Toto stanovisko se zabývá otázkou, zda usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 33 Nt 106/2024 (kterým byl zamítnut návrh odsouzeného Martina Van Fabiána na povolení obnovy řízení), obstojí z hlediska práva na spravedlivý proces. Posuzujeme zejména, zda v dané věci nedošlo k porušení práv osoby s těžkým sluchovým postižením na plnohodnotný přístup k informacím a možnost aktivně se účastnit řízení, zda soudy při ochraně tohoto práva selhaly a zda byl návrh na obnovu řízení posouzen v souladu s požadavky § 278 odst. 1 trestního řádu. Analýza vychází z relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), nálezů Ústavního soudu ČR a odborné literatury k právu na tlumočníka, efektivní obhajobě a účasti osob se specifickými komunikačními potřebami na řízení.
Závěrem konstatujeme, že postup českých soudů v dané věci nebyl v souladu s právem odsouzeného na spravedlivý proces. Nebylo mu zajištěno účinné uplatnění obhajovacích práv s ohledem na jeho sluchové postižení a soud při rozhodování o obnově řízení nedostál požadavkům spravedlnosti, když odmítl věcně posoudit nové důkazy, které svědčí o zásadním porušení jeho práv.
Právo sluchově postižené osoby na informace a účast v trestním řízení
Právo obviněného účastnit se trestního řízení efektivně zahrnuje nejen jeho fyzickou přítomnost, ale také schopnost slyšet a sledovat průběh jednání. Tyto prvky jsou nedílnou součástí kontradiktorního řízení a lze je dovodit i z dílčích práv podle čl. 6 odst. 3 Evropské úmluvy, konkrétně práva na obhajobu a tlumočníka.
Evropský soud pro lidská práva (ESLP) již ve věci Stanford proti Spojenému království konstatoval, že špatná akustika v soudní síni nebo sluchové potíže obviněného mohou samy o sobě zakládat otázku spravedlnosti procesu. Nestačí tedy, že je obviněný formálně přítomen – musí mít reálnou možnost vnímat, co se v řízení děje, jinak je jeho přítomnost pouze formální.
Z práva na spravedlivý proces dále vyplývá právo na tlumočníka, pokud obviněný nerozumí jazyku řízení anebo má jinou komunikační bariéru. Článek 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod garantuje, že „kdo prohlásí, že neovládá jazyk, v němž se jedná, má právo na tlumočníka“. Tento ústavní nárok se vztahuje nejen na cizince, ale také na osoby s postižením smyslů. Trestní řád výslovně stanoví, že osobě, s níž se nelze dorozumět jinak než prostřednictvím komunikačních systémů neslyšících nebo hluchoslepých osob, musí být ustanoven tlumočník.
Tlumočníkem se v takovém případě rozumí například tlumočník znakového jazyka nebo jiný adekvátní způsob zpřístupnění informací, například simultánní přepis řeči. Smyslem tohoto práva je zajistit, aby obviněný obdržel všechny relevantní informace o svém případu a mohl náležitě uplatnit svou obhajobu.
Jak zdůraznil ESLP v rozsudku Kamasinski proti Rakousku, právo na tlumočníka je conditio sine qua non uplatnění všech dalších obhajovacích práv – pouze ten, kdo rozumí řízení, se může účinně hájit.
Z judikatury ESLP plyne, že soud je povinen potřebu tlumočení aktivně zjišťovat a zajistit jeho kvalitu. Nelze se spoléhat pouze na to, že obviněný sám vznese námitku. Například ve věci Cuscani proti Spojenému království ESLP vytkl soudu, že nezajistil tlumočníka obviněnému, který hůře ovládal jazyk řízení, a to přesto, že si tlumočníka výslovně nevyžádal.
Povinností soudu je tedy ověřit, zda obviněný skutečně rozumí, a případně zjednat nápravu. V uvedeném případu soud chybně použil jako tlumočníka rodinného příslušníka, což ESLP označil za nepřijatelné pochybení. Stejně tak je povinností soudu ověřovat kvalitu tlumočení, pokud má pochybnosti o tom, že obviněný skutečně rozumí.
Tyto zásady se obdobně uplatní i u obviněného s vadou sluchu – soud musí zajistit takový způsob komunikace (např. znakový jazyk, písemný přepis, naslouchací zařízení), který zaručí skutečné porozumění.
