Ve 4 měsících mu české zdravotnictví sebralo sluch.
V 26 letech mu česká justice sebrala svobodu.
Narodil se zdravý.
V mezidobí Martin bojoval o své místo ve společnosti. Těžko hledal kamarády, nechtěli ho přijmout do běžné školky ani školy, stal se terčem posměšků a šikany. Přesto byl vždy bojovníkem – ve dvou letech se naučil číst, na základní škole patřil k nejlepším žákům, stejně tak na střední zdravotnické škole, kde studoval obor zubní technik. Byl přijat na FTVS na obor fyzioterapie, ale kvůli událostem, které následovaly, studia nedokončil.
Nebyl běžným žákem, a jeho úspěch proto závisel na přístupu učitelů. Na základní škole ho učila jeho matka, která s ním uměla výborně komunikovat. Na vyšším stupni měl štěstí na třídní učitelku – speciální pedagožku, která znala potřeby neslyšících a instruovala ostatní učitele. Největší pochopení našel na zdravotnické škole v Nymburce, kde si dospělí uvědomovali, jaké úsilí ho stojí studium mezi slyšícími. Bohužel, ve zbytku společnosti takové povědomí chybí.
V devatenácti letech se Martin přestěhoval do Prahy kvůli studiu a přítelkyni. Opustil svou známou bublinu a začal narážet na překážky běžného života. Bydlení mu nabídla paní Jana, majitelka velkého bytu, která pronajímala pokoje mladým lidem. K jeho zděšení však byt nebyl útulný – paní Jana měla problémy s alkoholem i pořádkem. Nájemníci zneužívali její zapomnětlivost ohledně plateb, v bytě byly dluhy, rozbitý kotel, vysklená okna.
Martin jí začal pomáhat s opravami a správou financí. Ona ho, jako starší člověk s mnoha životními zkušenostmi, chápala a měla trpělivost si s ním povídat. Snažil se ji držet dál od alkoholu, doprovázel ji k lékařům – měla ho jako syna. Měla čtyři dcery, které o ni do té doby nejevily zájem. Situace se změnila, když po dvou letech Martinovi darovala podíl na bytě. Tehdy se dcery začaly o matku „starat“ – snažily se ji zbavit svéprávnosti. To ji rozčílilo, a možná i z trucu se rozhodla odkázat Martinovi celý byt, ovšem s podmínkou, že po deseti letech připadne dcerám.
- října 2015 však paní Jana zemřela na intoxikaci alkoholem poblíž své chaty v Táboře.
Nevinný za mřížemi
Uběhly dva roky. Dcery paní Jany se soudně snažily zvrátit její rozhodnutí, avšak neúspěšně. Obrátily se proto na jednoho z Martinových bývalých kamarádů, se kterým se rozešel ve zlém kvůli dívce. A právě v této chvíli vznikla teorie: Co když Martin Janu zabil?
Tento „kamarád“ bleskově rozšířil zprávu mezi další možné svědky – mladíka, který Martinovi dlužil 80 000 Kč, a bývalou přítelkyni. Brzy byla na Martina podána žaloba.
Co následovalo? Zásah URNy v ranních hodinách. Žádný tlumočník při výsleších. Intriky policistů a vyšetřovatelů. Advokát ex offo. Vybírání pouze vhodných svědků. Neodborné znalecké posudky. Tolerance svědků pod vlivem drog. Manipulativně vytržené zprávy z Facebooku…
Martin byl Krajským soudem v Táboře odsouzen k 15,5 letům odnětí svobody za přípravu vraždy. Samotnou vraždu soud neprokázal.
Citace z rozsudku:
👉 „Poškozená vraždu znemožnila tím, že zemřela.“
👉 „Obviněný uskutečnil vraždu ve své mysli…“
A nezapomenutelný výrok soudce Mgr. Petra Černého:
👉 „Obviněný nic nenamítá, tedy souhlasí.“
A co když neslyšel? Vůbec nic neslyšel!?
Během prvních minut hlavního líčení si mohl soudce hned několikrát všimnout, že Martin nerozumí. Museli mu opakovat i banální otázky – nejen soudce, ale i advokát. Často odpovídal na něco jiného, nebo vůbec.
👉 Martin nemohl rozumět soudnímu jednání pouhým odezíráním.
Kdo měl ohlídat jeho práva?
➡ Advokát – který však Martinovi jen sdělil, aby vše odsouhlasil, na nic se neptal, nezdržoval a že si vše přečte v zápisu. Zjevně ani nehledal způsoby, jak by mu porozumění zajistil.
➡ Soudce – měl povinnost zajistit, aby obžalovaný rozuměl řízení. Namísto toho zneužil Martinova hendikepu a vykonstruoval příběh plný absurdních „důkazů“.
➡ Státní zástupce – měl právo podat odvolání v Martinův prospěch. Neudělal nic.
➡ A Martin sám – neslyšící mladík, který nikdy nestál před soudem a důvěřoval advokátovi i soudci.
Kde je spravedlnost?
Odvolací soudy? Nic.
Ministři? Nic.
Prezidenti? Nic.
Evropský soud? Nic.
🔹 35 let po revoluci zjistíme, že práva hendikepovaných existují hlavně na papíře.
🔹 Česká justice selhala.
Zákon č. 155/1998 Sb. o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob?
❌ Nikdo ze zúčastněných soudců a advokátů ho zřejmě nikdy nečetl!
Soudce Martinovi nenabídl jiný komunikační prostředek než znakovanou češtinu, kterou neovládá. Odsouzený tedy souhlasil s odezíráním – což bylo fatální přecenění jeho možností.
Odezírat se dá max. 20 minut, za ideálních podmínek, od známého mluvčího. Ne od cizích lidí, kteří neartikulují a mluví z různých úhlů, ze vzdálenosti několika metrů!
Až nový advokát si dal práci se znaleckým posudkem, který jasně prokazuje, že Martin Van Fabián nemohl kvůli svému těžkému hendikepu rozumět průběhu soudního jednání!
Martin žádá o obnovu řízení.
Zastydí se české soudnictví? Pochopí absurditu celého případu? Pokusí se napravit tento justiční omyl?
Dobrý den pokud sr mohu vyjádřit tak proces by měl být obnoven.20 let sd venuji ezoterice a ted nastal čas vše rozpohybovat a dostat pravdu na povrch,ve všech oblastech života.Tak pro to věřím ze vše dopadne tak jak má.pani se upila z nešťastné lásky a Martin ji byl oporou.A opravdu potkal v životě špatně lidi co ho jen využili a je na čase aby lži,podvody a příkoří byly odhaleny .Martinovy držím palce a vím že vše dobre dopadne i když to nebude jednoduché.hlavne se nevzdávat a vydržet.řešení bude existovat.