Dne 29. ledna 2025 Nejvyšší soud České republiky projednal stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného Jaroslava Fröhlicha. Rozhodnutí, které je klíčové pro další vývoj české trestní justice, se týká zejména aplikace vazebních důvodů, délky vazebního řízení a zásahů do osobní svobody obviněného.
1. Kontext a průběh řízení
Ministr spravedlnosti napadl čtyři pravomocná rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, která se týkala vzetí obviněného do vazby a zamítnutí jeho žádostí o propuštění na svobodu. Nejvyšší soud posuzoval, zda tato rozhodnutí odpovídají zákonným požadavkům a judikatuře Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (ESLP).
Důležitou roli v celém procesu sehrál nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2024 (sp. zn. III. ÚS 1966/24), který již dříve konstatoval porušení základních práv obviněného a zrušil část rozhodnutí soudů nižší instance.
2. Hlavní závěry Nejvyššího soudu
Na základě provedeného přezkumu Nejvyšší soud rozhodl následovně:
- Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
Bylo shledáno, že rozhodnutí o prodloužení vazby Jaroslava Fröhlicha byla vydávána bez dostatečného odůvodnění. Soudy v odůvodnění opakovaly tytéž argumenty, aniž by přihlédly ke změně situace obviněného. Tento postup byl v rozporu s požadavkem, že důvody vazby se časem oslabují a jejich existence musí být průběžně přezkoumávána. - Nezákonnost rozhodnutí o prodloužení vazby
Nejvyšší soud konstatoval, že vazební důvod podle § 67 písm. c) trestního řádu (obava z opakování trestné činnosti) nebyl v době rozhodování dán. Nebylo prokázáno, že by obviněný pokračoval v trestné činnosti nebo že by existovalo reálné nebezpečí jejího opakování. - Existence důvodu útěkové vazby (§ 67 písm. a) trestního řádu)
Nejvyšší soud přezkoumal, zda bylo opodstatněné vzít obviněného do vazby na základě obavy, že by se mohl skrývat nebo vyhýbat trestnímu řízení. Dospěl k závěru, že v době rozhodování o vzetí do vazby tento důvod existoval, zejména s ohledem na opakované omluvy z hlavního líčení na základě zdravotního stavu, které se ukázaly jako účelové. - Nedostatečné využití alternativních opatření
Soudy nižší instance měly nejprve využít mírnější opatření (například předvedení či pořádkové pokuty), než přistoupily k vzetí obviněného do vazby. Pouze jediné předvedení obviněného nelze považovat za dostatečný pokus o zajištění jeho účasti u soudu, což potvrzuje i judikatura ESLP.
3. Důsledky rozhodnutí Nejvyššího soudu
Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud rozhodl o zrušení některých usnesení Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a potvrdil porušení zákona v neprospěch obviněného. Toto rozhodnutí má významný dopad na praxi soudů v oblasti vazebního řízení.
4. Judikaturní význam a dopad na soudní praxi
Rozhodnutí Nejvyššího soudu přináší důležité principy pro budoucí rozhodování o vazbě:
- Soudy musí v rozhodnutích jasně doložit a odůvodnit existenci vazebních důvodů.
- Při prodlužování vazby je nutné prokazovat, že vazební důvody stále trvají a neslabnou.
- Před rozhodnutím o vazbě je třeba maximálně využít alternativní opatření.
- Obstrukční jednání obviněného samo o sobě nemusí vždy odůvodnit vazbu, pokud soudy nevyužijí jiné dostupné prostředky k jeho zajištění.
5. Shrnutí
Rozsudek 8 Tz 62/2024 je důležitým příspěvkem k judikatuře týkající se dodržování procesních práv obviněných v trestním řízení. Nejvyšší soud se jasně vymezil proti neodůvodněnému prodlužování vazby a mechanickému opakování stejných argumentů ze strany soudů nižší instance. Toto rozhodnutí posiluje zásadu přiměřenosti při rozhodování o omezení osobní svobody a podtrhuje význam právní jistoty obviněných.