ESLP se touto problematikou zabýval například ve věci Timergaliyev proti Rusku. Obviněný zde trpěl závažnou poruchou sluchu, která zásadně omezila jeho schopnost účastnit se řízení. ESLP konstatoval, že sluchové postižení podstatně podlomilo možnost obviněného aktivně se účastnit odvolacího řízení, a že mu měl být ustanoven obhájce ex offo. Soud tímto uznal, že zdravotní handicap – ať už duševní, nebo smyslový – může vyžadovat dodatečné záruky, jinak je ohrožena rovnost zbraní a právo na obhajobu.
Rovněž ve věci Balšán proti České republice ESLP shledal, že v některých trestních řízeních vedených proti stěžovateli došlo k porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces. Tento případ ilustruje, že ESLP neváhá zasáhnout, pokud české soudy nedostojí své povinnosti umožnit obviněnému plné uplatnění jeho obhajovacích práv. Výsledkem bylo konstatování porušení Úmluvy a vytvoření podmínky pro obnovu řízení vnitrostátními orgány. Český právní řád dnes obnovu řízení v takových případech výslovně umožňuje.
Ústavní soud České republiky ve své judikatuře důsledně vychází ze stejných principů. Například v nálezu sp. zn. II. ÚS 482/21 se zabýval případem cizince, který nerozuměl jednání. Soud konstatoval, že „nelze připustit, aby osoba, o níž je soudem rozhodováno, byla sice přítomna v jednací síni, ale kvůli absenci tlumočení ničemu nerozuměla a nemohla se k věci nijak vyjádřit.“ V dané věci Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů pro porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a práva na tlumočníka.
Z tohoto rozhodnutí lze dovodit obecný imperativ: fyzická přítomnost obviněného u soudu bez zajištění porozumění je prázdnou formalitou a je neslučitelná s požadavky spravedlivého procesu. Obdobně Ústavní soud připomíná, že pokud je obviněný fakticky vyloučen z porozumění řízení, dochází k porušení jeho ústavních práv – zejména práva na obhajobu dle čl. 37 odst. 2 Listiny a práva být přítomen projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Shrnutí:
Osoba s těžkým sluchovým postižením má právo na takové uspořádání řízení, které jí umožní plnohodnotně vnímat průběh jednání a aktivně se bránit. To zpravidla vyžaduje zajištění tlumočníka ve formě odpovídající jejím potřebám – například tlumočníka znakového jazyka nebo přepisovatele řeči. Soud je povinen aktivně zjišťovat, zda obviněný všemu rozumí, a v případě pochybností kvalitu komunikace zlepšit. Nedodržení těchto povinností představuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy i článků 36 a následujících Listiny.
Selhání soudů při ochraně práv odsouzeného
V kontextu výše uvedených principů nyní posuzujeme postup českých soudů v trestní věci Martina Van Fabiána (odsouzeného v roce 2018 Krajským soudem v Táboře, právní moc rozsudku 2019, k 15,5 roku odnětí svobody za zvlášť závažnou trestnou činnost). Odsouzený je osobou s těžkým sluchovým postižením, odkázanou na odezírání ze rtů (a to jen za ideálních podmínek), případně na písemné zaznamenání mluvené řeči.
Tato jeho vada byla orgánům činným v trestním řízení známa od počátku a bylo zřejmé, že běžnou mluvenou komunikaci nevnímá standardně. Soudy však tato specifika prakticky nezohlednily. Ze spisu vyplývá, že odsouzenému byla formálně nabídnuta přítomnost tlumočníka do českého znakového jazyka, což ovšem neřešilo jeho situaci – znakový jazyk totiž neovládá. Jiný způsob dorozumění mu nabídnut nebyl.
Soud tudíž pokračoval v řízení s předpokladem, že odsouzený „může odezírat ze rtů“ a že mu to postačí. Bez jakéhokoliv ověřování bylo presumováno, že rozumí všemu, co se v jednací síni odehrává. Tento předpoklad se však ukázal jako zcela mylný. Ve skutečnosti nebyly vytvořeny podmínky, aby odsouzený mohl prostřednictvím odezírání porozumět slyšenému textu. Soudní jednání probíhalo v běžném prostředí – hovořili různí (neznámí) mluvčí, používaly se odborné a právní výrazy, tempo řeči kolísalo apod. Za takových okolností nelze odezírání považovat za dostačující způsob komunikace. Tuto skutečnost posléze potvrdil i znalec, který detailně popsal limity odezírání.
