Jak soudy v rozporu s Ústavním soudem vynucují přiznání viny při rozhodování o podmíněném propuštění
Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. června 2025 (sp. zn. I. ÚS 1421/25) opět odhalilo praxi českých soudů, které při rozhodování o podmíněném propuštění upřednostňují formální přiznání viny před skutečným posouzením nápravy odsouzeného. A to i v případech, kdy vězeň splňuje všechny zákonné podmínky pro propuštění – od bezúhonného chování přes pracovní nasazení až po odborně doložený pozitivní vývoj ve výkonu trestu.
V konkrétní věci stěžovatele V. H., odsouzeného k devítiletému trestu odnětí svobody, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 o jeho podmíněném propuštění. Vyslechl ho osobně, vyhodnotil jeho projev, práci a hodnocení od vězeňské služby. Došel k závěru, že odsouzený má dostatečný náhled na své jednání, projevil lítost a splňuje předpoklady vést řádný život na svobodě.
Jenže státní zástupce se odvolal – a Městský soud v Praze rozhodnutí zrušil. Bez dalšího dokazování, bez osobního kontaktu se stěžovatelem, pouze „na základě spisu“. Konstatoval, že náhled na trestnou činnost není dostatečný, protože stěžovatel bagatelizuje své jednání a lituje především dopadů na sebe a svou rodinu. Jinými slovy: přiznal se, ale „málo“ a „nevhodně“.
Ústavní soud: Takto ne!
Ústavní soud však rozhodnutí Městského soudu zrušil s jasným vzkazem: takový postup je v rozporu s ústavními právy. Soud, který sám neprovedl výslech, nesmí přehodnocovat závěry soudu nižšího stupně, pokud se týkají subjektivního hodnocení výpovědi obžalovaného. Přímost a ústnost řízení – tedy osobní slyšení a bezprostřední kontakt – jsou klíčové pro posouzení upřímnosti, lítosti a náhledu na trestnou činnost. Bez toho dochází k porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud zároveň zopakoval, že požadavek „přiznej se, jinak tě nepustíme“ je nejen nezákonný, ale také protiústavní. Odsouzený má právo hájit se jakýmkoli způsobem – a přiznání není podmínkou podmíněného propuštění.
Systémový problém
Tento nález není ojedinělý. V praxi se běžně stává, že odsouzení, kteří setrvávají na své nevině nebo se odmítají formálně kát, jsou systematicky znevýhodňováni při posuzování žádostí o podmíněné propuštění. Takový přístup ale odporuje jak zásadám trestního řízení, tak mezinárodním standardům lidských práv.
Zejména u vězňů, kteří opakovaně žádají o obnovu řízení nebo brojí proti svému rozsudku, se často setkáváme s tím, že jim soudy vzkazují: „Pokud trváte na nevině, neprojevujete sebereflexi – a tudíž zůstáváte za mřížemi.“
To nejen odporuje právnímu stavu, ale také popírá smysl nápravy a individuálního posouzení každého případu.
Nález Ústavního soudu I. ÚS 1421/25 je důležitým mementem pro českou justici. Rozhodování o podmíněném propuštění nesmí být formální rutinou založenou na jediné větě či míře „kajícnictví“. Podmíněné propuštění má být cestou zpět do společnosti – ne prodloužením trestu za „nesprávný“ postoj.
Spolek Šalamoun proto vyzývá k důslednému dodržování ústavních principů a respektování lidské důstojnosti i u těch, kteří jsou za mřížemi. Spravedlnost nemůže být podmíněna přiznáním. A svoboda už vůbec ne.