotetických mimořádných situacích nelze předběžné opatření v kompetenčním sporu zcela vyloučit. To je rozumný a ústavně zdrženlivý přístup. Neříká „nikdy“, ale říká „jen skutečně výjimečně“.
V Pl. ÚS 16/26 však většina podle našeho názoru tento výjimečný práh dostatečně nepřekročila. Blížící se summit a blížící se lhůta pro notifikaci delegace jsou jistě prakticky naléhavé okolnosti. Samy o sobě ale nemohou odůvodnit vytvoření procesního nástroje, jehož výslovnou oporu zákon o Ústavním soudu v kompetenčních sporech neobsahuje.
Nejproblematičtější není samotná myšlenka, že Ústavní soud může v extrémním případě předběžně zasáhnout i v kompetenčním sporu. Nejproblematičtější je rozsah a forma zásahu. Ústavní soud zde neuložil pouze zdržovací povinnost. Uložil pozitivní povinnost jednat. A tím se materiálně dostal přesně tam, kam starší judikatura v režimu § 80 zákona o Ústavním soudu vstup zakazovala.
Pl. ÚS 16/26 proto není prostým pokračováním dosavadní judikatury. Je to průlom. Průlom vedený přes § 63 zákona o Ústavním soudu a přes přiměřené použití občanského soudního řádu. Takový postup může být v jednotlivém případě politicky srozumitelný, ale z hlediska ústavního procesu je nebezpečný.
Otevírá totiž otázku, zda se z § 63 nestane obecná brána k rozšiřování procesních oprávnění Ústavního soudu i tam, kde zákon mlčí. A mlčení zákona v oblasti pravomocí Ústavního soudu nelze automaticky chápat jako volný prostor pro soudcovskou tvorbu procesních nástrojů. V právním státě platí spíše opak: zásah do jiného ústavního orgánu musí mít jasný, přesvědčivý a předvídatelný zákonný základ.
Závěr je proto střízlivý, ale vážný: Pl. ÚS 16/26 nemusí být v čistě formálním rozporu s IV. ÚS 142/96, protože pracuje s jiným procesním ustanovením. Materiálně je s ním však v silném napětí. Tam, kde IV. ÚS 142/96 odmítl aktivní příkaz orgánu veřejné moci, Pl. ÚS 16/26 jej fakticky vydal. Rozdíl je pouze v procesní trase, nikoli ve výsledku.
A právě to je na rozhodnutí nejproblematičtější.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.