Soud interpretoval pasivitu odsouzeného během jednání jako projev procesní taktiky. Mylně předpokládal, že mlčení znamená souhlas s prováděnými důkazy. Výslovně uvedl, že skutečnost, že odsouzený nekladl otázky svědkům ani se nevyjadřoval k důkazům, chápal jako „postoj odsouzeného ve smyslu ‚mlčení znamená souhlas’“. Takový závěr však zcela ignoruje možnost, že odsouzený mlčel proto, že nerozuměl probíhajícímu řízení. Soud tím rezignoval na svou povinnost ověřit, zda obviněný skutečně chápe obsah jednání.
Odsouzený byl v důsledku tohoto postupu fakticky redukován do role pasivního objektu řízení. Po celou dobu hlavního líčení byl odkázán pouze na odezírání, které mu však neumožňovalo porozumět. Neměl k dispozici simultánní přepis mluveného slova, žádné naslouchací zařízení ani jinou pomůcku. Pokud mu některé informace tlumočil jeho obhájce, stalo se tak zprostředkovaně a se zpožděním – nemohl tak reagovat okamžitě. Podle tvrzení vznesených později v návrhu na obnovu řízení jeho ustanovený obhájce dokonce nabádal obviněného, aby byl během jednání zticha a pouze na pokyn pronesl větu, že „všemu rozumí a nemá otázky“, což neodpovídalo realitě.
Obviněný jako laik ve vazbě nevěděl, že by měl trvat na svých právech, a spoléhal na obhájce, který však jeho potřeby ignoroval. Tato tvrzení svědčí o zásadním selhání obhajoby. Ať už však komunikace mezi obhájcem a klientem probíhala jakkoliv, nemění to nic na skutečnosti, že obviněný nerozuměl průběhu řízení.
Uvedené skutečnosti vyšly najevo až ex post, v rámci návrhu na obnovu řízení. Již během původního procesu se však objevily indicie, které měly soud varovat. Například v roce 2018 došlo ke sporu ohledně protokolace výpovědi svědka Václava N., kdy odsouzený požadoval doplnění výroků, které podle něj zazněly, ale ve skutečnosti nikoli. Šlo pravděpodobně o nedorozumění způsobené chybným odezíráním. Tento rozpor však nebyl dále zkoumán – soud pouze konstatoval správnost záznamu a nepátral po příčinách tvrzení odsouzeného. Tato epizoda přitom měla být pro soud signálem, že obviněný nerozumí a má vážné komunikační obtíže.
Obhajoba dále poukazuje na části protokolů, v nichž soud klade obviněnému otázky a ten nereaguje. Z kontextu vyplývá, že šlo spíše o situace, kdy obviněný otázku přeslechl či jí nerozuměl, nikoli o vědomé odmítnutí výpovědi.
Lze tedy uzavřít, že v původním trestním řízení došlo k závažnému pochybení, spočívajícímu v tom, že osobě s těžkým sluchovým postižením nebyl zajištěn plnohodnotný přístup k informacím. Soud ani obhajoba jej efektivně neinformovali o obsahu dokazování v reálném čase (např. pomocí přepisu či poznámek). Obviněný tak nemohl plně uplatnit svá procesní práva (klást otázky, vyjadřovat se k důkazům atd.).
Tento nedostatek představuje porušení práva na tlumočníka a tím i práva na spravedlivý proces. Srovnáme-li tento postup se standardy vymezenými v judikatuře Ústavního soudu (např. nález II. ÚS 482/21), je zjevné, že obviněný byl sice fyzicky přítomen, ale „ničemu nerozuměl a nemohl se k věci vyjádřit“.
Zarážející je, že odvolací, dovolací i Ústavní soud v době po odsouzení neshledaly v postupu soudu prvního stupně pochybení. Podle nyní přezkoumávaného usnesení krajského soudu byly námitky obviněného (že nerozuměl řízení a byla porušena jeho práva) ve všech těchto instancích posouzeny jako nedůvodné.
Vrchní soud v Praze, Nejvyšší soud i Ústavní soud tedy uzavřely, že práva obviněného nebyla porušena. Je pravděpodobné, že vyšší soudy vycházely z formálního protokolu, v němž je uvedeno, že obviněný byl přítomen a ničeho nenamítal – z čehož dovodily, že vše proběhlo v pořádku. Tento formalistický přístup však přehlíží skutečnost, že byla přítomna komunikační bariéra, která nebyla překonána. Navíc nelze vyloučit, že tyto soudy se podrobně nezabývaly konkrétními důkazy.
