Kdyby neviděl ten šalamounský rozsudek, který na závěr konstatoval, že všechno to, co prožil, se ve skutečnosti nestalo, myslel by si, že něco podobného je možné jenom v pohádkách. Nečekal takový závěr od lidí, kteří mají hájit právo, spravedlnost a občany této země. Ačkoli to má do dnešního dne pořád před očima, měl by žít s tím, že si vše vymyslel.
Pavel Buráň je podnikatel a v dnešní době jej lze označit za bohatého člověka.
Ovšem nebylo tomu tak vždy, původem je to obyčejný kluk ze skromných
poměrů z Moravy, který se rozhodl v životě něco dokázat.
V roce 1988 se vyučil kuchařem a cesta mladého kluka vedla přes kuchaře,
číšníka a „provozáka“ v jedné restauraci, kterou si pak pronajal. V té době se
vlastně stal podnikatelem, tedy bojoval už sám za sebe.
Cesta to nebyla jednoduchá, byl sice ve svém, ale musel kmitat na place, vařit, uklízet a topit, to vše v jedné osobě, ale fungovalo to.
„Pak přišla nabídka, abych ve svém podniku umístil vlastní výherní auto-
mat. Byl nekřesťansky drahý, ale já si ho pořídil, viděl jsem v něm podnikatel-
ský potenciál. Zanedlouho přibyl druhý automat, pak třetí a čtvrtý. Začalo se
dařit, peněz přibývalo.“
Po začátku nového podnikání s automaty začaly Pavlu Buráňovi přibývat ne-
jenom peníze, ale i zkušenosti a hlavně práce. Už nemusel dělat všechno sám,
přijal číšníka i uklízečku, posléze se rozhodl restauraci předat bratrovi a sou-
středil se pouze na výherní automaty. Nabízel je, zajišťoval umístění do pro-
vozoven, šlo to dobře.
Ovšem přišla legislativní změna, která zavedla do podnikání s výherními automaty dvoumilionovou kauci. Byl to risk, ale protože v tom viděl potenciál, chtěl do toho jít. Částka však byla příliš vysoká, a tak začal hledat společníka. Našel. Jaroslava Novotného z Kunovic, podnikatele ve stejném oboru.
Pavel měl za to, že o patnáct let starší zkušený společník bude pro něj přínosem. Založili společnost AUTO GAMES, a.s., v níž měl Pavel Buráň většinový podíl, a podnikání se rozjelo. V tu dobu ovšem došlo i k další změně, z Pavla se stal ženatý muž, který začal budovat pro rodinu společné hnízdo, tudíž byl rád, že už na podnikání není sám. Ve snu by ho nenapadlo, že z partnera Jaroslava Novotného se brzy stane problém.
„První kontrolka mi zablikala při společné cestě autem, když nás v kopcích
na náledí předjel mladý řidič. Po pár kilometrech jsme jej uviděli s autem
v příkopu. Už jsem se chystal vystoupit, abychom zjistili, zda je v pořádku. Ja-
rek nezastavil, jen stáhl okénko a zavolal: ‚Tak co, ty ču..ku, kam jsi pospíchal?‘
a jel dál. Nebyl jsem schopen slova. Kdybych řídil já, zastavím a snažím se
pomoct. Dodnes mne mrzí, že jsem o Jarkovi nezačal přemýšlet už tenkrát.“
Předpoklad investice do podnikání se vyplnil, společnost fungovala a za-
čala velmi slušně vydělávat. Jak známo, peníze zapůsobí na každého jinak.
Pavel Buráň se věnoval společnosti a své zisky investoval do svého dalšího
podnikání. Za své řádně zdaněné peníze kupoval nemovitosti, rozvíjel další
společnosti, ovšem již pouze sám za sebe.
Jaroslav Novotný naopak během pouhých několika málo let dokázal získat
množství akademických titulů, stal se z něj PhDr., Ing., Mgr., MBA, MSc., v roce
2013 k tomu přibyl i titul Ph.D. Nic proti vzdělání, ale doktorem a inženýrem
za pět let? Mimoto Jaroslav energii vkládal do stavby vily, liboval si v luxus-
ních vozech, nových telefonech, dovolených, jachtách, prostě na podnikání
už mu nezbývala kapacita.
