Není advokát, jako advokát

Spolek Šalamoun je za 27 let činnosti v některých případech silným kritikem postupu advokátů v trestních věcech, často máme více než důvodné podezření o snaze advokáta získat spíše majetkový prospěch. Často jsme svědky naprosto neprofesionálních výkonů advokacie, a bohužel často i neznalosti, a to zcela základních procesních předpisů.

Chceme na případu, který monitorujeme poukázat na zcela závažné selhání advokáta, které bohužel není ojedinělé a nastínit následky pro odsouzeného.

Vlastní případ

V trestní věci byl obžalovaný odsouzen k drakonickému trestu odnětí svobody 15 let, který nyní již vykonává. Věc proběhla řádnými a mimořádnými opravnými prostředky.

Podařilo se zajistit „novum„, a to znalecký posudek v odvětví biomechaniky, který zcela vyvrátil verzi poškozených, které soud uvěřil a na které postavil stěžejní pilíř odsuzujícího rozsudku.
Nastal tedy postup dle § 277 TrŘ. známý pod termínem obnova řízení. 

Vynechám některé, v dané fázi nepodstatné, okolnosti a konstatuji, že prvoinstanční a následně stížnostní soud obnovu řízení nepovolil.

Bylo to zcela předvídatelné rozhodnutí, protože chceme plédovat, že od roku 2013-2020 bylo podáno celkem 694 návrhů na obnovu řízení, které nápadem napadli ke Krajským soudům. Z těchto 694 návrhů byl za dobu 7 roků povolen 1 (slovy jeden), který stejně skončil odsuzujícím rozsudkem. 

Zcela stěžejní argumentace se ubírala k Ústavnímu soudu, a to ve světle nálezu např. ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187).

Bohužel nastal stav, kdy Vrchní soud v Praze v době Covid-19 vypracoval písemné odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí ve lhůtě cca 30 dnů a své rozhodnutí zaslal obhájci a odsouzenému se vzorovým poučením: „proti tomuto rozhodnutí není žádný řádný opravný prostředek přípustný.“

Když jsem se začal po cca 3 měsících „pídit“, zda již Vrchní soud nerozhodl, dostal jsem sdělení, že ano. Dotázal jsem se, zda advokát podal ústavní stížnost a dostalo se mi odpovědi, že nikdy nic takového nepsal, ale že hned „něco sepíše„. Po dotazu jsem zjistil, že usnesení bylo doručeno před cca 90 dny a tudíž je veškerá lhůta k podání stížnosti zcela promeškána.

Z našeho pohledu:
a) advokát měl po doručení usnesení VS klienta i velmi zjednodušenou formou informovat o argumentaci VS, a zejména poučit jej o možnosti podání stížnosti k Ústavnímu soudu, kam to celé řízení od počátku řízení směřovalo. To však vůbec neučinil.
Dle ČAK: „Jde o závažné porušení povinností advokáta, jestliže klienta nesprávně poučí o délce zákonné lhůty, konkrétně lhůty k podání ústavní stížnosti„.( Zdroj)
b) advokát neměl sebemenší tušení, že lhůta pro podání stížnosti k Ústavnímu soudu je 60 dní (sic!)

Zcela zásadní je však tato skutečnost:
„Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) stojí mimo systém obecných soudů, což znamená, že návrh musí být ve lhůtě stanovené § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu doručen Ústavnímu soudu. Zmeškání lhůty je vada neodstranitelná; lhůtu není možné navrátit ani prominout její zmeškání.“(Zdroj)

Tedy, ač se jedná o zcela závažné a kárné provinění advokáta, lhůta pro podání ústavní stížnosti je zcela a nenávratně promeškána v neprospěch odsouzeného a není žádný právní prostředek k jejímu navrácení.

Pochybením advokáta bylo odsouzenému zcela zmařeno se obrátit na ESLP, protože nevyčerpal všechny vnitrostátní prostředky k ochraně svých práv.
A taktéž byl, za nemalý peníz, zmařen celý znalecký posudek, protože již jej opakovaně nelze použít jako „důkaz pro novou obnovu řízení“, protože se již nejedná zjednodušeně řečeno o skutečnost novou, soudu dříve neznámou.

Odsouzený, který je osobou práva zcela neznalou, bude mít nyní možnost patrně 15 let přemýšlet, kde se stala chyba, resp. jak je možné, že takto advokát pochybil.

Samozřejmě chápeme, že Ústavní soud stojí mimo systém obecných soudů, že se nejedná o žádný další institut „odvolání“, že se možná zvedne počet nápadů stížností, ale:

 „Lidská důstojnost jako hodnota je ukotvena v samých základech celého řádu základních práv obsažených v ústavním pořádku. Je s ní spojen nárok každé osoby na respekt a uznání jako lidské bytosti, z něhož plyne zákaz činit z člověka pouhý objekt státní vůle anebo zákaz vystavení osoby takovému jednání, které zpochybňuje její kvalitu jako subjektu.“ Zdroj -u sp. zn. II. ÚS 2268/07.

Máme jednoznačně za to, že by poslední rozhodnutí obecných soudů, proti kterému je možnost podání ústavní stížnosti, mělo poučení o této možnosti jednoznačně obsahovat.