Například Nejvyšší soud podle citace v usnesení argumentoval tím, že právo na tlumočníka nebylo porušeno, pokud byl tlumočník nabídnut a obviněný jej nevyužil. Takové hodnocení však pomíjí, že nabízená forma (znakový jazyk) byla pro obviněného nevyužitelná a adekvátní způsob tlumočení nebyl zajištěn.
Je tedy patrné, že soudy nepřijaly potřebná opatření ke zpřístupnění řízení osobě se sluchovým handicapem, a vyšší soudy toto pochybení přehlédly. Lze proto hovořit o systémovém selhání v ochraně práv obviněného.
Teprve v řízení o povolení obnovy byly předloženy důkazy, které tvrzení o porušení práva na tlumočníka a obhajobu objektivizují:
Znalecký posudek z oboru ORL (otorinolaryngologie), vypracovaný prof. MUDr. Pavlem Komínkem, CSc., MBA, v roce 2022, jednoznačně uzavírá, že komunikace pouhým odezíráním nebyla v případě odsouzeného rovnocennou náhradou slyšení. Znalec vysvětlil, že odezíráním lze porozumět jen za výborných podmínek, při jednoduchých větách a u známého mluvčího; v podmínkách soudního jednání s neznámými řečníky a složitým jazykem je odezírání nedostatečné. Za plnohodnotný komunikační prostředek označil simultánní přepis mluvené řeči, který však soud v původním procesu nezajistil. Ani souhlas odsouzeného s odezíráním (byl-li vůbec dán) nemůže zhojit nedostatek porozumění, neboť osoba se sluchovým handicapem se nemůže platně vzdát svého práva na srozumitelné informace.
Další listinné důkazy (protokoly o hlavních líčeních a zvukové záznamy) poukazují na konkrétní momenty, kdy odsouzený mylně rozuměl obsahu výpovědí (viz případ svědka Václava N.) či nereagoval na dotazy, což svědčí o tom, že neslyšel či nerozuměl. Tyto okolnosti nebyly dříve známy v tom smyslu, že by si soud uvědomil jejich význam – teprve se znalostí posudku o schopnostech odezírání lze plně docenit, proč k nim došlo.
Výpověď odsouzeného v řízení o obnově (později písemně upřesněná) osvětlila, jak probíhala jeho komunikace s obhájcem a jaké instrukce dostával (např. uvádět naučené fráze o porozumění i přes skutečné neporozumění). Též podrobně popsal své sluchové postižení a jeho dopad na každodenní komunikaci. Tato výpověď dokresluje míru, do jaké byl v původním řízení fakticky vyloučen z účinné účasti na obhajobě.
Zhodnocení postupu soudu při rozhodování o obnově řízení
Hlavní právní otázkou je, zda krajský soud při posuzování návrhu na obnovu řízení postupoval správně, zejména z hlediska § 278 odst. 1 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení se obnova povolí, „vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy dříve soudu neznámé, které by mohly samy o sobě nebo v souvislosti s původními důkazy vést k jinému rozhodnutí o vině nebo trestu“. Jinak řečeno, nové důkazy musejí mít potenciál zásadně zvrátit původní skutkové či právní závěry.
V posuzované věci krajský soud v usnesení ze dne 5. 3. 2025 dovodil, že předložené důkazy (znalecký posudek, protokoly, tvrzení o selhání obhajoby) takový potenciál nemají, a to z toho důvodu, že „nejde o důkazy, jež by mohly vést k závěru, že se skutky staly jinak či nestaly vůbec, ani k jinému výroku o vině či trestu“. Soud označil tyto důkazy za „jiné povahy“ – podle něj se jimi namítá pouze procesní vada řízení, konkrétně porušení práva na tlumočníka a obhajobu, tedy nezákonnost původního rozsudku, což nelze řešit obnovou řízení. Soud argumentoval, že náprava takových vad přísluší opravným prostředkům, zejména odvolání, dovolání či ústavní stížnosti – všechny tyto instanční prostředky však již byly vyčerpány a námitka byla shledána nedůvodnou. Proto nové důkazy neuznal jako relevantní z hlediska § 278 odst. 1 a návrh zamítl.
Tento postup lze označit za formalistický a problematický ve světle práva na spravedlivý proces. Krajský soud se v zásadě odmítl věcně zabývat závažnými zjištěními o porušení práv odsouzeného s odkazem na procesní technikalitu, že obnova slouží jen k přezkoumání nových skutkových okolností o trestném činu, nikoli k nápravě procesních pochybení minulého řízení.