„Po čase vyšlo najevo, že Jarek se nedokáže s lidmi dohodnout, je arogant-
ní, chyběl mu zdravý selský rozum pro podnikání. Zajímalo ho pouze, jak vy-
baví vilu, s jakým autem má jezdit, prostě jak dát všem dostatečně najevo, že
má peníze.“
Přesto se dá říci, že tato situace Pavlovi vyhovovala, obchody fungovaly, Ja-
roslava a jeho „koníčky“ příliš neřešil. Společnost se rozvíjela, přišla expanze,
vývoj nových her, stali se prostě v tomto průmyslu jedním z největších hráčů
na trhu. Ovšem bez Jaroslavova valného přispění.
Jaroslav se po nabídce nejmenované firmy rozhodl společnost prodat,
s čímž Pavel souhlasil, zejména proto, že finanční nároky Jaroslava už byly
neukojitelné. Nechali si vypracovat návrh, podle něhož měl Jaroslav dostat
za svůj podíl 350 milionů korun, a poté by byl ze společné firmy definitivně
pryč. Pavel Buráň by se stal jediným společníkem nového vlastníka, a dokon-
ce souhlasil s tím, že „pustí“ jedno procento, aby kupující měl v budoucí spo-
lečné fiirmě majoritu. Jenomže sběratel titulů Jaroslav Novotný nakonec celou
transakci vlastní hamižností pohřbil. Přišel s tím, že kromě zmíněných milionů
chce ještě po dobu 1 roku měsíční plat 500 tisíc kvůli důchodu, čímž by se mu
zvedl průměr pro jeho výpočet. Mimoto požadoval i auto, které bude platit
firma, a hlavně pak přejde do jeho vlastnictví, což dost dobře není možné.
Ani to nestačilo, chtěl i takovou drobnost, jako je telefon včetně úhrady účtů.
Jeho hlavním cílem bylo vyhnout se jakýmkoliv daním. Tyto nesmyslné poža-
davky vedly k tomu, že zájemce od nabídky odstoupil.
„Nikdy nepochopím, jak ten, kdo v té době mohl obdržet 350 milionů
vlastně za nic, pohřbil celý obchod nesmyslnými požadavky.“
Jaroslav jako „zdatný“ obchodník přivedl nového zájemce, odkudsi z Ma-
ďarska, a požádal Pavla, aby prodávaná firma této osobě ručila za úvěr bance,
která jej Maďarovi poskytne. To ovšem nejde, jednalo by se o trestný čin, ale
hlavně – proč by to dělal? Proč by kupovaná firma platila kupci za to, že si ji
koupí? Smysl to nedává, a tak to Pavel odmítl.
Posléze přišel Jaroslav s návrhem, že svůj podíl prodá přímo Pavlovi.
Ten souhlasil s tím, že si dohodnou splátky, ovšem nastal další problém.
V té době se začalo mluvit o změně zákona, čehož si byl Pavel jako vizionář
vědom, a tak byla smlouva nastavena tak, že při změněných podmínkách
může Pavel odstoupit a vyplacené peníze se musí vrátit. Za dva roky Pavel
poslal Jaroslavovi přes dvě stě milionů, ovšem pak ke změně zákona oprav-
du došlo, začala se mimo jiné platit daň z příjmu. Podmínky se o šedesát
procent zhoršily a Pavel se chtěl dohodnout na snížení kupní ceny a pro-
dloužení splátek.
Jaroslav nesouhlasil, a tak Pavel na základě platné smlouvy od ní odstou-
pil. Jaroslav se ovšem k vrácení dvou stovek milionů neměl, zejména proto, že
už se velká část peněz proměnila v bezstarostný luxusní život. Nezbývalo mu
nic jiného než se zase vrátit k Pavlovi do firmy.
Pavel souhlasil a hledal cestu, jak to provést. Soudit se nechtěl, dohadovat
také ne, neměl na to ostatně čas, musel se starat o chod firmy, zaměstnan-
ce, rodinu. Po půl roce soupeření ve fi rmě se Pavel vzdal, dál to takhle nešlo,
a svolal valnou hromadu, na níž Jaroslava odvolal a dal mu výpověď z pracov-
ního poměru, neboť si odklonil firemní peníze na svůj účet.
