Souhrn: Obnova trestního řízení představuje v českém právu mimořádný opravný prostředek určený k nápravě pravomocných odsuzujících rozsudků na základě nových skutečností či důkazů. V praxi České republiky je však povolení obnovy řízení krajně vzácné až takřka nedosažitelné, což dokládají oficiální statistiky. Tento odborný článek analyzuje právní úpravu a praxi institutu obnovy řízení v ČR, včetně důvodů jeho mimořádné restriktivity, a srovnává ji s přístupy v jiných evropských státech a ve Spojených státech amerických, kde je prostor pro nápravu justičních omylů širší a přístupnější. Dále rozebírá příčiny systémových bariér v ČR, dopady této situace na odsouzené i na princip právní jistoty a důvěru veřejnosti v justici. V textu jsou uvedeny konkrétní příklady justičních omylů a selhání systému v ČR oproti případům rehabilitací a exonerací v zahraničí. Závěrem jsou navržena možná legislativní či institucionální opatření k efektivnějšímu přezkumu pravomocných rozsudků a k zajištění nápravy případných justičních omylů.

Právní úprava obnovy řízení v ČR a její restriktivní praxe

Institut obnovy trestního řízení v ČR: Obnova řízení je zakotvena v hlavě devatenácté trestního řádu (zákon č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podle § 278 odst. 1 trestního řádu soud povolí obnovu pravomocně skončeného trestního řízení, vyšly-li najevo nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s dříve známými skutečnostmi a důkazy odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu​

pravniprostor.cz. Jedná se tedy o mimořádný prostředek, který má umožnit průlom do právní moci rozsudku v případech, kdy se objeví relevantní novum naznačující, že původní verdikt mohl být chybný. Zároveň trestní řád formuluje řízení o povolení obnovy jako dvoufázové: nejprve soud zkoumá, zda jsou splněny podmínky pro obnovu (řízení o návrhu na povolení obnovy), a teprve pokud obnovu povolí, proběhne nové hlavní líčení v obnoveném řízení, v němž se znovu rozhoduje o vině a trestu.

Mimořádná obtížnost povolení obnovy: Přestože zákonná dikce naznačuje teoretickou možnost nápravy justičního omylu, praxe českých soudů je mimořádně restriktivní. Soudy kladou na nové důkazy a skutečnosti velmi vysoké nároky z hlediska jejich relevance, novosti a pravděpodobného dopadu na původní rozhodnutí. Plénum Ústavního soudu ČR v roce 2020 ve svém stanovisku výslovně zdůraznilo, že při rozhodování o povolení obnovy musí soud už v této fázi pečlivě hodnotit věrohodnost a relevanci nově předkládaných důkazů. Zároveň platí, že takový důkaz nesmí být pouze opakovaným či jinak interpretovaným důkazem známým již dříve, ale skutečně novou okolností, která nebyla bez zřejmých potíží zjistitelná v původním řízení​

akhsp.cz​

akhsp.cz. Dále musí novota zakládat vysoký stupeň pravděpodobnosti odlišného výsledku – jinými slovy, soud povolí obnovu jen tehdy, pokud nové skutečnosti napovídají, že původní verdikt by se s velkou pravděpodobností změnil​

akhsp.cz​

akhsp.cz. Tato judikatorní kritéria, kladoucí důraz na preventivní filtraci návrhů, mají zabránit zneužívání institutu či opakování procesů z ryze účelových důvodů. V důsledku toho se však obnova řízení stala nástrojem uplatnitelným jen ve zcela výjimečných situacích.

Statistické údaje – minimum povolených obnov: Statistická data Ministerstva spravedlnosti a analýzy nezávislých organizací dokládají, jak vzácně je obnova řízení v praxi českých soudů povolena. Například podle údajů spolku Šalamoun bylo v roce 2019 u krajských soudů ČR podáno 83 návrhů na obnovu řízení a v roce 2020 dalších 85 návrhů – celkem 168 žádostí během dvou let. Ani v jediném případě nebyla obnova povolena​

epochtimes.cz. Tato nulová úspěšnost ilustruje mimořádnou obtížnost průlomu do pravomocných rozsudků. Dlouhodobě se povolené obnovy pohybují v jednotkách případů, pokud vůbec – institut má tedy spíše symbolický charakter poslední teoretické záchrany než reálně využívaného opravného prostředku. Srovnatelně restriktivní trend byl zaznamenán i v předchozích letech; obnova řízení je v ČR často označována za „takřka nedosažitelnou“ cestu ke spravedlnosti.

Systémové nastavení rozhodování o návrhu: Do konce roku 2021 navíc česká právní úprava umožňovala, aby o návrhu na povolení obnovy rozhodoval stejný soudce či senát, který vydal původní odsuzující rozsudek. Česká republika byla poslední zemí v Evropě, kde o povolení obnovy rozhodoval tentýž soudce, jenž věc soudil původně​

epochtimes.cz. Tento stav byl dlouhodobě kritizován, protože zakládal zjevný střet zájmů – soudce by fakticky musel přiznat vlastní pochybení. Teprve novelou trestního řádu (účinnou od 1. 1. 2022) došlo ke změně: z rozhodování o návrhu na obnovu je vyloučen soudce a přísedící, kteří věc posuzovali v původním řízení​

epochtimes.cz. Nově tedy návrh posuzuje jiný senát téhož soudu. Tato reforma odstranila nejkřiklavější podjatost v první fázi řízení o obnově. Bohužel však nebyla prosazena obdobná úprava pro následné obnovené hlavní líčení – pokud je obnova povolena, obnovený proces probíhá znovu před původním senátem daného soudu​