Je pravda, že obnova řízení tradičně neslouží ke zhojení každé procesní vady. Nicméně zde předložené důkazy nepředstavují pouhé akademické namítání formální chyby – svědčí o tom, že původní odsuzující rozsudek mohl být vydán na základě řízení, jež nebylo férové a v němž obhajoba nemohla plně rozvinout protiargumenty. Pokud obviněný neměl možnost efektivně zpochybnit důkazy obžaloby (protože jim nerozuměl), nelze spravedlivě tvrdit, že zjištěný skutkový stav je nezpochybnitelný. Jinak řečeno, náprava takto zásadní újmy na právu na obhajobu může vést i k odlišným skutkovým závěrům, neboť v obnoveném řízení – probíhajícím již za rovných podmínek – by odsouzený mohl předestřít dosud nezvažované skutečnosti či lépe čelit svědeckým výpovědím.
Odborná literatura k obnově řízení připouští, že nové důkazy mohou být posuzovány také z hlediska jiného hodnocení skutečností známých z původního řízení. Plénum Ústavního soudu ve stanovisku Pl. ÚS-st. 50/20 zdůraznilo, že soud při povolení obnovy nemá brát v úvahu jen prima facie relevanci důkazu ve vztahu k jinému skutkovému ději, ale smí zkoumat i to, zda nový důkaz může vést k jinému hodnocení těch již dříve provedených. V našem případě by přitom takové „jiné hodnocení“ původních důkazů mohlo nastat, pokud by odsouzený měl konečně možnost se k nim smysluplně vyjádřit a poukázat případně na rozpory či slabiny.
Navíc zde jde o situaci, kdy všechny standardní opravné prostředky zklamaly – a to pravděpodobně proto, že skutečná hloubka problému vyšla najevo až s odstupem díky nově opatřeným podkladům (znaleckému posudku atd.). Odsouzený de facto neměl reálnou šanci dosáhnout nápravy dříve. Striktní odmítnutí obnovy za těchto okolností působí dojmem odepření spravedlnosti.
ESLP ve své judikatuře vyžaduje, aby stát poskytl účinný prostředek nápravy, dojde-li k porušení práv zaručených Úmluvou. Pokud by odsouzený musel čekat až na případný odsuzující nález ESLP, znamenalo by to prodloužení stavu, kdy vykonává vysoký trest odnětí svobody navzdory reálné pochybnosti o férovosti procesu.
Pro srovnání lze uvést případ Stanford proti Spojenému království. Tam ESLP neshledal porušení článku 6, protože stěžovatel během řízení soud na své potíže se slyšením neupozornil. ESLP fakticky naznačil, že obhajoba měla možnost situaci řešit přímo na místě – a když to neučinila, nelze až ex post namítat nespravedlnost. V naší kauze ovšem nastal kvalitativně odlišný stav. Odsouzený sice během řízení také neprotestoval, jenže na rozdíl od Stanforda byla povaha jeho postižení zřejmá od počátku a on sám spoléhal na pokyny obhájce (který jej k protestům nevedl, spíše naopak). Soud měl sám iniciativně rozpoznat problém a zajistit tlumočení, což neučinil. Za takové situace by striktní aplikace Stanfordovského přístupu (tj. „neřekl si, má smůlu“) byla nepřiměřeně tvrdá. Moderní judikatura (viz výše Cuscani, Timergaliyev) klade na soudy povinnost i bez výslovné žádosti obviněného vnímat jeho obtíže a reagovat. Soud v roce 2018 tedy selhal a obhajoba rovněž. Odsouzenému nelze toto pasivní pochybení klást k tíži – vždyť právě pro odstranění takových křiklavých nespravedlností existují mimořádné opravné prostředky.
Zvláštní zmínku si zaslouží nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/21, který se obdobnou otázkou zabýval v režimu správního soudnictví (řízení o zajištění cizince). Ústavní soud tam také konstatoval porušení práva na tlumočníka a spravedlivý proces a zrušil rozhodnutí obecných soudů, které situaci bagatelizovaly. Z logiky věci plyne, že pokud by se obdobný případ (absentující tlumočení) vyskytl v trestním řízení, Ústavní soud by neváhal zrušit pravomocný rozsudek pro protiústavnost. Institut obnovy řízení by pak byl procesním prostředkem, jak nový proces provést. Tím spíše je namístě, aby obecné soudy již v rámci řízení o obnově samy vyhověly a obnovu povolily, mají-li k tomu důkazy v ruce.