„To, jak se Jarek staral o společnost, je jasné i z toho, že ani nevěděl, kde je
zaměstnán. Proti výpovědi podal žalobu, ovšem na firmu, kde nikdy nepraco-
val. To snad hovoří za vše.“
Bylo jasné, že další partnerství společníků je nemyslitelné, proto přišli na
scénu právníci, Pavel s Jaroslavem se už nevídali, nemluvili spolu. Pavel o to
ani nestál, proč by se bavil s někým, kdo jedná jako dítě, které si stále něco vy-
nucuje. Právníci domlouvali obchod ohledně vyřešení Jaroslavových dluhů,
popřípadě jednali o prodeji podílů, podmínek, ceny, posuzovaly se varianty,
prostě záležitosti, jež v takových případech řeší právě právníci. Nebyl důvod,
aby Pavel bral situaci do svých rukou a jednal bez odborníků.
II:
Pak přišel den, který obrátil Pavlův život vzhůru nohama. V úterý 7. října 2014
jel v podvečer domů a mezi obcemi Prakšice a Drslavice ho prudce předjelo
bílé auto. V nepřehledném úseku ho „vybrzdilo“ a za sklem se rozsvítil nápis STOP POLICIE. Šlápl tedy na brzdu, zastavil a z auta před ním vyskákali tři
muži v policejních uniformách.
„Byl jsem si vědom, že jsem předtím projel stopku, a domníval se, že je to
kvůli tomu. Policisté obstoupili mé auto, což působilo velmi neobvykle. To
jsem ale ještě nevěděl, že to policisté nejsou…“
Pavel uposlechl výzvy k legitimování a pootevřeným okénkem jednomu
z nich předal doklady. Potom ho jeden z „policistů“ vyzval, aby vystoupil
z vozu. To už Pavel dostal strach a pokusil se zavřít okénko a odjet, snažil se
nastartovat a zacouvat. Zařadil zpátečku, ale vzadu za autem stál jeden z těch
mužů. Pak už to šlo hrozně rychle. „Policista“, kterému předával doklady, se
pověsil na okno a stlačil ho dolů. Pavel netušil, že každé auto má bezpečnost-
ní pojistku a okénko díky tlaku sjede automaticky dolů. „Policista“ se naklonil
do auta a vytáhl klíčky ze zapalování. Pak „policisté“ už bez zábran otevřeli
dveře u spolujezdce a snažili se Pavla dostat z auta ven.
Najednou šlo všechno ráz na ráz. Když se „policistům“ nepodařilo jej z auta
vytáhnout, jeden z nich si sedl dovnitř, ze zadního sedadla ho něčím přiškrtil
nebo přidusil, zřejmě drátem, to ještě Pavel netušil, jak jsou tato slova důleži-
tá. Potom mu nasadili pouta a na hlavu natáhli jakýsi pytel.
Bránil se, kopal, křičel, že je klaustrofobik, tak nakonec únosci vyměnili py-
tel za policejní bundu nebo kacabaju, jak se na Slovácku slangově říká, kterou
mu přehodili přes hlavu. Po zápasu mu zůstaly nohy na místě řidiče a tělo
měl na místě spolujezdce. Jeden z únosců si sedl na jeho nohy a vůz se rozjel.
„Drát. Už nadosmrti budu mít v hlavě to, že jsem řekl drát. Bylo to první, co
mě napadlo, protože to drželo formu, viděl jsem to krátce a detailně se mne
na to nikdo v počátcích vyšetřování neptal. Až u soudu jsem se dozvěděl, že
jsem měl mít minimálně uříznutou hlavu, protože znalecké posudky obhajo-
by to tvrdí, a asi proto jsem lhář.“
Pavel se snažil sledovat cestu, přes přehozenou bundu částečně škvírkou
viděl, projel okolím tisíckrát, proto věděl, že jeli směrem na Prakšice, potom
se otočili a jeli zpět do Kunovic. Tam poznal, že jsou u Jaroslavova domu. Zaje-
li do garáže, kde byl přesazen dozadu do vozidla a připoután k hlavové opěr-
ce předního sedadla. To jej překvapilo a nepřišlo mu to profesionální, protože
hlavová opěrka se dá celá vyndat. Sledoval, jak únosci vzali nějakou tekutinu s hadrem, celé auto pečlivě vytřeli a vše z auta odnesli do domu Novotných.
To již slyšel hlasy Jaroslava a jeho ženy Jarmily.
Dva z únosců ho vzali za podpaží a demonstrativně přepravili dovnitř
domu, kde ho posadili na židli a sundali mu z hlavy bundu. Před ním stáli
manželé Novotní a sdělili mu, že bude muset podepsat nějaké dokumenty,
neboť nechce umožnit započíst Novotnému jeho dluhy. Šlo o sadu dokumen-
tů, všechny v Pavlův neprospěch. Ač Pavel Jaroslavovi nic nedlužil, byl tam
mimo jiné dodatek k jejich dohodě o narovnání, který by umožnil výplatu
peněz pro Jaroslava v kratším čase a započtení jeho závazků vůči společnosti.
