Když úřady čekají, až se žadatel unaví. Devět let české justiční ostudy kvůli jediné žádosti o informace o smrti vlastního otce

Představte si, že vám zemře otec a chcete se dozvědět, jaké soudní spory se vedly kolem nemocnice, kde skončil svůj život. Normální stát by očekával, že vám soud informace na základě zákona o svobodném přístupu k informacím poskytne během několika týdnů, maximálně měsíců. Jenže jsme v Česku. Tady žadatel, který žádal Okresní soud v Chomutově o spisové značky případů týkajících se Nemocnice Kadaň, čekal na konečné rozhodnutí devět let.

Devět let. Tolik trvalo, než Ministerstvo spravedlnosti v roce 2025 (!) zrušilo původní zamítnutí žádosti a vrátilo věc k novému projednání. V mezičase mohl žadatel dávno zemřít, jeho zájem o důstojnost smrti svého otce už mohl být dávno zadupán neschopností a liknavostí státních úřadů. Takto dlouhé „řízení“ je v kontextu zákona č. 106/1999 Sb. nejen výsměchem samotné podstatě práva na informace, ale ukázkou, jak se lze v českém systému ztratit v bludišti procesů, nečinnosti, formalismu a naprosté absence elementární empatie.

Úřední šiml v plné síle

Ministerstvo spravedlnosti ČR nakonec rozhodlo: původní odmítnutí Okresního soudu v Chomutově bylo nepřezkoumatelné, neurčité a nesrozumitelné – a proto se musí rozhodovat znovu. Připomínáme, že už v roce 2016 měl žadatel jasně právo znát odpověď. Za devět let úředního posílání, čekání, odvolání, přešetřování a nekonečných koleček se však nestalo nic, co by žadateli – člověku, který chtěl pochopit okolnosti smrti svého otce – skutečně pomohlo.

Jaký vzkaz to dává společnosti?

• Chcete-li informace o smrti svého blízkého, připravte se na maraton, kde cílová páska je v mlze.
• Státní moc spoléhá, že se žadatel unaví, vzdá to nebo zemře.
• Zákon je pro občana, až když na to bude mít nervy, čas i štěstí.

Je to selhání státu na nejcitlivější lidské úrovni.

Zákon pro úřady, ne pro lidi?

Zákon 106/1999 Sb. měl být zárukou otevřenosti a průhlednosti. Devět let čekání na rozhodnutí v takto citlivé lidské věci ukazuje, že v české praxi jde jen o formální povinnost. Jaký smysl má zákon, pokud úřady zneužívají formalismu a neschopnosti až do té míry, že žádost občana zcela ztratí význam?

Takové průtahy znemožňují skutečnou veřejnou kontrolu a dělají z práva na informace pouhou ironickou parodii. V zemi, kde žadatel čeká na odpověď úřadu téměř dekádu, nelze o právu a transparentnosti mluvit ani v nadsázce.

Nikdo nenese odpovědnost, občan je opět sám

Kauza devítiletého rozhodování o informacích o smrti vlastního otce je mementem selhání justice i správy. Ministerstvo spravedlnosti sice formálně napravilo chybu, ale až v roce 2025. Co mezitím prožil žadatel? Kolik dalších občanů bylo podobně odrazeno? Kdo za to nese odpovědnost? Odpověď známe: Nikdo.

Je načase žádat důkladné prověření a skutečnou nápravu, jinak bude právo na informace v Česku stále jen zbytečným papírem pro státní šanony.