epochtimes.cz. Jinými slovy, i po novele zůstává problém, že při novém projednání a rozhodování bude o vině opět rozhodovat tým soudců, který vynesl původní rozsudek. Tento kompromis byl odůvodněn snahou o „ekonomiku řízení“ (úsporu personálních kapacit)​

epochtimes.cz, avšak z hlediska nestrannosti a ochoty připustit omyl tím zůstává systémová bariéra – původní soudci mohou mít sklon obhajovat dřívější závěry. Kritici proto novelu označili za polovičaté řešení a varují, že původní senát v obnoveném líčení může nové důkazy opětovně hodnotit zaujatě​

epochtimes.cz. V praxi tedy změna zvýšila šance na samotné povolení obnovy (neboť rozhoduje čerstvý pohled jiného senátu), nicméně případná skutečná rehabilitace nevinného stále naráží na psychologickou setrvačnost původních rozhodujících osob.

Možnost nápravy justičních omylů v zahraničí: evropské a americké přístupy

Evropské právní systémy: Ve většině evropských zemí existuje obdobný institut obnovy či revize trestního řízení, avšak s některými podstatně odlišnými parametry oproti ČR. Obecně platí, že procesní pravidla jsou v zahraničí nastavena tak, aby minimalizovala podjatost a zvýšila dostupnost tohoto mimořádného prostředku. Například Slovenská republika upravila v roce 2015 své předpisy tak, aby o návrhu na obnovu nerozhodoval původní soudce – čímž se odklonila od české praxe a posílila nestrannost​

epochtimes.cz. Německo, Rakousko či Francie rovněž vyžadují nové důkazy, ale rozhodování o obnově svěřují odvolacím či nejvyšším soudním instancím, případně odlišnému senátu, což eliminuje přímou osobní návaznost na původní verdikt. V některých zemích jsou také zákonné podmínky formulovány méně přísně v tom smyslu, že postačí potenciální vliv nových důkazů na původní rozhodnutí, aniž by soud předjímal výsledek jejich hodnocení. Spojené království představuje výrazně institucionálně odlišný model: v Anglii, Walesu a Severním Irsku funguje od roku 1997 nezávislá Criminal Cases Review Commission (CCRC), komise pro přezkum trestních případů, která prošetřuje možné justiční omyly a má pravomoc předkládat je k přezkoumání odvolacím soudům​

gov.uk. CCRC poskytuje nezávislou revizi – na podnět odsouzeného či jeho zástupců může provést vlastní šetření a pokud shledá, že existuje reálná možnost, že odvolací soud původní verdikt zruší, případ mu postoupí k novému projednání. Díky této instituci došlo ve Spojeném království k řadě známých rehabilitací neprávem odsouzených (např. případy Birmingham Six, Guildford Four v 80.–90. letech vedly k ustavení CCRC, která pak pomohla odhalit další omyly). Hromadné justiční skandály se ve VB také řeší otevřeně: například skandál s poštovním systémem Horizon vedl k obvinění více než 700 poštovních úředníků z údajných deliktů na základě chybného softwaru – tito lidé byli neprávem odsouzeni a jejich rozsudky jsou postupně rušeny po odhalení skutečné příčiny chyby​

blisty.cz. Příkladem z roku 2021 je rehabilitace desítek postižených poštmistrů; britské úřady přitom aktivně vyzvaly další potenciální oběti tohoto omylu, aby se přihlásily k revizi svých případů​

blisty.cz. Tento přístup – otevření cesty k přehodnocení stovek rozsudků – nemá v českém prostředí obdoby a svědčí o odlišné filozofii: ochrana nevinných má přednost před udržováním zdánlivé bezchybnosti systému.

Postkomunistické státy: I další evropské země, jejichž právní kultura vychází z podobných kořenů jako česká, zavedly určitá opatření pro zmírnění rizika justičních omylů. Například Polsko či Maďarsko mají v trestním řízení také institut obnovy, avšak v rozhodování o ní hraje roli nejvyšší soud či vyšší instance, což zajišťuje nový pohled. Rehabilitace historických křivd (zejména z období totality) byly ve střední Evropě řešeny zvláštními zákony nebo milostmi, avšak pro současné justiční omyly chybí samostatné komise. Nicméně aktivně zde působí nevládní organizace (obdoby innocence projektů) a veřejná debata o justičních omylech je častější než v ČR. Z celkového pohledu lze říci, že v Evropě existuje trend směřující k transparentnosti a ochotě reparovat justiční chyby, byť míra institucionální podpory se země od země liší. Nově vzniklý European Registry of Exonerations (EUREX) dokumentuje známé případy očištění nevinných v evropských státech a doposud shromáždil údaje o 136 exoneračních případech v 20 zemích​

registryofexonerations.eu. To sice zdaleka nedosahuje amerických čísel (viz níže), ale samotná existence takového registru dokládá, že problematika nespravedlivých odsouzení je v Evropě vnímána a mapována, což může postupně vést k dalším systémovým změnám.