Podstatou ale bylo, že Pavel měl přistoupit k dluhům jako fyzická osoba, po-
kud společnost tyto závazky neuhradí. Šlo o předání firmy a celého Pavlova
majetku, a to včetně podepsání směnky. Dalším, již teoreticky nevýznamným
dokumentem bylo dokonce zrušení ukončení pracovního poměru Jaroslava.
„Jarek mi vyhrožoval, že pokud to neudělám, odveze mě do polí, kde mě
zastřelí. To ještě šlo, dobře jsem věděl, že beze mě, respektive mojí pomoci,
se bude k vysněným penězům těžko dostávat. Vyděsil mě až v okamžiku, kdy
stejný osud začal slibovat mým dětem a blízkým. To jsem se rozsypal. Únosci
měli v rukou ‚koňskou‘ skleněnou stříkačku s jehlou a pistoli. Stříkačku přede
mnou natahovali a slibovali, že až mi to píchnou, tak teprve něco uvidím. Plus
ta pistole. Tak jsem nakonec podepsal. Udělal by to zřejmě každý.“
Po podpisu únosci na pokyn Novotných zmizeli a v místnosti se objevil
advokát Jiří Šabršula s dcerou manželů Novotných. Pavel se s nechutí pode-
psal do ověřovací knihy a pořád měl strach, protože netušil, kde jsou únosci.
Snažil se účelově měnit podpisy, aby je v budoucnu poznal, ovšem ve stresu
a při množství dokumentů si vše přesně nezapamatoval. Také proto, že ho
neustále kontrolovala Jaroslavova manželka Jarmila.
„Tak a teď to oslavíme,“ pronesl euforicky Jaroslav a Jarmila naservírovala
alkohol se sklenkami. Pavlovi se do pití nechtělo, ale naléhání bylo nekom-
promisní. I když toho obvykle snesl hodně, tehdy moc nevypil. Přesto se vel-
mi rychle dostavila opilost a ospalost, ztratil kontakt s realitou, možná v tom
pití něco bylo. Jako ve snách vnímal, jak mu manželé Novotní pomohli do
jeho vozu, Jarmila usedla za volant a odvezla ho domů, kde Pavel čipem ote-
vřel bránu. Jarmila Novotná vjela dovnitř a rychle z vozu vyběhla, aby zmizela dřív, než se brána automaticky zase zavře. Před bránou čekala její dcera Bi-
biana, která řídila další vůz, aby mohla svou matku odvézt domů. Pavel zkon-
centroval poslední síly, vystoupil z auta a odpotácel se domů, kde padl do
postele. Jen zablekotal, že byl unesen, ale vzhledem k jeho stavu tomu přítel-
kyně Milena nevěnovala pozornost. Přesto při svlékání Pavla zaregistrovala
zranění, která si pro jistotu nafotila na svůj mobilní telefon.
„Po příjezdu domů jsem nebyl schopen ničeho. Ovšem hned po probuzení
brzy ráno jsem přítelkyni převyprávěl, co se stalo, a hned se jelo na policii.“
Dorazili na policii do Zlína, ale ukázalo se, že to byla špatná volba, protože
trestní oznámení se podávají na obvodních odděleních. Po dvou hodinách
čekání konečně před sedmou ranní začalo „sepisování“ a kriminálka okamžitě
začala jednat. Vzali si jeho oblečení, odvezli ho na prohlídku k lékaři, zabývali
se pachovými stopami v jeho voze. Policisté ohledali místo činu, vypracova-
li identikity pachatelů, oněch údajných policistů, ustanovili svědky ze dvou
vozů, které kolem v době činu projížděly. Policisté prostě dělali svou práci.
V té době Pavel ještě nevěděl, že svetr, který měl na sobě v době přepadení
a vydal jej policii, bude jednou z namítaných věcí ohledně jeho věrohodnosti.
A to pouze proto, že o něm nemluvil.
Policie dál prováděla svá šetření, Pavel do toho nijak nezasahoval, pou-
ze předával veškeré informace, které měl k dispozici. Omezil takřka veškerý
osobní kontakt s lidmi, měl strach zejména o svou rodinu, jež měla přiděle-
nou policejní ochranu.
