Spolek Šalamoun dlouhodobě upozorňuje na případ Mgr. Karly P., která byla v roce 2026 držena v zabezpečovací detenci 33 dní po marném uplynutí zákonné roční lhůty pro periodický přezkum dalšího trvání detence.
Tedy v nejtvrdším ochranném opatření, které český právní řád zná.
Nejde o technikálii. Nejde o „administrativní zpoždění“. Jde o 33 dnů života člověka v režimu, který je podle judikatury Ústavního soudu kvalifikovatelný jako nezákonný a svévolný zásah do osobní svobody.
A nyní přichází další zásadní nález Ústavního soudu – II. ÚS 3190/25 ze dne 10. 6. 2026 – který naši argumentaci ještě významně posiluje.
Ústavní soud v něm znovu a mimořádně srozumitelně říká, co obecné soudy v praxi stále odmítají chápat: zabezpečovací detence není pohodlný skladovací režim pro obtížné osoby. Je to krajní prostředek. Nejtvrdší ochranné opatření. A každý soud, který o ní rozhoduje, musí mimořádně pečlivě prokázat, proč nestačí mírnější alternativa.
- Zabezpečovací detence je nejpřísnější ochranné opatření
Ústavní soud v nálezu II. ÚS 3190/25 výslovně uvádí, že zabezpečovací detence „představuje nejpřísnější druh ochranného opatření“ a z ústavního pohledu jde o „velmi intenzivní zásah do osobní svobody jednotlivce“. Tomu musí odpovídat nároky kladené na obecné soudy – jak z hlediska dokazování, tak z hlediska odůvodnění rozhodnutí.
Toto je pro věc Mgr. Karly P. naprosto zásadní.
Pokud je člověk držen v zabezpečovací detenci, nejde o běžný výkon ochranného opatření. Jde o nejtvrdší možný zásah do osobní svobody mimo trest odnětí svobody, který nemá předem stanovený konec. Právě proto zákon ukládá soudu povinnost nejméně jednou za 12 měsíců přezkoumat, zda důvody detence stále trvají.
V případě Mgr. Karly P. byl poslední přezkum proveden dne 11. 12. 2024. Další přezkum proběhl až 13. 1. 2026. Roční lhůta tedy marně uplynula dne 11. 12. 2025 a Mgr. Karla P. byla dalších 33 dnů držena v nejtvrdším ochranném opatření bez včasného zákonného přezkumu.
V roce 2026. V České republice. V zemi, která se v čl. 1 Ústavy označuje za demokratický právní stát.
- Detence není první volba. Detence je ultima ratio
Ústavní soud v nálezu II. ÚS 3190/25 navazuje na svoji dřívější judikaturu a připomíná, že zabezpečovací detence je mimořádně razantní zásah do základních práv, srovnatelný svou intenzitou jedině s uložením výjimečného trestu odnětí svobody.
Právě proto musí soud vždy pečlivě zkoumat, zda ochranu společnosti nelze zajistit mírnějším opatřením – například ochranným léčením.
To není doporučení. To je ústavní požadavek.
Ústavní soud výslovně zdůrazňuje, že soudy musí velmi důkladně posuzovat, zda mírnější opatření opravdu nezajistí dostatečnou ochranu společnosti. Zejména v případech, kdy se rozhoduje o přeměně ústavního ochranného léčení na zabezpečovací detenci, může jít i o osoby, u nichž je proporcionalita detence už předem sporná.
Jinými slovy: soud nesmí říct „detence“ jen proto, že je to jednodušší, pohodlnější nebo protože to navrhne znalec. Musí prokázat, proč nestačí mírnější zásah.
- V případě Mgr. Karly P. soud nakonec sám potvrdil, že mírnější opatření stačí
Tady se dostáváme k jádru věci.
Městský soud v Brně dne 13. 1. 2026 rozhodl, že zabezpečovací detence Mgr. Karly P. se mění na ochranné léčení psychiatrické ústavní formou.
Tedy soud sám nakonec dospěl k závěru, že nejtvrdší ochranné opatření už není nezbytné a že postačuje mírnější režim.
Právě to činí 33denní prodlení ještě závažnějším.
Jestliže dne 13. 1. 2026 soud rozhodl, že zabezpečovací detenci lze nahradit ústavním ochranným léčením, pak je nutné se ptát: proč k tomuto přezkumu nedošlo včas, tedy nejpozději do 11. 12. 2025?
Proč byla Mgr. Karla P. po marném uplynutí zákonné lhůty dalších 33 dnů držena v detenci, tedy v nejtvrdším ochranném opatření?
A jaké konkrétní, aktuální a reálné nebezpečí mělo těchto 33 dnů odůvodnit, když soud následně sám rozhodl, že postačí mírnější opatření?
- Nestačí znalec. Soud musí sám přezkoumat nezbytnost detence
Další zásadní část nálezu II. ÚS 3190/25 se týká role znalců.
Ústavní soud výslovně uvádí, že samo doporučení znalce nebo lékaře, zda je vhodné uložit nebo prodloužit zabezpečovací detenci, není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu. Soudy musí znalecký posudek podrobit přísnému přezkumu a samy rozhodnout, zda jsou podmínky pro tak závažné ochranné opatření skutečně naplněny.
To je mimořádně důležité i v kauze Mgr. Karly P.