Spojené státy americké: V USA je rámec pro nápravu justičních omylů odlišný už povahou právního systému (obžalovací, precedentní systém s federální a státní úrovní). Neexistuje jednotný „institut obnovy řízení“ jako v českém právu; místo toho funguje soustava opravných prostředků a postkonvikčních řízení. Každý odsouzený má zpravidla právo na jedno řádné odvolání, poté může žádat mimořádné přezkumné prostředky (např. habeas corpus petice u federálních soudů, zvláštní žádosti o nový proces – motion for new trial – při objevení nových důkazů, žádosti o milost atd.). Klíčovým rysem amerického prostředí je také činnost nezávislých iniciativ a projektů na podporu nevinných. Nejznámější je Innocence Project, který od 90. let využívá především nové analýzy DNA k prokazování neviny nesprávně odsouzených. Výsledkem je vysoký počet exonerací: podle Národního registru exonerací (National Registry of Exonerations) bylo od roku 1989 do konce roku 2023 ve Spojených státech očistěno 3 478 neprávem odsouzených osob​

law.umich.edu. Toto číslo zahrnuje případy, kdy byl odsouzený člověk zcela zproštěn viny na základě nových důkazů o nevině (nejčastěji DNA testy, svědecké výpovědi odhalující skutečného pachatele, usvědčení pravých viníků, prokázání policejního pochybení apod.). Samotný Innocence Project (jako organizace) přispěl přímo k exoneraci více než 200 osob prostřednictvím důkazů DNA a celkově dosáhl 252 právních vítězství, včetně případů založených i na jiných důkazech​

innocenceproject.org​

innocenceproject.org. V americkém kontextu navíc postupně vznikla síť Conviction Integrity Units (CIUs) při úřadech státních zástupců v některých větších jurisdikcích – to jsou specializované útvary, které z vlastního podnětu přezkoumávají staré případy pro podezření z omylu či profesního selhání a samy navrhují zrušení rozsudku, pokud zjistí pochybení. Takový přístup proaktivní spolupráce orgánů činných v trestním řízení na revizi vlastních případů je oproti ČR velmi progresivní. Lze shrnout, že v USA je systém vůči dodatečným důkazům otevřenější: sice i tam naráží nevinní na překážky (časové omezení některých opravných prostředků, procesní překážky res judicata, nedostatek právního zastoupení apod.), ale existuje mnoho alternativních cest a aktérů (soudy různých úrovní, guvernéři udělující milosti, neziskové projekty, mediální tlak), které mohou vést až k exoneraci neprávem odsouzeného. V důsledku toho se v USA daří odhalovat a napravovat stovky justičních omylů, zatímco v České republice obdobný opravný mechanismus téměř stagnuje.

Proč je v ČR obnova řízení téměř nedosažitelná? – Bariéry a přístup soudů

Navzdory existenci zákonného rámce je v České republice obnova řízení považována mnohými experty za „iluzorní“ opravný prostředek. Za tímto stavem stojí kombinace systémových bariér, restriktivního výkladu práva a institucionální kultury, která klade důraz spíše na finalitu rozhodnutí než na otevřenost možnosti omyl přiznat. Klíčové důvody lze shrnout následovně:

