Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, umožňuje výjimečně v § 129 odst. 4 a 5, aby písemné odůvodnění již vyhlášeného rozsudku zpracoval jiný soudce – v případě, že původní soudce odpadl z důvodu trvalé překážky (např. rezignace). Tento mechanismus se uplatnil i v případu bývalého krajského soudce Mgr. Romana Kafky, který sice vyhlašoval trestní rozsudky, ale jejich písemné vyhotovení nikdy nedokončil. Po jeho odchodu ze soudnictví zůstalo nejen několik nedopsaných rozsudků, ale podle sdělení Krajského soudu v Brně také dalších 11 dosud neprojednaných věcí, které spadly do jeho působnosti a musí být nově přiděleny jinému senátu.
Tato situace je sice formálně ošetřená právní úpravou, z pohledu Spolku Šalamoun však představuje hraniční zásah do práva na spravedlivý proces. Domníváme se, že substituce soudce v této fázi řízení s sebou nese zásadní rizika pro legitimitu trestního rozhodování.
Zásady bezprostřednosti a ústnosti – narušeny na samém základu
Trestní řízení je postaveno na zásadách bezprostřednosti a ústnosti, které zajišťují, že soudce činí rozhodnutí na základě osobního kontaktu s obžalovaným a důkazními prostředky. Pokud písemné odůvodnění rozsudku sepíše soudce, který nebyl přítomen hlavnímu líčení, nikdy neslyšel obžalovaného, svědky ani znalce, nemohl jim klást otázky ani vnímat jejich reakce, jde o čistě formalistický úkon.
Tento nový soudce nezískal vlastní bezprostřední dojem o věci, což zásadně narušuje autenticitu odůvodnění, a snižuje schopnost obhajoby reagovat na konkrétní hodnotící úvahy. Připomínáme, že právo obžalovaného vědět, proč byl odsouzen, je základním právem na obhajobu a spravedlivý proces.
Lhaní o prodlužování lhůt – zásadní selhání soudce
Případ soudce Kafky je o to závažnější, že opakovaně uváděl vedení soudu v omyl, když tvrdil, že mu byly prodlouženy lhůty k vyhotovení rozsudků, ačkoliv ve skutečnosti žádné takové prodloužení neexistovalo. Tím úmyslně obešel kontrolní mechanismy a znemožnil včasné řešení situace.
Z našeho pohledu se nejedná o pouhé profesní pochybení, ale o zásadní ztrátu důvěryhodnosti soudce jako osoby, která má být garantem práva a spravedlnosti. Když soudce vědomě klame své nadřízené a záměrně prodlužuje stav právní nejistoty, vzbuzuje to hluboké pochybnosti o důvěryhodnosti nejen jeho osoby, ale celého řízení, které vedl. V tomto kontextu je zcela oprávněné se ptát:
Jakou vážnost a legitimitu může mít rozsudek, jehož autor vědomě lhal a porušil své základní povinnosti? A jakou důvěru může veřejnost a obžalovaný vkládat do procesu, který nese jeho podpis, byť jen ústní?
Etická rovina: Soudce rozhodující o hospodářské kriminalitě, sám podezřelý
Další eticky znepokojující okolností je, že soudce Kafka v době, kdy rozhodoval o případech ekonomické trestné činnosti, sám čelil podezřením, že se obdobného jednání dopouští. Tato skutečnost zásadně zpochybňuje jeho morální a profesní integritu a vrhá stín nejen na jednotlivé rozsudky, ale i na systém dohledu nad soudní činností.
Právo na skutečné odůvodnění
Ústavní soud i ESLP opakovaně upozorňují, že řádné odůvodnění rozhodnutí není jen formalitou, ale podmínkou jeho legitimity. Pokud je rozsudek doplněn dodatečně soudcem, který nezažil klíčové fáze dokazování, je jeho „odůvodnění“ pouhým opisem formálních bodů, nikoli vyjádřením skutečné vnitřní přesvědčenosti soudu.
Závěr
Z pohledu Spolku Šalamoun považujeme substituci soudce při vyhotovení rozsudku za krajní a materiálně problematický postup, který ve spojení s osobním selháním původního soudce Kafky zcela narušuje důvěru v spravedlivost procesu. Justice nesmí jen dodržovat litery zákona, ale musí být také vnitřně poctivá, odpovědná a transparentní.
Spravedlnost bez důvěry není spravedlností, ale mocenským aktem.
Pokud má být obnovena důvěra ve výkon trestní spravedlnosti, musí takové případy být pojmenovány, prošetřeny a systémově napraveny. A obžalovaným musí být zajištěno, že jejich věc posuzuje soudce, který je nejen kompetentní, ale také čestný a důvěryhodný.