„Dostal jsem policejní ochranu, nejenom já, ale i má rodina. Žena i děti měly
‚pípátka‘, kdyby se něco dělo, policie hlídala i před [domem]… Vše jsem musel
hlásit, kdo mě kontaktuje, s kým jsem ve styku, byl jsem odposloucháván.“
Policie při svém šetření zhruba po měsíci provedla s Pavlem mimo jiné
i rekognici osob podle předložených fotografií, kde poznal své únosce. Jak po-
licie zjistila, pocházeli ze Slovenska, jejich totožnost ovšem Pavel ještě neznal.
Nenapadlo by ho, že i tato fotorekognice, během níž pachatele označil, bude
mít u soudu nepříjemnou dohru ve formě zpochybnění jeho věrohodnosti.
Po dlouhém vyšetřování policie obvinila kromě manželů Jaroslava a Jarmily
Novotných i tři muže, Artura Žilina, Rusa trvale žijícího na Slovensku, a Slováky
Roberta Sádeckého a Matěje Janečku. Na stopu Artura Žilina ji přivedly kamerové záznamy, kdy jelo v kritický den auto psané na Žilina za Pavlovým vozem,a poznatky policistů z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, včetně spolupráce se slovenskou policií. Nadto přítomnost „falešné policie“ a fyzickou potyčku na místě přepadení potvrdili i policií zjištění svědci.
Ovšem obviněním pachatelů únosu nic neskončilo, ale teprve začalo. Ja-
roslav tvrdil, že Pavel mu napsal omluvný dopis, ve kterém jej vyzval k vy-
hotovení smluv, protože své právničce prý nevěří. Právě na základě tohoto
dopisu údajně Jaroslav nechal smlouvy připravit. Poté, co se Pavel ozval, přijel
k němu domů, kde vše za přítomnosti advokáta Šabršuly podepsali. Pavel prý
neměl námitek, nadto vše „bohatýrsky“ zapili. Tuto verzi Jaroslavovi potvrdila
i manželka, nevlastní dcera Bibiana, advokát Šabršula, a dokonce i jeho man-
želka, která čekala před domem. Advokát si totiž dal pivo a nemohl řídit, což
mu ovšem nedělalo problém při ověřování podpisů.
Slováci pochopitelně od počátku tvrdili, že se vůbec neznají, poprvé se prý
viděli až u výslechu a nechápou, proč jsou obviněni. Na dobu únosu předložil každý z nich alibi, jeden z nich třeba tvrdil, že byl na Ukrajině, kde ležel
s otřesem mozku. A své auto, které policie viděla na kamerovém záznamu,
půjčil prý jednomu Ukrajinci, který se ale nedá vypátrat, protože žije někde
v pravoslavném klášteře v Rusku.
Již od počátku však policie věděla, že tvrzení Jaroslava a Jarmily Novotných
má trhliny. Policie jim totiž začala odposlouchávat telefony, což netušili. Časem si to však uvědomili, a tak tomu své telefonní hovory přizpůsobili, ovšem v autě
si takový pozor nedávali. Takže díky tomu, že policisté nainstalovali odposlechy
i do auta, mohli vše zdokumentovat. Zaznamenali třeba, jak se Jaroslav s Jarmilou a dcerou Bibianou domlouvali na výpovědi a také se dohodli, že uvedou dalšího svědka, který byl při tom, když Pavel vše podepisoval, a to babičku Eleonoru. Je zadokumentováno, jak zvažují, které smlouvy mají policii předat a které nikoliv.
Jaroslav nelenil a s dalšími osobami si domluvil zpochybnění policistů, kteří případ vyšetřovali. Snažil se, aby došlo k jejich „odstavení“, byla podávána
trestní oznámení. Jednak pro různou trestnou činnost na Pavla, ale také na
Generální inspekci bezpečnostních sborů na vyšetřující policisty. Tlak je ší-
lený. Ale policie má důkazního materiálu dostatek, proto došlo k návrhu na
podání obžaloby, jejž státní zástupce akceptoval.
Pavel, do té doby věřící systému, se ze znaleckých posudků překládaných
obhajobou mimo jiné dozvěděl následující: „Škrtidlo proniká hluboko do
kůže a svaloviny. Jestliže má někdo skoro dva metry a váží 150 kilogramů, tak
ta struna či lanko se zařeže poměrně hluboko, ale na krku bylo jen červené
zarudnutí.“ Pavel nechápal, co ti odborníci řeší, byl přece unesen a vydírán, to
je podstatné! Nerozumí tomuto detailu, nikdy netvrdil, že by byl dramaticky
škrcen, jen uvedl, že byl strunou či drátem přidušen a donucen k nečinnosti.