• Přísné zákonné podmínky a judikatorní výklad: Jak bylo uvedeno, § 278 trestního řádu stanoví poměrně obecné kritérium nových skutečností/důkazů, jež mohou odůvodnit jiné rozhodnutí. Soudní praxe – stvrzená i Ústavním soudem – však toto kritérium vyložila velmi úzce. Vyžaduje se skutečně průlomový důkaz: typicky zcela nový svědek, přiznání pravého pachatele, použití nově dostupné forenzní metody (např. test DNA, který dříve nebyl k dispozici) apod. Naopak opakované posouzení dřívějších důkazů či změna výpovědi známého svědka nebývá považována za „novou“ skutečnost v intencích zákona. Například pokud svědek X v původním procesu vypověděl usvědčující tvrzení a posléze své svědectví odvolá jako křivé, soudy mnohdy hodnotí odvolání výpovědi skepticky s tím, že svědek byl znám už dříve a mění výpověď účelově. Podobně nové znalecké posudky, které zpochybňují závěry původních znalců (např. revizní posudek od jiného odborníka), jsou často odmítány s argumentem, že nejde o nové skutečnosti, neboť znalec pouze jinak interpretoval již existující důkazy. Tento formalistický přístup výrazně omezuje okruh případů, kdy lze uspět – v podstatě jen tehdy, dojde-li k objektivnímu průlomu (např. nalezení skutečného pachatele s otisky prstů, který zločin dozná, zatímco odsouzený je prokazatelně nevinen).
• Důraz na právní moc a autoritu rozhodnutí: Česká justice tradičně akcentuje princip právní jistoty a neměnnosti pravomocných rozsudků. Soudci i státní zástupci často vnímají mimořádné prostředky jako narušení stability rozhodnutí. Tento postoj je částečně ideový – přesvědčení, že soudy většinou rozhodují správně a omyly jsou velmi vzácné, a částečně i praktický – snaha nezatěžovat systém opakovaným projednáváním uzavřených kauz. Ministerstvo spravedlnosti při projednávání novel trestního řádu argumentovalo ekonomikou řízení, když odmítlo širší reformu obnovy​epochtimes.cz. Soudci proto mohou cítit institucionální tlak držet se původních rozhodnutí a nepřipouštět, že by stejný soud mohl po letech dojít k opačnému závěru. Tento konzervativní reflex vede k tomu, že i v hraničních případech soudy raději volí výklad bránící obnově, aby neotevíraly Pandořinu skříňku pochybností o nezvratnosti pravomocných rozsudků.
• Psychologická neochota připustit chybu: Pokud návrh na obnovu hodnotí soudci, kteří případ dobře znají (byť po novele již ne přímo tíž, ale stále kolegové z téhož soudu), často lze vysledovat podvědomou obhajobu původního rozsudku. Lidsky je obtížné přijmout, že systém selhal a poslal nevinného do vězení – zvláště pro samotné aktéry justičního procesu. Místo nestranného přezkumu nových důkazů tak někdy dochází spíše k hledání argumentů, proč nové skutečnosti nejsou dostatečně průkazné. Ústavní soud v jednom nálezu konstatoval, že obecné soudy nemají při rozhodování o obnově předjímat výsledné hodnocení důkazů a měly by se omezit jen na posouzení, zda by potenciálně mohly vést k jinému rozhodnutí​akhsp.cz. Přesto v praxi nižší soudy často přísně posuzují relevanci a věrohodnost novot již v této fázi​akhsp.cz​akhsp.cz, čímž vlastně předem „ztopí“ možnost nového procesu. Tato praxe byla zmíněna i ve stanovisku pléna ÚS, jež ovšem potvrdilo, že takový postup (důkladná filtrace) neporušuje právo na spravedlivý proces​akhsp.cz​akhsp.cz. Soudci tedy mají institucionální krytí pro odmítání návrhů, pokud nejsou zcela přesvědčivé.
• Absence institucionální podpory a odborné pomoci odsouzeným: V ČR neexistuje žádný státní či veřejnoprávní orgán typu CCRC, jenž by iniciativně přezkoumával sporné případy. Neziskové organizace jako spolek Šalamoun sice fungují již desítky let a snaží se upozorňovat na možné justiční omyly a pomáhat jejich obětem, nemají však žádné formální procesní postavení – mohou jen podávat podněty, medializovat kauzy či působit jako amicus curiae (přítel soudu) v individuálních řízeních​spoleksalamoun.com. Odsouzení, kteří se domnívají, že byli neprávem odsouzeni, tak často bojují osamoceně, bez dostatečných prostředků. Naproti tomu v USA nebo v Británii mohou nevinným pomáhat celé specializované týmy právníků, studentů či investigativců (Innocence Project, univerzitní kliniky, novináři atd.). V ČR naráží odsouzení i na omezený přístup k důkazům po právní moci – např. požádat o nové testování DNA či revizi stopy je obtížné bez souhlasu orgánů činných v trestním řízení. Zákon sice umožňuje stěžovateli navrhnout nové důkazy, ale sám odsouzený je často nemůže efektivně opatřit. Chybí tak „konviktivní infrastruktura“ na podporu případných nevinných, což vede k tomu, že mnoho návrhů na obnovu je zamítnuto i z důvodu nedostatečného doložení – odsouzení jednoduše nedokáží sami obstarat „pádné“ nové důkazy, a státní aparát jim v tom aktivně nepomůže.
• Role státního zastupitelství: Dalším faktorem je postoj státních zástupců (prokurátorů) k návrhům na obnovu. Ti se v řízení o obnově vyjadřují k důvodnosti návrhu a často vystupují proti povolení obnovy, hájíce správnost původního verdiktu. Státní zastupitelství v ČR dosud nevytvořilo žádnou obdobu zahraničních Conviction Integrity Units, takže spíše reaguje, než aby samo vyhledávalo justiční omyly. Výjimkou jsou snad situace, kdy se objeví skutečný pachatel – pak může sám státní zástupce podat návrh na obnovu ve prospěch odsouzeného. Tyto případy jsou však raritní.

Souhrnně lze říci, že **kultura české justice upřednostňuje konečnost rozhodnutí a věří ve vlastní bezchybnost, a proto nastavila práh pro obnovu extrémně vysoko. Kombinace formálních (legislativních) a neformálních (psychologických, institucionálních) překážek způsobuje, že i opodstatněné návrhy mnohdy neuspějí. Následující kapitola ukazuje, jaké dopady má tato situace v praxi na jednotlivce i na systém.

Praktické dopady omezené dostupnosti obnovy řízení

Dopad na nespravedlivě odsouzené jednotlivce: Pro odsouzené, kteří trvají na své nevině, představuje současná praxe obrovskou osobní tragédii. Pokud se po pravomocném rozsudku objeví důkazy svědčící o možné nevině, v ČR často nezbývá než vyčerpat zdlouhavou procesní cestu (návrh na obnovu -> stížnost proti zamítnutí -> ústavní stížnost), která však s velkou pravděpodobností nepřinese úlevu. Nevinný člověk tak může strávit roky či desetiletí ve vězení bez šance na očištění, i když se časem ukáže, že důkazy proti němu byly chybné nebo zpochybněné. Mnozí doufají v poslední instanci v prezidentskou milost – ta sice může zajistit propuštění, ale neznamená zrušení odsudku ani formální rehabilitaci. Příkladem je případ Jiřího Kajínka, mediálně proslulého odsouzeného za dvojnásobnou vraždu, který dlouhodobě prohlašoval svou nevinu. Opakované návrhy na obnovu byly zamítány soudy pro nedostatek nových důkazů, ačkoli v kauze existovaly pochybnosti a nepotvrzené indicie o jiném pachateli. Kajínkův trest byl nakonec v roce 2017 prominut prezidentem republiky (milost), což vedlo k jeho propuštění, avšak v očích práva zůstal formálně vrahem. Tento případ ilustruje zoufalou pozici odsouzeného, jehož jedinou reálnou nadějí na svobodu byla politická milost, nikoli soudní přezkum. Pro nevinného člověka je takový stav devastující: ztrácí roky života, profesní i rodinné zázemí, čelí stigmatizaci vězně-zločince. I po případném propuštění (ať už milostí či po odpykání trestu) nese nálepku „možná vrah“ a očištění jména je velmi obtížné. Místopředseda spolku Šalamoun Václav Peričevič upozorňuje, že i v málo případech, kdy dojde k osvobození neprávem souzeného, „nikdy už nikomu zcela nevysvětlí, že jsou nevinní… na každém šprochu pravdy trochu – musejí si změnit jméno a odstěhovat se. A i když je stát odškodní, mají stejně zničený život.“​

tyden.cz. Tato slova platí dvojnásob pro ty, kteří se spravedlnosti nedomohou vůbec.

