Spolek Šalamoun se obrátil na generálního ředitele Vězeňské služby České republiky genmjr. Mgr. Tomáše Hůlku, LL.M., s podnětem k prověření možné protiústavní praxe ve Věznici Kuřim. Podle poznatků, které má Spolek Šalamoun k dispozici, má ve Věznici Kuřim docházet k tomu, že odsouzení jsou v rámci programu zacházení různými formami vedeni až tlačeni k doznání trestné činnosti. Pokud tak neučiní, má se tato skutečnost následně promítat do jejich hodnocení formulacemi typu, že „nemají náhled na svou trestnou činnost“.
A právě takové hodnocení může mít pro odsouzeného zcela zásadní důsledek: výrazně mu zkomplikovat, nebo fakticky uzavřít cestu k podmíněnému propuštění.
Pokud se tyto informace potvrdí, nejde o drobný metodický problém. Nejde ani o otázku slovíčkaření ve vězeňských hodnoceních. Šlo by o systémově velmi závažnou věc: o faktické nahrazení zákonných podmínek podmíněného propuštění podmínkou, kterou zákon nezná a kterou Ústavní soud výslovně odmítl.
Program zacházení ano. Vynucování doznání ne.
Spolek Šalamoun nijak nezpochybňuje, že Vězeňská služba má s odsouzenými odborně pracovat. Program zacházení má vést k resocializaci, ke snižování rizika recidivy, k práci s rizikovými faktory, k posilování odpovědnosti za budoucí život a k přípravě odsouzeného na návrat do společnosti.
To všechno je legitimní.
Legitimní je ptát se, zda odsouzený plní své povinnosti, zda pracuje, zda se účastní programu zacházení, zda dodržuje kázeň, zda má realistický plán po propuštění, zda chápe rizikové situace a zda existuje reálný předpoklad, že po propuštění povede řádný život.
Nelegitimní je však postavit věc takto:
Nepřiznáš se? Pak nemáš náhled.
Nemáš náhled? Pak ses nepolepšil.
Nepolepšil ses? Pak nemáš šanci na podmíněné propuštění.
Takový mechanismus je právně nepřijatelný.
Doznání není zákonnou podmínkou podmíněného propuštění
Podmíněné propuštění podle § 88 trestního zákoníku nestojí na doznání. Zákon posuzuje zejména vykonanou část trestu, prokázané polepšení odsouzeného, jeho chování, plnění povinností a prognózu, zda lze očekávat, že povede řádný život. Doznání trestné činnosti mezi zákonnými podmínkami není.
A nejde pouze o názor Spolku Šalamoun.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2204/17 výslovně konstatoval, že platná právní úprava podmíněného propuštění podmínku doznání nepředepisuje. Ústavní soud také zdůraznil, že účelem trestního řízení, včetně řízení vykonávacího, není získat doznání odsouzeného.
Ještě zřetelněji to Ústavní soud zopakoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 1519/24. Jeho právní věta je pro tuto věc naprosto zásadní: pouhé odepření doznat se k činu samo o sobě nevylučuje splnění podmínky polepšení podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku.
Jinými slovy: odsouzený může prokazovat polepšení i bez toho, aby vyslovil doznání, které po něm někdo fakticky požaduje.
„Náhled“ nesmí být krycí slovo pro doznání
Jedním z nejproblematičtějších momentů je používání pojmu „náhled na trestnou činnost“.
Samotný pojem „náhled“ může být v odborném hodnocení legitimní. Může se týkat postoje odsouzeného, jeho schopnosti pracovat s rizikovými faktory, pochopení dopadů trestné činnosti, přístupu k budoucímu životu nebo ochoty přijímat pravidla společnosti.
Problém nastává ve chvíli, kdy se z pojmu „náhled“ stane jen uhlazenější název pro požadavek doznání.
Jestliže je odsouzený hodnocen negativně pouze proto, že odmítá přiznat trestnou činnost, pak už nejde o odborné hodnocení. Jde o nátlak.
A pokud se tato formulace následně dostává do podkladů pro soud rozhodující o podmíněném propuštění, má takové hodnocení zcela konkrétní důsledky. Odsouzený pak není posuzován podle toho, co ve výkonu trestu skutečně dělá, jak se chová, zda pracuje, zda plní program zacházení, zda má kázeňské odměny, zda má plán po propuštění nebo zda se u něj snižuje riziko recidivy. Je posuzován podle toho, zda byl ochoten říci větu, kterou po něm systém chce slyšet.
