Jestliže se věnujeme podrobnějšímu zkoumání Stankovičovy kritické práce, zjišťujeme, že jeho umělecko-tvůrčí potenciál se ani zdaleka nesoustředil toliko na filmovou kritiku a tvorbu básnickou.
Karol Sidon má pravdu, když říká, že to, čeho si Andrej Stankovič v životě cenil anebo naopak necenil, paradoxně „skoro ani nějak nesouvisí s uměním: on to umění prostě bral jako nějakej lidskej projev a přistupoval k němu s neuvěřitelně čistou hlavou… (…)Já si myslím, že on velmi přesně věděl, kde ta hranice mezi tím dobrem a zlem je. Dalo by se říct, že on i dokázal, když chtěl, toho zla použít, když potřeboval… někomu ublížit, což určitě některejma těma kritikama někomu ublížil… ale musel! A to se nedá jenom s čisťounkým srdíčkem, to nikdo neudělá, když si řekne: no, takový to jsou všechno hodný lidi… a co bych jim dělal starosti a tak dál… Jenomže on věděl, že voni lžou! Voni lžou a on je na tohleto prostě upozornil se vší tvrdostí. On se choval velmi zodpovědně vlastně.“
Stankovičovi tedy zdaleka nejde jenom o stav české kinematografie, nýbrž o stav společnosti jako takové. V úsilí o nápravu toho, „co pokazil otec“, nejenže nemohl rezignovat na společenský kriticismus, ale navíc se ještě intenzivně zabýval problematikou české justice, tedy práva a spravedlnosti, věnoval se kriminálním reportážím a dokonce po nějakou dobu uvažoval o tom, že by ho bavilo psát soudničky.
Z osobní zkušenosti vím, jak velmi byl Andrej Stankovič – aktivní člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných – hrdý na to, že za dobu své působnosti od dubna 1978 vydal VONS celkem 1120 sdělení o případech persekuce osob pronásledovaných komunistickým režimem z politických důvodů a že „nikdy, v žádném případě, nepublikoval neověřený údaj a vždy úzkostlivě dbal objektivity. Důkazem toho je, že byl vždy považován za spolehlivý zdroj informací všemi světovými tiskovými agenturami, a také to, že při častých procesech s jeho členy se komunistické soudy ani v jediném případě nezmohly na důkaz nepravdivosti některého z jeho sdělení a odůvodnění rozsudků spočívalo výhradně ve lživých politických insinuacích.“
VONS vypracoval v březnu a v září 1992 seznam 42 soudců, kteří v době komunistického režimu odsoudili obviněné z politických důvodů k nepodmíněným trestům odnětí svobody, porušili tak lidská práva a neměli by být tudíž doživotně jmenováni soudci.
Po několika jednáních s tehdejším ministrem spravedlnosti JUDr. Jiřím Novákem (ODS) byl počet soudců na seznamu výrazně redukován: výsledkem nicméně bylo, že ministr JUDr. Novák ve svých vyjádřeních pro média opakovaně lhal, volil zdržovací taktiku a nedržel slovo, a tak iniciativa VONSU svých konkrétních cílů nedosáhla: z justice nakonec jejím přičiněním neodešel ani jediný zkompromitovaný soudce (!).
Představitelé VONSu včetně Stankoviče se pokoušeli nepravdivá tvrzení ministra JUDr. Nováka o tom, že justice byla údajně od zkompromitovaných soudců úspěšně očištěna, opakovaně a marně uvádět na pravou míru.
Dokonce i další ministr spravedlnosti JUDr. Otakar Motejl v časopisu Týden číslo 15 v roce 2000 prohlásil, že v důsledku jednání VONSu s ministrem spravedlnosti muselo prý odejít z justice osm soudců; ještě v roce 1990 prý odešla dobrovolně jedna třetina soudců buď kvůli svým platům anebo pro své přestupky.