Dopad na právní jistotu a důvěru v justici: Z hlediska systému by se mohlo zdát, že striktní odmítání obnovy posiluje právní jistotu – pravomocné rozsudky platí a nejsou zpochybňovány, oběti trestných činů mají „klid“, že viník byl odsouzen a případ se nevrací k soudům. Avšak existuje i druhá strana mince. Pokud se v odborné komunitě či ve veřejnosti začnou akumulovat pochybnosti o některých rozsudcích, každé další odmítnutí přezkumu může podkopávat důvěru veřejnosti ve spravedlnost. Lidé si mohou klást otázku: „Upřednostňuje náš systém spíše udržení zdání neomylnosti před hledáním pravdy?“ Právní jistota nespočívá jen v nemožnosti změny verdiktu, ale i v tom, že rozsudek je materiálně správný a spravedlivý. Pokud se objeví signály, že konkrétní rozsudek spravedlivý nebyl, a přesto je nedotknutelný, eroduje to přesvědčení, že právo slouží spravedlnosti. Naproti tomu systémy, které dokáží své omyly napravovat, mohou získat respekt pro svou sebereflexi. Ve Spojených státech není výjimečné, že se prokáže nevina člověka po 20 i více letech – a ačkoliv to svědčí o selháních při původním procesu, samotný akt exonerace přispívá k očistě systému a posiluje důvěru, že nakonec se spravedlnost může prosadit. V ČR bohužel panuje jistá skepse a rezignace: argumentuje se, že „justičních omylů je u nás minimum“, ale protože neexistuje mechanismus jejich odhalování, faktický počet je neznámý. Spolek Šalamoun odhaduje, že justičních omylů jsou v ČR desítky​

tyden.cz​

tyden.cz, což rozhodně není zanedbatelné. Pokud většina z nich zůstává neodhalena či nenapravena, utrží pověst české justice šrámy – a to jak uvnitř (mezi právníky, odsouzenými), tak na mezinárodní úrovni (při srovnání s jinými státy). Právní jistota, která je vykoupena vězněním nevinného, totiž není skutečnou právní jistotou, ale spíše formalistickou iluzí spravedlnosti. Dlouhodobé neřešení problematiky může vést k cynismu veřejnosti, poklesu ochoty svědků svědčit (pokud nevěří v řádné vyšetření později) či dokonce k neochotě porotců/přísedících posílat obžalované do vězení při vědomí, že případný omyl by byl nenapravitelný.

Dopad na skutečné pachatele a bezpečnost: Opomíjeným aspektem je i to, že pokud je nevinný odsouzen, skutečný pachatel zůstává na svobodě. Nenapravení justičního omylu tedy znamená, že pravý viník uniká spravedlnosti, potenciálně může páchat další trestnou činnost a oběti nedostaly spravedlivé zadostiučinění. Systém, který chybný rozsudek neupraví, ohrožuje i bezpečnost společnosti. Například v některých amerických případech exonerací se následně zjistilo, že skutečný pachatel během let, kdy seděl nevinný, spáchal další násilné činy. U nás obdobné analýzy prakticky neproběhly – když případ zůstane uzavřen, pátrání po jiném pachateli se již nevede. Oprava omylu by tak nebyla jen nápravou křivdy, ale mohla by i dodatečně pohnat k odpovědnosti pravé viníky, což by zvýšilo celkovou spravedlnost a bezpečnost.

Morální autorita justice: Soudnictví získává autoritu nejen autoritativním potvrzením svých verdiktů, ale i schopností sebereflexe. Pokud justiční instituce přiznají chybu a aktivně ji opraví, vysílají tím signál o svém závazku k pravdě a spravedlnosti. Neochota či neschopnost chyby napravovat naopak podlamuje morální kredit justice. Veřejnost i právní profesionálové mohou pak český systém vnímat jako uzavřený, elitářský, který „držÍ při sobě“ na úkor jednotlivce. To je nebezpečné zejména v trestním právu, kde jde o základní hodnoty – svobodu, život, čest člověka.

Příklady justičních omylů: Česká republika vs. zahraničí

Teoretické úvahy výše lze ilustrovat na konkrétních kauzách, které se staly symbolem selhání či naopak funkčnosti mechanismů nápravy.