Zvlášť nebezpečné u těch, kteří tvrdí, že jsou nevinní
Za mimořádně závažné považujeme, že podle poznatků Spolku Šalamoun se tento problém může týkat také odsouzených, kteří svou trestnou činnost dlouhodobě popírají.
To je zcela zásadní.
Existují odsouzení, kteří tvrdí, že se skutku nedopustili. Někteří to tvrdí po celou dobu trestního řízení. Jiní i mnoho let ve výkonu trestu. Někteří usilují o obnovu řízení, stížnost pro porušení zákona nebo jinou formu přezkumu.
Pokud je takový člověk ve výkonu trestu fakticky postaven před volbu: buď se přiznáš, nebo nebudeš mít „náhled“ a zkomplikuješ si podmíněné propuštění, nejde o resocializaci. Jde o nepřípustné procesní a lidské dilema.
Stát v takové situaci odsouzenému v podstatě říká:
chceš se dostat ven? Tak popři sám sebe.
To je nepřijatelné.
V právním státě nemůže být naděje na podmíněné propuštění podmíněna tím, že se odsouzený vzdá svého postoje k věci, kterou dlouhodobě považuje za nespravedlivé odsouzení. Vězeňská služba nemůže být institucí, která člověka nepřímo nutí k doznání jen proto, aby si neuzavřel cestu k zákonnému institutu podmíněného propuštění.
Spolek žádá prověření, nikoli formální odpověď
Spolek Šalamoun proto požádal generálního ředitele Vězeňské služby České republiky, aby věc nebyla vyřízena formálně, ale byla skutečně prověřena.
V podnětu žádáme zejména prověřit, zda ve Věznici Kuřim dochází v rámci programů zacházení nebo odborných aktivit k přímému či nepřímému tlaku na odsouzené, aby se doznávali k trestné činnosti; zda se v hodnoceních objevují formulace mechanicky spojující absenci doznání se závěrem, že odsouzený „nemá náhled“; zda jsou takové formulace používány individuálně a odborně, nebo paušálně a stereotypně; a zda hodnocení vypracovávaná Věznicí Kuřim odpovídají judikatuře Ústavního soudu, zejména nálezům III. ÚS 2204/17 a II. ÚS 1519/24.
Současně jsme požádali, aby v případě potvrzení těchto poznatků byla přijata metodická a případně i personální opatření.
Za nezbytné považujeme jasné metodické vymezení, že:
doznání trestné činnosti není zákonnou podmínkou podmíněného propuštění,
nepřiznání trestné činnosti samo o sobě neznamená absenci náhledu,
pojem „náhled“ nesmí být používán jako náhradní označení pro požadované doznání,
hodnocení odsouzeného musí být konkrétní, individualizované a přezkoumatelné,
negativní závěr o postoji odsouzeného musí být založen na konkrétních projevech chování, nikoli na samotném popírání trestné činnosti.
Podmíněné propuštění není privilegium za poslušnou větu
Podmíněné propuštění není milost za správně odříkanou formulku. Není to privilegium pro ty, kteří se naučí říkat to, co od nich systém očekává. Je to zákonný institut, který má posoudit, zda další výkon trestu je ještě nezbytný, nebo zda odsouzený prokázal takový vývoj, že lze očekávat jeho řádný život na svobodě.
Pokud se z podmíněného propuštění stane odměna za doznání, nejde už o výkon spravedlnosti. Jde o deformaci zákona.
A pokud se z programu zacházení stane nástroj, jímž je odsouzený tlačen k přiznání pod hrozbou negativního hodnocení, pak se resocializace mění v administrativně uhlazený nátlak.
Spolek Šalamoun bude reakci Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky pečlivě sledovat.
Protože právní stát se nepozná podle toho, jak zachází s těmi, kteří jsou silní, oblíbení a bezproblémoví. Pozná se podle toho, jak zachází s těmi, kteří jsou ve výkonu trestu, zcela závislí na státu a často bez reálné možnosti se účinně bránit.
A právě tam nesmí platit pravidlo:
nepřiznal ses, tedy nemáš náhled.
Vítejte v právním státě.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.