Na tato nepravdivá tvrzení odpověděli šéfredaktorovi časopisu Týden Aleši Ledererovi tři členové VONSu (Jiří Gruntorád, Milan Hulík a Andrej Stankovič) 12. dubna 2000 otevřeným dopisem; jejich reakci však Týden neotiskl. V dopisu se mimo jiné píše:
„Mezi vedením ministerstva spravedlnosti a zástupci VONSu se v době od května do října 1993 uskutečnilo 6 schůzek, na kterých se jednalo o zahájení kárného řízení se soudci na seznamu VONS. Za ministerstvo spravedlnosti se jednání účastnili ministr JUDr. Novák, JUDr. Hájek, poslankyně za ODS Roschová a tehdejší předseda Nejvyššího soudu ČR JUDr. Motejl. Na těchto jednáních uvedení zástupci MS a justice hájili zkompromitované soudce ze seznamu VONS různými argumenty, které VONS odmítal uznat… například že… „soudci jednali tak, jak museli – byla holt taková doba“. (…) VONS také odmítl základní argument druhé strany, podle něhož „ti soudci, kteří vynášeli mírné tresty, se chovali lépe, než ti, kteří se politickým procesům vyhnuli.“ Takovéto „morálně filosofické zdůvodnění“ lze výstižně dokumentovat na případu soudkyně JUDr. Marcely Horváthové (dodnes soudící), která odsoudila smrtelně nemocného Pavla Wonku k dalšímu věznění několik dnů před jeho smrtí. Mírný rozsudek, oponenty VONSu oceňovaný, byl v daném případě rozsudkem smrti. (…)
VONS musel setrvat aspoň u minima soudců na svém etickém postoji, k čemuž ho zavazovala jeho angažovanost v době konání politických procesů, neboť jak tehdy, tak i po listopadu 1989 odmítal argument, že morálka je věc jedna a praxe druhá. Podle názoru VONSu má profese soudce v každém režimu ojedinělý a mimořádný charakter, a nelze na ni brát měřítka jiných povolání. Nikdo nebyl nucen, aby se stal soudcem nebo aby soudil případ křížící se s jeho svědomím, a proto je za své souzení plně odpovědný. I za minulého režimu byli soudci oficiálně nezávislí, a pokud se této zásadě zpronevěřovali, tak za to musejí nést odpovědnost, zejména pokud v důsledku jejich souzení byli postiženi nevinní lidé a jejich rodiny. (…) Pokládáme za nutné také zdůraznit, že VONS nedal ministru spravedlnosti jen seznam provinilých soudců, ale i těch statečných, kteří navzdory vlastnímu riziku a event. postihu rozhodovali již tehdy podle jejich soudcovského svědomí. Je paradoxem uplynulých let, ale paradoxem příznačným, že ne tito soudci, ale někteří z těch provinilých povýšili do vyšších míst a zastávají dnes vysoké funkce v české justici. Nebyli potrestáni, ale byli odměněni!“
Dopisem ze dne 27. 1. 1994 vyzval VONS ministra spravedlnosti ČR JUDr. Jiřího Nováka, aby ze své funkce odstoupil. Nestalo se tak a ani ministr spravedlnosti JUDr. Otakar Motejl veřejně neuznal nepravdivost svých mediálních tvrzení, že u nás došlo k očistě justice a k odchodu problematických soudců.
Jakkoli se tomu pokoušel Stankovič všemožně zabránit, v červnu 1996 došlo naopak k pozastavení činnosti VONSu.
- dubna 1993 publikoval Stankovič v Respektu č. 14 text Konec, nebo odstřel?, kterým ostře polemizoval s velmi nepřesným článkem Moniky Elšíkové Po Chartě končí i VONS, otištěným v Respektu č. 9 z 1. 3. 1993.
Stankoviče tedy podobné nezdary jeho idealisticky napřímených úsilí nikdy neodradily, ačkoliv ho některé věci hodně mrzely, nikdy kvůli nim nezahořkl. Naopak (v rozhovoru s Andrejem Krobem) s úsměvem vyjádřil souznění s Magorovu sentencí „Hlavně aby nezmizela radost!“
- – –
S Andrejem Stankovičem jsem se spřátelil na karlovarském filmovém festivalu v červenci 1988 a zůstali jsme ve vzájemném blízkém vztahu až do jeho smrti v červenci 2001. Shodou okolností také mé přátelství se Stankovičovým přítelem Miloslavem Žilinou (1926 – 1999) trvalo přibližně stejně dlouho, tj. po třináct let, a mnohokrát jsme se scházeli i ve třech. V disertační práci budu publikovat rovněž některé Stankovičovy výroky a postoje, jak si je z našich relativně častých setkání pamatuji. (…)
Rovněž samotný Stankovič ve svých kritických textech uvádí poměrně často příklady ze své osobní zkušenosti včetně svědectví orálních.