Případy z ČR: V českém prostředí bohužel nenajdeme mnoho případů, kdy by byla obnova řízení povolena a vedla k rehabilitaci nevinného – spíše známe kauzy, u nichž panuje přesvědčení o justičním omylu, avšak systém jej nenapravil. Již zmíněný Petr Kramný je jedním z nejvýraznějších případů poslední doby. Byl odsouzen v roce 2016 za dvojnásobnou vraždu (smrt manželky a dcery v Egyptě) na základě nepřímých důkazů, přičemž svou vinu od počátku popírá​

pravniprostor.cz. Jeho obhajoba později předložila nové znalecké posudky zpochybňující původní verzi o elektrozásahu a poukazovala na možné pochybení znalců i vyšetřovatelů. Přesto Krajský soud i Vrchní soud zamítly jeho návrh na obnovu s tím, že nepředložil žádné skutečně nové důkazy, jež by mohly změnit rozhodnutí​

pravniprostor.cz. Ústavní soud v roce 2022 odmítl i jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou​

pravniprostor.cz. Tím Kramný vyčerpal všechny dostupné prostředky a zůstává ve výkonu trestu (trest mu končí v roce 2042)​

pravniprostor.cz. Spolek Šalamoun jeho kauzu označuje za „největší justiční zločin po roce 1989“​

pravniprostor.cz – naznačuje tím přesvědčení, že jde o nevinného člověka ve vězení, kterému systém upřel spravedlivé přezkoumání. Ať už je pravda jakákoliv, tento případ je varovným signálem: pokud by skutečně šlo o omyl, české právo momentálně nedokáže dotyčnému pomoci.

Dalším příkladem je kauza Lukáše Nečesaného, obviněného z pokusu o vraždu kadeřnice v Hořicích. Tento případ je specifický tím, že Nečesaný byl několikrát odsouzen a zproštěn obžaloby v různých instancích – Nejvyšší soud dvakrát zrušil pravomocný odsuzující rozsudek, až byl nakonec Lukáš Nečesaný v roce 2018 definitivně zproštěn viny pro nedostatek důkazů. Ačkoli nešlo formálně o obnovu řízení (případ nebyl nikdy uzavřen pravomocně na delší dobu, vždy do toho vstoupily stížnosti a dovolání), jde o příklad justičního omylu, který se nakonec podařilo napravit v rámci standardních opravných prostředků. Nečesaný strávil ve vězení přes dva roky, než byl propuštěn, a jeho případ poukázal na chyby ve vyšetřování i na důležitost trpělivé práce obhajoby a zásahu vyšších soudů. Spolek Šalamoun řadí Nečesaného k nejznámějším justičním omylům, spolu se jmény jako Rudik Avlastimov, Jaroslav Schindler, Jan Eliáš, Jan Šafránek aj., u nichž nakonec došlo ke zproštění či výraznému zmírnění trestu po zjištění nových okolností​

tyden.cz. Tyto kauzy mívají společné rysy: pochybné důkazy, později objevené skutečnosti (např. pravý pachatel v případě Avlastimova), a dlouholetý boj dotyčných o očištění, často za podpory neziskových organizací a médií.

Naopak některé případy zůstávají nenapraveny, třebaže značná část veřejnosti i odborníků pochybuje o vině odsouzeného. Vedle Kramného a Kajínka lze zmínit např. Petr Wonka (bratr disidenta Pavla Wonky), který byl odsouzen za údajné zavraždění své matky – spolek Šalamoun má za to, že šlo o chybný postup policie a nehodu vydávanou za vraždu. Přesto soudy obnovu nepovolily. Dále případ Otakar Tomek odsouzený za žhářství v roce 1996, který po 20 letech stále usiluje o obnovu s argumentem omylu v expertize. Tyto méně známé kauzy dokreslují, že problém se netýká jen mediálně exponovaných případů, ale i řady „běžných“ trestních věcí.

Příklady ze zahraničí – rehabilitace a exonerace: V kontrastu se situací v ČR najdeme v zahraničí četné příklady, kdy se podařilo po letech prokázat nevinu odsouzených a očistit je. Už zmíněné britské případy Guildford Four a Birmingham Six (odsouzeni v 70. letech za bombové útoky IRA) ukázaly, že justiční omyly se mohou dít i v zavedených demokraciích – ovšem rozdíl byl v tom, že po odhalení manipulací s důkazy a vynucených přiznání byli tito lidé propuštěni a jejich jména rehabilitována. Právě tyto skandály vedly k institucionalizaci CCRC, aby se něco podobného neopakovalo. V novější době britská CCRC přispěla k mnoha exoneracím – např. případ Andrew Malkinson (odsouzen za znásilnění, později po 17 letech vězení osvobozen díky DNA testům v roce 2023) odhalil i pochybení komise, která zpočátku jeho žádosti nevěnovala patřičnou pozornost​

blisty.cz. Avšak nakonec došlo k nápravě a stát se za své selhání omluvil.

Ve Spojených státech je katalog případů velmi obsáhlý. Za všechny uveďme aspoň několik: Anthony Ray Hinton, který strávil 30 let na popravčí cele v Alabamě za dvojnásobnou vraždu, než ho v roce 2015 osvobodil Nejvyšší soud USA – balistické důkazy původně spojující Hiltona se zločinem byly vyvráceny a obhajoba prokázala, že si odsouzený nemohl zbraň opatřit. Richard Phillips z Michiganu byl neprávem vězněn 47 let za vraždu, než svědectví skutečného pachatele vedlo k jeho exoneraci v roce 2018 (Phillips se stal jedním z nejdéle vězněných omylem odsouzených lidí v USA). Ronald Cotton byl roku 1985 odsouzen za znásilnění na základě záměny identity; v roce 1995 test DNA prokázal jeho nevinu a identifikoval skutečného pachatele – Cotton byl propuštěn a následně spolu s původní obětí znásilnění společně vystupovali za reformy identifikačních metod, aby se takové omyly neopakovaly. Tyto případy (a stovky dalších) jsou dnes dobře zdokumentovány v databázích, jako je National Registry of Exonerations. Výmluvné jsou i statistiky příčin omylů: v USA velkou část tvoří svědecká záměna, falešná přiznání, forenzní omyly či dokonce protiprávní jednání policie a prokuratury. Existence těchto čísel pomohla prosadit dílčí reformy (např. pravidla pro výslechy, standardy pro znalecké laboratoře, povinné zveřejňování důkazů obhajobě – tzv. Brady rule). V České republice podobnou analýzu justičních omylů postrádáme; případů, kdy by se prokázalo vědomé pochybení policie či znalců vedoucí k omylnému odsouzení, je zaznamenáno minimum. To ovšem může být i důsledek toho, že není způsob, jak tyto chyby ex post odhalit, pokud se případy znovu neotevřou.