V jejím veřejném zasedání dne 13. 1. 2026 vystupoval znalec MUDr. František Honzák. Právě v takové situaci platí, že soud nesmí pouze pasivně přijmout odborný závěr. Musí jej přezkoumat, zasadit do právního rámce, porovnat s mírnějšími alternativami a pečlivě odůvodnit, proč osobní svobodu omezuje právě takto.
Ústavní soud tím velmi jasně vzkazuje obecným soudům: znalec není soudce. Znalec poskytuje odborný podklad. Ale odpovědnost za ústavně konformní rozhodnutí o osobní svobodě nese soud.
A právě proto je v případě Mgr. Karly P. nutné se ptát, zda soud skutečně provedl vlastní přísný přezkum, nebo pouze formálně „odseděl“ veřejné zasedání, navíc opožděné o 33 dnů.
- Nebezpečnost musí být konkrétní, aktuální a reálná. Ne obecná a spekulativní
Ústavní soud v nálezu II. ÚS 3190/25 znovu připomněl, že nebezpečnost osoby nelze stavět na neurčitých, obecných nebo spekulativních závěrech.
Nebezpečí musí být konkrétní. Musí být aktuální. Musí být reálné. A soud musí jasně vysvětlit, v čem spočívá.
Nestačí obecné konstatování o diagnóze. Nestačí obecná obava. Nestačí věta, že osoba může být „nebezpečná“. U zabezpečovací detence musí soud přesvědčivě odůvodnit, proč je právě toto nejtvrdší opatření nezbytné a proč nestačí mírnější režim.
V případě Mgr. Karly P. je proto otázka zcela jednoduchá:
V čem konkrétně spočívala její aktuální nebezpečnost dne 11. 12. 2025, která by odůvodňovala další trvání zabezpečovací detence?
A pokud taková nebezpečnost byla dána, proč soud dne 13. 1. 2026 rozhodl o změně detence na ústavní ochranné léčení?
Pokud na tuto otázku neexistuje přesvědčivá odpověď, pak se 33 dnů nezákonného mezidobí stává nejen procesním excesem, ale i materiálním selháním justice.
- Stát má povinnost použít mírnější alternativu, pokud existuje
Ústavní soud v nálezu II. ÚS 3190/25 říká ještě jednu zásadní věc: pokud existuje mírnější vhodná alternativa zásahu do osobní svobody, stát má pozitivní povinnost ji využít.
To je pro případ Mgr. Karly P. klíčové.
Mírnější alternativa zde nakonec použita byla – ústavní ochranné léčení. Tím více je neobhajitelné, že k přezkumu nedošlo v zákonné lhůtě.
Nelze se tvářit, že 33 dnů v detenci „nějak nevadí“. Vadí. Právě proto, že se následně ukázalo, že detence už nemusela trvat a že existovalo mírnější opatření.
Pokud soud neprovede přezkum včas, člověk zůstává v tvrdším režimu nikoli proto, že by to bylo nezbytné, ale proto, že soud selhal.
A to je v právním státě nepřijatelné.
- II. ÚS 3190/25 posiluje i náš kárný podnět
Nález II. ÚS 3190/25 posiluje naši argumentaci také v kárné rovině.
Postup soudce Mgr. Davida Otevřela nelze hodnotit jen jako opožděné nařízení veřejného zasedání. Jde o prodlení v řízení, které se týká nejtvrdšího ochranného opatření a osobní svobody člověka.
Ústavní soud nyní znovu zdůrazňuje, že u zabezpečovací detence musí být nároky na soud mimořádně vysoké. Musí být vysoké v dokazování. Musí být vysoké v odůvodnění. Musí být vysoké v posouzení mírnějších alternativ. A musí být vysoké i v dodržování procesních lhůt.
V kauze Mgr. Karly P. však došlo k pravému opaku: zákonný přezkum přišel o 33 dnů později.
A když konečně přišel, soud sám rozhodl, že detenci lze změnit na mírnější opatření.
To je pro justici devastující kombinace.
- Závěr: nejde jen o 33 dnů. Jde o pochopení osobní svobody
Případ Mgr. Karly P. není jen příběhem jednoho opožděného veřejného zasedání.
Je to test, zda české soudy skutečně chápou zabezpečovací detenci jako krajní prostředek, nebo zda ji používají jako pohodlný mechanismus pro osoby, s nimiž si systém neví rady.
Ústavní soud v nálezu II. ÚS 3190/25 říká jasně: detence je nejtvrdší ochranné opatření, musí být důsledně odůvodněna, soud nesmí slepě přebírat znalce, musí zkoumat konkrétní aktuální nebezpečnost a musí vždy hledat mírnější alternativu.
V případě Mgr. Karly P. byla tato mírnější alternativa nakonec nalezena.
Ale až po 33 dnech nezákonného mezidobí.
A právě to je podstata celé věci.
V demokratickém právním státě nesmí být člověk držen v nejtvrdším ochranném opatření ani o den déle, než zákon dovoluje. A pokud se to stane, nejde o chybu v kalendáři. Jde o selhání státu při ochraně osobní svobody.
Pomozte nám pokračovat v práci
Spolek Šalamoun není příjemcem žádných státních ani evropských, či jiných dotací. Veškerou činnost vykonáváme pro bono. Každý příspěvek pomáhá financovat odborné analýzy, právní podání, veřejnou práci a pomoc v případech, které by jinak zůstaly bez pozornosti.
Po načtení QR kódu si v bankovní aplikaci zkontrolujte účet a částku.