Ozvala se nám prvotrestaná maminka, která byla odsouzená za bagatelní ekonomický trestný čin k 1 roku odnětí svobody. Tato maminka tehdy 14 měsíčního dítěte ve svém dopise popisuje svůj několikaměsíční pobyt ve výkonu trestu.
Ač může být člověk chybující, necháme na Vašem uvážení, zda skutečným potrestaným nebylo ve skutečnosti dítě, které musela přestat kojit a které bylo odloučeno na neuvěřitelných 7 měsíců od matky.
Popis jejího příběhu je vylíčením skutečného stavu ve věznici a „úspěšnosti“ tzv. resocializace. Je zcela zjevné, že si „kriminální živly“ doslova vychováváme, proto recidiva v ČR činí 70 %.
Text je publikován v původním znění:
Ráda bych Vám popsala kousek svého života. Byla jsem těhotná, když jsem byla odsouzena na jeden rok nepodmíněně. Nezpochybňuji svoji nevinnu, ale byl to tehdy šok. Samozřejmě jsem dostala odklad do dovršení jednoho roku dítěte.
Uteklo to jako voda. Během té doby jsem četla vše dostupné, co mě čeká a starala se o dceru. Zažádala jsem věznici Světlá, aby mohla být dcera se mnou na oddělení pro matky s dětmi. Je důležité připomenout, že i dle OSPOD jsem o dceru pečovala řádně. Dceru jsem kojila. Nebyl den, kdy by se mnou nebyla. Přišel den D. V nástupní věznici přišlo první prozření, kde to vlastně jsem, ale upínala jsem se k tomu, že za pár dnů bude se mnou zase má holčička. Měla jsem to uvedené ve veškerých papírech. Po pár dnech jsem mířila spolu s ostatními směr Světlá. V autobuse na plastových sedačkách. V poutech. Spolu se mnou asi dvacet dalších. Všechny jsme klouzaly ze strany na stranu. Říkala jsem si tehdy, že pokud přežiji tuhle jízdu, tak už všechno. Doteď vidím tu obrovskou bránu ve Světlé, která se za námi zavřela.
Čekala nás prohlídka. Ty které už to znaly mi hned sdělili, že se budou prohlížet vši, ale i když žádné nenajdou, tak stejně někdo půjde na všívárnu. Z našeho autobusu to byly tři. My jsme nafasovaly oblečení, ručníky, boty… Spousta věcí které mi v nástupní prošly a používala jsem je tam mi ve Světlé neprošly. Třeba osuška. Na nástupním oddělení nás přivítala paní baráková. Pro mě zase nový pojem. Paní v letech, několikrát už ve výkonu. Ukázala mi, jak porovnat skříňku a ustlat postel. V příštích dnech jsem se dozvěděla, že mě a ostatní nové čeká pohovor s psychologem, pedagogem a tak dále.
Zde budeme čtrnáct dní a pak půjdeme na klasické patro. Paní vychovatelce jsem sdělila, že mám podanou žádost na matky. Sdělila mi, že za mnou přijde sociální pracovnice Přišla, za pár dnů. Sdělila mi, že přijde psycholog, protože musím udělat psychotesty. Po pár dnech přišel i psycholog a mezitím jsem byla zařazena na klasické patro. Utěšovala jsem se pouze tím, že už jen pár dní a bude se mnou má holčička kterou jsem už měsíc neviděla. Byla jsem vážně naivní, když jsem si na svobodě myslela, že to bude rychlé. Na patře jsem byla už asi čtrnáct dnů, když jsem si nechala zavolat sociální pracovníci. Paní přišla, hodila papíry na stůl a co po ní chci. Bylo mi sděleno, že se že mě neposere a nemá na starosti jenom mě. Mezitím jsem byla u lékaře zda jsem schopná zařadit se do práce.
To mě vyděsilo. Další týden ta mnou přišla sociální pracovnice spolu s psycholožku. Už to byly dva měsíce, co jsem dceru neviděla. Bylo mi řečeno, že mám krátký trest a za chvíli třetinu a že přece bude lepší, když půjdu za dcerou ven než ona sem. Než se ještě vyřídí papíry to potrvá a hlavně na oddělení jsou matky které se tu péči o dítě učí. Takže jsme se domluvili, že půjdu do práce a budu žádat na třetinu. Do práce jsem nastoupila. Zadarmo samozřejmě. Ani na svačinu jsem nárok neměla. Byla jsem zaměstnána ve vnitřním provozu věznice.
Já na nejlehčím stupni zabezpečení, krátký trest. Posléze je plat 5500 Kč.Z toho Vám jde na kapesné 40 Kč. Skoro všichni vězni mají dluhy a platit je z tohoto je směšné. Chodila jsem do práce, volala domů. Ze začátku každý den, ale když voláte dvacet minut stojí to 40 Kč. Bohužel opravdu spousta žen a jejich rodin nemají prostředky na to, aby mohli být v kontaktu. S tím souvisí kantýna. Byla jsem doslova v šoku, co tam ty věci stojí. Ceny nasazené o 100%.Sprchový gel který tady v drogerii stojí běžně 40 Kč, v akci 30 Kč. Ve věznici 80 Kč. Každý, kdo je ve věznici musí mít nějakou aktivitu. Když byla aktivita vybírána mně, byl to problém. Dle speciálního pedagoga mám smůlu, protože jsem nikdy nebrala drogy, nadmíru nepila alkohol a třeba ani nehrála automaty. Nakonec jsem vlastně měla štěstí, protože chodím do práce a málo kdy se něčeho účastním.
Po práci jsem většinou chodila na brigády. Jednalo se o plení chodníku, vytírání věznice…. Lepší než být na patře. Jinak jsem si četla. Prostřídala jsem několik pokojů. Neustále nás stěhovali. Hlavně, když už si někde zvyknete. Mně se blížila třetina a přišel další náraz. Musíte sepsat paní ředitelce důvody, proč by se Vám měla připojit k třetině. Nechápala jsem z jakého důvodu, když mám nárok si o třetinu zažádat, ale napsala jsem Sepsala jsem, že mám doma malé dítě. Rodinu, bydlení. Ve věznici pracuji, chodím na brigády, mám pochvaly. Paní ředitelka se mi k žádosti ale nepřipojí. Mám krátký trest a mám si podat půlku. O polovinu jsem zažádala. Trvalo to měsíc a půl a byla jsem propuštěna domů. Co bych chtěla zdůraznit jsou holky, ženy ve věznici. Drtivá většina je tam po několikáté. Zažila jsem brečet holky před výstupem, že nemají kam jít. Chcete domů dříve? Tak to se musí vše zajistit. Chcete domů na pevný, tak Vám vyjedeme jízdní řády. Jak říkaly holky které jsem poznala. Je to trest v trestu. Nepoznala jsem žádnou pracovníci která by někomu opravdu pomohla a to jsem si kdysi myslela, že sociální pracovnice je právě od toho.
Měla jsem spousty naivních představ s fungování našeho vězeňství. Napravit člověka opravdu nejde. Vězení Vás naopak naučí to, co jste ještě neuměli. Pro mě bylo sci-fi poslouchat příběhy holek, jak žijí na ulici. Jak od třinácti berou drogy. Nemají a neznají nikoho jiného než ty, co berou drogy. Je to věčný koloběh, ale to se přesně chce. Nestojí se přece o poloprázdné věznice, ale narvané k prasknutí.