Zahraniční exonerace jako inspirace: V posledních letech se navíc objevují nové technologie a postupy (jako pokročilé DNA sekvenování, analýza genealogických databází k odhalení skutečných pachatelů, moderní metody ověřování pravdivosti výpovědí, apod.), které umožňují objasnit i velmi staré zločiny. V USA a v některých evropských zemích (např. Švédsko, Nizozemsko) byly díky tomu odhaleny justiční omyly i po desítkách let. To nastoluje otázku, jak zajistit, aby i český systém dokázal držet krok a poskytl šanci využít nové důkazy, když se objeví. Zatímco jinde se tak děje (byť ne dokonale), česká republika zatím zůstává pozadu.

Návrhy reforem a opatření k efektivnějšímu přezkumu justičních omylů

Současný stav vyvolává mezi odbornou veřejností úvahy o nutných reformách, které by otevřely cestu k efektivnější nápravě justičních omylů v České republice. Zde jsou nejčastěji navrhovaná opatření:

• Další novelizace trestního řádu – nepodjaté projednání obnovy: Jako minimální krok by mělo být dokončeno to, co započala novela 2022 – tedy zcela vyloučit původní senát i z rozhodování v obnoveném hlavním líčení. Pokud je obnova povolena, měl by obnovený proces proběhnout u jiného senátu, ideálně i u jiného soudu, než který vydal původní rozsudek. To by zajistilo skutečně nezávislý pohled na nové důkazy a zabránilo opakování týchž závěrů ze setrvačnosti. Inspirací může být praxe ve Slovensku nebo návrhy prof. Heleny Válkové, které původně počítaly s vyloučením celého původního soudu​epochtimes.cz (ten návrh však nebyl přijat). Legislativní změna v tomto směru by byla relativně jednoduchá a mohla by významně zvýšit šance na úspěch opodstatněných obnov.
• Změkčení podmínek pro povolení obnovy: Zvážit by se mělo rovněž zmírnění interpretace pojmu „nové skutečnosti nebo důkazy“. Ústavní soud sice potvrdil restriktivní výklad, ale zákonodárce by mohl upřesnit, že důvodem obnovy může být jakýkoli důkaz, který zásadně zpochybňuje spolehlivost původního verdiktu, i kdyby formálně nebyl zcela nový. Například výrazná změna svědecké výpovědi (odvolání svědectví s tvrzením o jeho nepravdivosti) by mohla být uznána za důvod obnovy – s odůvodněním, že jde o novou kvalitu v dokazování. Podobně nový znalecký posudek zásadně vyvracející ten původní (např. v případě sporu znalců o příčinu smrti) by měl být důvodem obnovy, přestože se týká již dříve zkoumané stopy. Zkrátka, rozšířit okruh situací, kdy soud řekne: „Ano, tohle stojí za nové projednání, protože existuje rozumná možnost, že jsme odsoudili nevinného.“ Takový přístup by byl blízký doktríně “actual innocence” uplatňované v některých jurisdikcích USA, kde v případě přesvědčivého tvrzení o skutečné nevině (podloženého nějakými důkazy) může soud výjimečně znovu věc projednat, i když standardní podmínky nesplňuje.
• Zřízení nezávislé komise pro přezkum možných justičních omylů: Inspirací britskou CCRC se nabízí myšlenka vytvoření nezávislého orgánu (komise), který by přijímal podněty od odsouzených a prováděl vlastní šetření sporných případů. Komise by mohla být zřízena zákonem jako apolitický odborný orgán složený z právníků, bývalých soudců, znalců, případně zástupců veřejnosti. Jejím úkolem by bylo filtr případů, které zasluhují obnovené projednání, a mohla by dávat doporučení soudům nebo přímo iniciovat řízení o obnově (např. podáním návrhu Nejvyššímu soudu). Takový orgán by odlehčil soudům tím, že by odborně posoudil nové důkazy a eliminoval zjevně neodůvodněné žádosti, zatímco oprávněným by dodal váhu a publicitu. Komise by mohla disponovat i oprávněními k zajištění nových důkazů (např. nařídit testy). Zřízení CCRC po britském vzoru by představovalo systémovou změnu zvyšující důvěryhodnost – stát by tím demonstroval vůli aktivně vyhledávat a napravovat své chyby, nikoli je jen pasivně (ne)uznávat.
• Posílení role Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu: Alternativou ke komisi by mohlo být rozšíření možností dovolání či stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného. Například Nejvyšší státní zástupce by mohl dostat pravomoc podat stížnost pro porušení zákona v případech, kde se dodatečně ukáže důvod pochybovat o vině (dnes se SPZ často týká jen právních pochybení, ne nových důkazů o nevině). Nejvyšší soud by mohl zaujmout aktivnější roli – např. sjednocující stanovisko, že pokud existuje rozumná pochybnost o vině na základě nově předložených důkazů, má se raději obnova povolit. Ústavní soud by mohl změnit svůj přístup a přiznat porušení práva na spravedlivý proces v případech, kdy nepovolení obnovy vedlo k udržení odsouzení navzdory novým důkazům svědčícím o možné nevině. Jistě, Ústavní soud nechce být “další instancí” přezkumu skutkových zjištění, ale mohl by dát najevo, že ochrana nevinného má přednost.
• Lepší přístup k důkazům a forenzním testům pro odsouzené: Je také třeba umožnit odsouzeným aktivněji iniciovat nové expertizy. Například uzákonit právo odsouzeného žádat o provedení dodatečného testu DNA či revize důkazu, pokud to technologie v době procesu neumožňovala nebo nebylo využito. V USA má většina států speciální zákony o posmrtném testování DNA (post-conviction DNA testing) – něco obdobného by mohlo být i v ČR, aby vězni mohli nechat přezkoumat důkazy z archivu. Samozřejmě za předpokladu, že hradí náklady nebo se pro to najde veřejná podpora, pokud je případ prima facie věrohodný.
• Statistika a analýzy justičních omylů: Jako preventivní i nápravné opatření by pomohlo, kdyby Ministerstvo spravedlnosti vedlo a zveřejňovalo statistiky o počtech podaných a povolených obnov, včetně důvodů neúspěchu. Také by mohlo iniciovat výzkum konkrétních případů, kde došlo k rehabilitaci (byť třeba milostí nebo zrušením rozsudku Ústavním soudem) a identifikovat příčiny omylu – např. mylné znalecké posudky, selhání obhajoby, atd. Tyto poznatky by mohly vést k interním opatřením (školení soudců o kognitivních bias, přezkum metod kriminalistiky atp.). V USA podobné studie (např. Innocence Project publikuje analýzy DNA exonerací) významně ovlivnily reformy v policejních lineup postupech, výsleších či evidenci stop.
• Zapojení veřejnosti a odborné obce: Důležitá je i změna postoje – uznání, že i české soudy mohou chybovat, a že přiznání omylu není ostudou, nýbrž znakem vyspělosti. K tomu může přispět otevřená diskuse na půdě justice (konference, semináře o wrongful convictions), zapojení akademické sféry (právnické fakulty by mohly zřídit Innocence Clinics po vzoru zahraničí, kde studenti pod dohledem učitelů pracují na reálných případech možných omylů), a v neposlední řadě medializace tématu. Informovaná veřejnost pak může vyvíjet legitimní tlak na politiky k reformě.