Například ve své kriminalistické reportáži Vražedné mlžení (Respekt č. 38, 28. 11. 1990) opakovaně cituje otce zavražděné oběti, patnáctiletého učně Viktora Bačíka, a v pokračování této reportáže o tristním případu Bačíkovy vraždy Soud nad satanisty z Ruzyně (Respekt č. 18, 6. 5. 1991) opět analyzuje průběh zmanipulovaného vyšetřování také na základě orálních zkušeností:
„Nechyběla arogance, s níž mi pan předseda senátu JUDr. Jiří Lněnička při veřejném projednávání případu odmítl sdělit jména obhájců. Že si obhájci „nepřejou publicitu“; nebylo se ostatně co divit. Alespoň JUDr. Martin Korbař (obhájce J. Šlehofera) byl totiž předtím, než odešel k advokacii, členem senátu Městského soudu v Praze při odvolacím řízení s Václavem Havlem v březnu 1989. Prokurátor Karel Florian jako obvodní prokurátor pro Prahu 1 vypracoval nejen žalobu v tomto procesu, v němž byl V. Havel souzen pro svou přítomnost na Václavském náměstí 16. ledna 1989, ale působil ve své funkci i v řadě dalších politických procesů s O. Veverkou, J. Petrovou a S. Vondrou, při trestním stíhání sedmdesátiletého politického vězně z 50. let Fr. Melichara v téže věci, v záležitosti S. Devátého po 1. máji 1989 a dále v causách H. Marvanové a T. Dvořáka, jakož i M. Šrámka, to všechno jen tak namátkou. Především se ale dopustil trestného činu omezování osobní svobody, když ponechal 89 hodin v cele předběžného zadržení ve dnech 5. – 9. října 1989 ekologického aktivistu Ivana Šreka. Tolik k rozestavení figur.“
Vidíme, že Stankovič v kriminalistické studii Soud nad satanisty z Ruzyně cituje četné orální i mediální prameny, které mu slouží jako určitá východiska k investigativní důslednosti, s níž se soustředí na konkrétní prohřešky a nedostatky, k jakým během procesu došlo, a na podstatné dimenze falšování autentické lidské historie.
Tím dílem, jak podrobuje adresné kritice chování zainteresovaných osob či povrchnost médií, získávají Stankovičovy texty věnované justici a lidským právům obdobně metakritické rysy jako jeho eseje z oblasti filmové a televizní tvorby, kde také často komentuje konkrétní výroky recenzentů a dalších zainteresovaných lidí.
Tento Stankovičův étos, usilující o konkrétní nápravu situace a souznějící například s přístupem George Orwella, který místo kritického teoretizování o více či méně obecných souvislostech dává rovněž leckdy přednost zcela detailním návrhům na nápravu daného postavení určité sociálně slabé lidské komunity (včetně praktických nápadů na řešení jejího obydlí), je dobře patrný mj. ve zmíněné kriminalistické reportáži Soud nad satanisty z Ruzyně: tam, kde tuzemská média senzacechtivě referují o satanismu a kanibalismu ve věznici, Stankovič věcně a s důrazem na historické kořeny analyzuje průběh celého případu a zcela konkrétní pochybení vyšetřovatelů i médií a dochází k tomu, že šlo o sadismus:
„Prosté barbarství je tu senzacechtivým estébáctvím vydáváno za rafinovanost. Není to satanismus, ale sadismus, což lze nejlépe doložit na konkrétnosti Šlehoferových představ o tom, jak zamorduje B. rodiče, když nevyhoví satanickému rituálu. Štefkova obhájkyně nám může kolikrát chce předčítat – za bouře a blesků, jak si libovala MF Dnes – „satanistické evangelium“. Kdyby nešlo o slátaninu, byl by to pokus o krédo, což ona při své zřejmě nekřesťanské minulosti nepoznala. (…)
Příznačné je, že přes různá mlhavá vyhlášení, že orgány Vojenské prokuratury vyšetřují potenciální vinu příslušníků SNV, bylo zahájeno jen trestní stíhání ředitele věznice Ruzyně mjr. Bosáka, který do této funkce přišel po 17. listopadu 1989, aniž však byl stíhán kdokoli z jeho podřízených, jak by bylo logické. Podobný pokus o účelové trestní stíhání byl podniknut i v případě polistopadového (rovněž již bývalého) ředitele Valdic kpt. Matuchy, který má obrovské zásluhy o relativně klidný chod ústavu v uplynulém roce.
Znovu je nutno připomenout, že o kárném řízení s Bačíkovým ničemným advokátem ex offo JUDr. Ladislavem Jakimem, pokud vůbec proběhlo, nepronikla na veřejnost z České advokátní komory žádná zpráva. Je snad zřejmé, že tragédie, k níž došlo, by se neměla opakovat. Advokáti ex offo (tedy advokáti úředně ustanovení) své povinnosti (až na výjimky) jak jen možno odbývají. Veřejnost by měla být soustavně upozorňována a vyzývána k tomu, aby je bedlivě kontrolovala.
Co říci závěrem? Ve svém článku „Čistá hrůza“ v Reflexu o tomto tragickém případu hovoří Josef Klíma: „Co se tu děje, co je to za bytosti, že zabíjejí druhého s takovým cynismem, s takovou netečností… Kde se vzali? Do jakých škol chodili? Kde pracovali? V jakých rodinách žili? No přece mezi námi…“ Odmítáme sugestivní demagogický trik, který zde byl použit, který se nyní tak rozmáhá a který spočívá v pokusech rozpouštět konkrétní kriminální vinu ve vině existenciální, metafyzické, a znovu žádáme konkrétní potrestání konkrétních, zde jmenovaných viníků i těch, kdo je kryjí.“
Stankovičova intence po konkrétním pojmenování viníků alarmující etické pokleslosti je tedy příznačná pro jeho kriminální reportáže a texty týkající se Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a stejně tak i pro kritiky filmové.