Závěr a doporučení
Na základě výše uvedené analýzy dospíváme k názoru, že usnesení Krajského soudu v Táboře ze dne 5. 3. 2025 nebylo v souladu s právem Martina Van Fabiána na spravedlivý proces. Konkrétně došlo k porušení jeho práva na tlumočníka a tím i účinnou obhajobu, neboť soudy neochránily odsouzeného jakožto osobu se sluchovým postižením a nezajistily mu plnohodnotný přístup k informacím a ke kontradiktornímu řízení.
Při rozhodování o obnově řízení pak soud tento aspekt formalisticky odsunul stranou a odmítl obnovu povolit, čímž de facto posvětil výsledek řízení zatíženého vadou spravedlivého procesu. Takový postup odporuje jak judikatuře ESLP (např. požadavkům plynoucím z rozsudků Cuscani, Timergaliyev ad.), tak judikatuře Ústavního soudu ČR i obecným zásadám obsaženým v komentářové literatuře k právu na tlumočníka a obhajobu.
Spolek Šalamoun proto zastává stanovisko, že výše uvedené rozhodnutí mělo být zrušeno a obnově řízení mělo být vyhověno. Jedině nové projednání věci, v němž budou plně respektována práva odsouzeného (zejména formou zajištění simultánního přepisu řeči či jiného vhodného tlumočení), může napravit deficit spravedlivosti původního procesu.
Pokud obecné soudy odmítají tuto nápravu poskytnout, je namístě, aby se odsouzený obrátil s ústavní stížností na Ústavní soud, případně posléze na ESLP pro porušení čl. 6 Úmluvy. Evropský soud i Ústavní soud opakovaně zdůraznili, že spravedlivý proces není luxusem, nýbrž základním právem každého, a v demokratickém právním státě nesmí být nikdo odsouzen bez možnosti rozumět řízení a bránit se na rovnoprávném základě. Obzvláště zranitelné osoby (jako zdravotně postižení) vyžadují zvýšenou ochranu, nikoliv přehlížení jejich hendikepu.
Fatální selhání advokáta je promlčeno.
Předseda senátu, místo aby byl za takový postup potrestán, byl povýšen a nyní působí jako předseda senátu Vrchního soudu v Praze.
Vítejte v právním státě.
Libí se Vám naše práce – podpořte nás – děkujeme.
Zdroje
- Evropský soud pro lidská práva – rozsudek Stanford vs. UK, 23. 2. 1994 (č. 16757/90): právo obviněného slyšet a sledovat řízení jako součást spravedlivého procesu.
- Evropský soud pro lidská práva – rozsudek Cuscani vs. UK, 24. 9. 2002 (č. 32771/96): povinnost soudu zajistit tlumočníka i bez žádosti; nekvalifikované tlumočení vede k porušení čl. 6 Úmluvy.
- Evropský soud pro lidská práva – rozsudek Timergaliyev vs. Rusko, 14. 10. 2008 (č. 40631/02): sluchové postižení obviněného vyžaduje zvláštní ochranu; pokud brání účasti na jednání, je nutné ustanovit obhájce ex offo.
- Evropský soud pro lidská práva – rozsudek Balšán vs. Česká republika, 18. 7. 2006 (č. 1993/02): konstatováno porušení práva na spravedlivý proces v českém trestním řízení pro odepření obhajovacích práv.
- Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 482/21 ze dne 7. 7. 2021 (TZ 49/2021): zrušení rozhodnutí pro nepřítomnost tlumočníka; „nelze připustit, aby osoba byla přítomna, ale kvůli absenci tlumočení ničemu nerozuměla“.
- Stanovisko pléna ÚS Pl. ÚS-st. 50/20 ze dne 21. 4. 2020: výklad pojmu „nové důkazy“ pro obnovu řízení; nové důkazy lze hodnotit i z hlediska odlišného posouzení dřívějších zjištění.
- Trestní řád (§ 28 odst. 1): povinnost přibrat tlumočníka pro neslyšící osobu.
- Komentářová literatura: právo na tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy jako předpoklad efektivní obhajoby.
Z výše uvedených zdrojů a argumentů je zřejmé, že v případě Martina Van Fabiána došlo k nepřípustnému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a rozhodnutí o nepovolení obnovy toto pochybení spíše zastřelo, než napravilo. S ohledem na závažnost zjištěných porušení by měl být odsouzenému umožněn nový proces, jenž by proběhl za náležitých procesních záruk.
Případ Martina Van Fabiána je ostudou české justice – Krajský soud ignoruje základní práva neslyšících
Fair proces z hlediska ESLP