To ještě nevěděl, že tento pro něj „zanedbatelný detail“ a pár jemu podob-
ných budou mít velký vliv na údajnou věrohodnost jeho výpovědi.
„Dodnes nevím, jak bych měl škrtidlo popsat. První, co mne napadlo, byl
drát, viděl jsem to tak pár vteřin a nebylo to pro mě podstatné. Kromě toho
znalci vždy odpovídali na otázky typu – intenzivně škrcen nebo dušen. Ale já
nikdy tato slova nepoužil, vždy jsem hovořil o přidušení nebo přiškrcení. Ty
posudky jsou účelové díky položeným otázkám…“
III.
Pro Pavla bylo důležité řízení před soudem. Ovšem teprve zde se dozvídal
námitky obhajoby a samozřejmě na ně prostřednictvím svého právního zá-
stupce reagoval. Stále se nemohl smířit s tím, že z něj dělají lháře, který si
vše vymyslel, aby svého společníka Jaroslava připravil o peníze. Jenomže on
nikdy nic Jaroslavovi nedlužil!
Do hry se dostal „zvací dopis“, který však Pavel nikdy nenapsal. V něm se
uvádí, že se chce sejít Jaroslavem a že připraví smlouvy ohledně jejich vyrov-
nání. Byl zpracován znalecký posudek. A PhDr. Václava Musilová, renomova-
ná písmoznalkyně, prohlásila, že autorem dopisu není Pavel, ale Jaroslav:
„Jako autor sporné písemnosti č. 1/2418 byl identifi kován autor srovnáva-
cích textů skupiny B, tj. Jaroslav Novotný.“
Tento dopis má další náležitosti, jako je místo odeslání, a měl jej odeslat
právě Pavel Buráň. Nikdo se však nezaobíral tím, že pošta v Uherském Brodě
je mimo Pavlovy obvyklé trasy i mimo jeho bydliště a on k odesílání pošty
zásadně používá placenou službu z Uherského Hradiště.
Jaroslav Novotný jako obžalovaný oponoval, že dopis nemohl odeslat, jeli-
kož byl v Chorvatsku, kde měl podepisovat smlouvu na servis lodi. Jenomže
telefony Jaroslava a jeho ženy Jarmily byly v tu dobu v Česku, a ne v Chorvatsku.
Což Novotní vysvětlovali tím, že mají chorvatské telefony. Ale proč ty jejich čes-
ké byly aktivní a pohybovaly se v Česku, když oni byli v Chorvatsku? I malé dítě
ví, že bez lidské asistence to není možné, ani ten nejchytřejší telefon se zatím
nedokáže vydat sám na výlet. Ovšem tento „detail“ dodnes nikdo nevysvětlil.
IV.
Soudce Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, JUDr. Radomír Koudela ak-
téry únosu odsoudil. Jaroslav Novotný měl jít do vězení na osm let a zaplatit
peněžitý trest ve výši 2,5 milionu Kč. Jeho manželce Jarmile soud uložil pět
let odnětí svobody a zbylým únoscům po sedmi letech. Všichni nepravomoc-
ně odsouzení se odvolali. Soudce Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Vladislav
Šlapák případ vrátil zpět s tím, že se krajský soud nedostatečně vypořádal
s argumentací obhajoby, a uložil tomuto soudu provést další důkazy.
Krajský soud po provedení dalších důkazů, jako jsou výslechy svědků, zna-
lecké posudky a podobně, vynesl rozsudek – pro Jaroslava Novotného sedm
let a pro jeho ženu Jarmilu čtyři roky nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Ovšem „Slováci“ byli zproštěni viny ve smyslu zásady „in dubio pro reo“, což
představuje pravidlo, že je vždy nutno v případě pochybností o zjištěném
skutkovém stavu přiklonit se ke skutkové verzi pro obviněného příznivější.
Takže proto, že důkaz proti nim byl osamocený, vznikly o jejich vině pochyb-
nosti, které není možné odstranit. To se však netýkalo Jaroslava a Jarmily, kte-
ří se samozřejmě po vynesení rozsudku odvolali.
