Dne 7. května 2025 vydal Ústavní soud významný nález (sp. zn. I. ÚS 3378/24), který se stal referenčním bodem pro důsledný výklad práva na tlumočníka a efektivní účast cizojazyčného účastníka na soudním řízení. Tento nález, přestože se týkal civilního sporu o výchovu dětí, přináší nosné principy aplikovatelné široce, včetně trestního řízení a případů jako je kauza Martina Van Fabiana.
Spolek Šalamoun dlouhodobě upozorňuje, že v trestní věci Martina Van Fabiana bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces v důsledku bariér v komunikaci mezi obviněným a soudem.
Sluchová bariéra jako funkční ekvivalent jazykové překážky
Martin Van Fabian není cizinec, ale osoba se zásadní poruchou sluchu, je zcela neslyšící. Během hlavního líčení došlo k tomu, že nebyl vůbec reálně schopen porozumět ústním výrokům jednání soudu ani položeným otázkám. V kombinaci s přetíženým jednáním, nulovým překladovým režimem a obecně formalistickým přístupem soudu, byla jeho účast degradována na pasivní sledování věci.
Nález I. ÚS 3378/24 v těchto souvislostech připomíná, že právo na tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny se netýká jen jazykové bariéry v úzkém slova smyslu. Jeho smyslem je zajistit plnohodnotnou a efektivní participaci na řízení. Pokud tedy osoba prokazatelně nerozumí, je v postavení rovnocenné tomu, kdo neovládá jazyk jednání. Ústavní soud k tomu uvádí:
„Smyslem uvedeného práva je, aby každému bylo ve věci, kdy je rozhodováno o jeho právech a povinnostech, umožněno před soudem skutečně jednat.“ (bod 24 nálezu)
A dále:
„Nelze přijmout, aby se konalo jednání soudu ve věci přítomné osoby, která jednání nerozuměla a neměla možnost se do něho účinně zapojit; opačný přístup by z jednotlivců činil objekt, nikoli subjekt práv.“ (bod 25)
Právě tento princip byl v případě Martina Van Fabiana narušen. Čím se liší jazyková neznalost od sluchové bariéry, pokud následkem je neschopnost porozumět podstatným výrokům a reagovat na ně?
Povinnost soudu zajistit faktické porozumění
Ústavní soud v nálezu explicitně upozorňuje, že ani přítomnost advokáta nezbavuje soud povinnosti kontrolovat, zda je zajištěna rovnoprávná účast:
„Je na soudci, aby v případě objektivně zjistitelné potřeby s účastníkem dostatečně komunikoval a zajistil, aby jeho právo na jednání jazykem, který ovládá, mohlo být skutečně naplňováno v průběhu celého jednání.“ (bod 32)
Analogicky, u osoby s poruchou sluchu, je nutné, aby soud nejen „formálně“ zprostředkoval technické podpůrné prostředky (např. přepis jednání), ale průběžně se ujistil, že osoba reálně rozumí a může reagovat. Jinak by se z jednání stal pouhý rituál bez obsahu.
Mezinárodní význam a aplikace na trestní řízení
Ústavní soud se v nálezu opřel o rozsudky ESLP, mimo jiné rozsudek Vizgirda proti Slovinsku či Cuscani proti Spojenému království, které zdůrazňují, že právo na porozumění řízení je nutné zajistit nejen nominálně, ale i reálně.
Toto platí dvojnásob v trestním řízení, kde jde o svobodu osoby. Pokud je obviněný fakticky vyřazen z možnosti porozumět dění, je porušeno jeho právo být slyšen a mít možnost obhajoby.
Případ Martina Van Fabiana ukazuje, jak formální splnění procesních norem může zastřít reálné vyloučení obviněného z jeho vlastního procesu. Nález Ústavního soudu I. ÚS 3378/24 je proto přelomový i pro širší oblast ochrany osob se zdravotním postižením při jednání před soudy. Spolek Šalamoun jej vítá jako významný precedens, který posiluje právo na skutečně rovnoprávný a spravedlivý proces pro všechny, bez ohledu na jazyk, zdravotní stav či jinou bariéru.
Martin Van Fabián: Když sluchová bariéra zničí spravedlivý proces
Případ Martina Van Fabiána je ostudou české justice – Krajský soud ignoruje základní práva neslyšících
Stanovisko k dodržení práva na spravedlivý proces v případě odsouzeného Martina Van Fabiána