Závěr: Dostupnost obnovy řízení v českém trestním právu je dnes výrazně omezená a kontrastuje s řadou zahraničních systémů, které našly cesty, jak umožnit efektivnější korekci justičních omylů. Snahou reformních návrhů není zaplavit soudy bezdůvodnými obnovenými procesy či relativizovat právní moc – cílem je vybalancovat finalitu rozhodnutí s právem na spravedlnost v individuálním případě. Každý justiční omyl, který zůstane nenapraven, je tragédií pro nevinného a selháním státu v poskytování spravedlnosti. Naopak schopnost omyl odhalit a napravit je znakem odolnosti a důvěryhodnosti právního systému. Česká republika by se proto měla inspirovat osvědčenými postupy ze zahraničí, využít dostupné znalosti (např. ze statistik Innocence Project či EUREX) a učinit systémové kroky, aby obnova řízení nebyla jen teoretickou možností na papíře, ale reálnou pojistkou proti nevratným justičním křivdám.

Literatura a zdroje:

• Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zejména § 277–283 (obnova řízení).
• Stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 50/20 ze dne 21. 4. 2020 (k výkladu § 278 TrŘ) – rozbor viz HSP & Partners: Obnova trestního řízení ve světle stanoviska pléna ÚS​akhsp.cz​akhsp.cz.
• Spolek Šalamoun: Statistika návrhů na obnovu (2019–2020) a analýza problému rozhodování původním senátem​epochtimes.cz​epochtimes.cz; Stanovisko k novele TrŘ, 2021.
• Václav Peričevič (Spolek Šalamoun) – rozhovor pro časopis Týden: Justičních omylů jsou v Čechách desítky (7. 9. 2019) – zkušenosti s případy nevinných​tyden.cz​tyden.cz.
• ČTK: Ústavní soud odmítl stížnost Petra Kramného… (Právní prostor, 2022) – kauza Kramný, vyčerpání opravných prostředků​pravniprostor.cz​pravniprostor.cz.
• Britské listy: Londýnská policie vyšetřuje skandál Horizon (6. 1. 2024) – informace o 700 neprávem odsouzených poštmistrech ve VB​blisty.cz.
• National Registry of Exonerations (USA) – Annual Report 2023: celkový počet evidovaných exonerací v USA (1989–2023)​law.umich.edu.
• Innocence Project (USA) – oficiální statistiky: počet DNA exonerací a dalších osvobození dosažených Innocence Project​innocenceproject.org​innocenceproject.org.
• European Registry of Exonerations (EUREX) – přehled exoneračních případů v Evropě​registryofexonerations.eu.
• Odborné články: Příklady justičních omylů v ČR a jejich příčiny (viz např. E. Zátopková: Justiční omyl – příčiny a důsledky, Diplomová práce, PF UK 2018); J. Bernat: Obnova řízení a spravedlivý proces, Právní rozhledy 7/2011.
• Srovnávací studie: P. Van Koppen et al.: Psychology and Law in Europe: When West Meets East (chapter on wrongful convictions in post-communist countries), 2018. (Pro náhled evropských trendů v oblasti justičních omylů.)