Ke slovu se opět dostal soudce Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Vladislav
Šlapák, který argumentaci krajského soudu nepřijal, a naopak přitakal pouze
argumentaci obhajoby, která poukázala právě na věrohodnost výpovědi Pavla
Buráně a svědků přepadení. Ostatních důkazů je dost, do těch je lepší se ne-
pouštět. Navíc soudce zcela nezvykle nastínil, jak by měl nalézací soud postu-
povat, a to konkrétně opět ve smyslu zásady „in dubio pro reo“, čili by měl zvážit
zásadu „v pochybnostech ve prospěch“ obžalovaných.
„Rozhodnutí vrchního soudu považuji za skandální. Nejsem právník, ale
myslím si, že soud vůbec nečetl spisový materiál. Jsou v něm v podstatě opsá-
ny argumenty obhajoby, kterým ale spisový materiál odporuje. Klasickým
příkladem jsou výpovědi svědků, kteří viděli mé přepadení. Podle mne soud
pouze přebral argumentaci obhajoby.“
JUDr. Radomír Koudela po dvou „neúspěšných“ rozsudcích přijal doporu-
čení vrchního soudu, ovšem s tím rozdílem, že s vrchním soudem sice ne-
souhlasí, ale je jeho názorem vázán. Nerozhodl však tak, jak mu vrchní soud
doporučil, tedy že jsou pochybnosti ve prospěch obžalovaných o vině, ale
usoudil, že se skutek nestal. Přesto však neopomněl konstatovat, že je o svém
názoru o vině obžalovaných přesvědčen.
A tak bylo na státním zástupci, jak se zachová. Naštěstí podal odvolání
a případ opět putoval k Vrchnímu soudu v Olomouci. Pavlovi zůstala alespoň
nějaká naděje, že se domůže spravedlnosti.
„Pevně doufám, že doktor Šlapák po odvolání státního zástupce nahléd-
ne do spisu, aby zjistil, že argumenty předkládané obhajobou jsou smyšlené.
Všichni lidé jsou chybující, ale že vrchní soud nevezme v potaz svědecké výpovědi, znalecké posudky, informace získané z počítačů a telefonů, že zcela
rezignuje a uvěří pouze zčásti vylhaným, zčásti překrouceným argumentům
obhajoby a prostě se do té tlusté složky dokumentů ani nepodívá, tomu bych
dříve nevěřil. Bohužel, zažívám to na vlastní kůži…“
V.
A tak Pavel Buráň dál bojuje. Nemůže se smířit s tím, že je označován za lháře,
a to v jakékoliv fázi trestního řízení. Pokorně reaguje na veškeré argumentace
předkládané obhajobou či vrchním soudem, poukazuje ovšem i na rozpory
v soudních výrocích, jež se týkají rozdílností ve výpovědích svědků přepadení, prý se časově rozcházejí. Ovšem každému, kdo si je přečte, musí být jasné,
že se nerozcházejí. Každá z dvojice svědků totiž viděla něco jiného. Jedna sku-
tečné přepadení, druhá ohledání místa činu den po přepadení.
„Každému, kdo si přečte výpovědi těchto svědků a výpovědi policistů,
musí být jasné, že se jedná o dvě události, které se staly den po sobě. Připadá
mi, že soud četl pouze argumentaci obhajoby.“
Pavel si nechal zpracovat revizní znalecký posudek z oboru zdravotnic-
tví, konkrétně z odvětví klinické psychologie, k posouzení věrohodnosti své
výpovědi. Znalkyně ve svém závěru uvedla, že Pavlova výpověď je spíše vě-
rohodná a detailně se zaměřuje na některé jeho paměťové schopnosti, kte-
ré vysvětlují případné drobné rozpory v jeho výpovědích, na něž neustále
poukazuje obhajoba s tím, že je vytrhává z kontextu. Pavel byl totiž během
několika let vyslýchán opakovaně a pravděpodobně by si měl dle obhajoby
veškeré události pamatovat slovo od slova a do všech detailů. Znalkyně v po-
sudku vše vysvětlila, ovšem prostor před soudem nedostala. Soudce Koudela
totiž znalkyni k výslechu vůbec nepředvolal, byť vrchní soud mimo jiné po-
ukazoval na Pavlovu nevěrohodnost, pro kterou lze tento posudek označit za
klíčový.
Bohužel.
Pavel také nechal soudními znalci přezkoumat paměťová média, která na-
lezla policie v rámci domovních prohlídek u Jaroslava. Jde o velké množství
elektronických dokumentů, například v jednom z nich jsou veškeré nacionále
Pavla, jeho pracovníků a blízkých osob, popis kanceláře, vozidel, která uží-
vá, a zejména je tam text SMS, která má být Jaroslavovi „poslána z telefonu
Buráně“. K těmto důkazům obhajoba uvedla, že je lze časově zařadit do děje
před přepadením a dá se zdokumentovat i několik změn. Je evidentní, že tuto
agendu vedl Jaroslav.
„Já bych přece tyto elektronické dokumenty nemohl dostat do Jarkova
počítače. Musel bych být kouzelník. Naprosto mne ale šokovalo zjištění, že to
Jarek tak dlouho plánoval.“
Všechny uváděné důkazy jako by nebyly. Ale přesto existují a je jich to-
lik, že by se všechny do knihy ani nevešly. Soudce Radomír Koudela je zná
a většinou jimi argumentuje nejen v odsuzujících rozsudcích, ale i v rozsudku
zprošťujícím. S tím rozdílem, že k poslednímu rozsudku byl de facto donucen.
VI.
Mnozí by si zoufali, jiní by to vzdali, Pavel Buráň se ale nevzdává. „Jen Bůh ví,
jak vše dopadne,“ říká často, ale přece jenom by byl rád, kdyby rozhodla svět-
ská spravedlnost a nemusel by čekat na boží mlýny nebo na zázrak.
„Není mým cílem, aby Jarek s manželkou skončili, jak se říká, v teplákách.
Ten člověk už mne ve své podstatě nezajímá. Nemůžu však připustit, abych
o všechno, co jsem ve svém životě vybudoval, přišel jenom kvůli jeho tou-
ze po penězích a luxusním životě. Nikdo mi zatím nevysvětlil, proč mělo být
v mém zájmu Jarkovi vše ‚odevzdat‘ a sebe a svou rodinu úplně zničit. Blázen
nejsem.“
(Autorka se rozhodně nesnaží vykládat právo, od toho v České republice zcela
jistě máme soudy. Ovšem pokud soud přisvědčí argumentaci, a je zcela lhostejné, zda na straně žalobce, či obhajoby, která odporuje skutečnostem zadokumentovaným ve spisovém materiálu, je pravděpodobně něco špatně!)
ZDENĚK KOUDELKA
ke kauze Buráň – Novotný
Musí mít soudce pro své rozhodnutí oporu ve spisovém materiálu?
Soudce musí mít oporu pro své rozhodnutí v provedených důkazech. Ty mohou
být provedeny již v přípravném řízení trestním a příslušné protokoly jsou obsaženy ve spisu, ale mohou být provedeny až přímo před soudem. Navíc soudce není vázán právní kvalifikací. Tedy – i když policie a státní zástupce ve spise pracují s určitou právní kvalifikací, jde jen o jejich předpoklad, který není závazný.
Je normální situace, kdy soudce přesvědčí argumentace jedné ze stran,
ačkoliv to spisový materiál daného případu vyvrací?
Soudce hodnotí důkazy podle zásady volného hodnocení důkazů. Tedy zákon
nepředepisuje, který důkaz vzít za určující, a i při protichůdných výpovědích je na něm, aby zhodnotil, kterou výpověď považuje za věrohodnou a kterou ne.
Rozhoduje soudce.
Je toto častý jev, nebo jen výjimečný?
Většinou se soudci ztotožňují se skutkovým i právním hodnocením tak, jak je v obžalobě, ale rozhodně to není vždy. Prostě většina trestních řízení končí tak, že soudce obžalobě v otázce viny vyhoví, ale též dochází ke zprošťujícím rozsudkům, i proto že se má ctít zásada v pochybnostech ve prospěch obžalovaného. A pochybnosti nejsou řídkým jevem. Někdy i státní zástupce pochybuje o své obžalobě, ale podá ji – a to pak paradoxně někdy končí tím, že
státní zástupce navrhne zproštění v závěrečné řeči před soudem.
SOUDCE DRED
ke kauze Buráň – Novotný
To je frajer, ten soudce Vladislav Šlapák z Vrchního soudu v Olomouci… To ani já neumím. Vlastně jsou frajeři oba ti soudci – i Radomír Koudela. Jeden napíše rozsudek, druhý mu ho vrátí, tak ho napíše znovu a on mu ho zase vrátí. Tak to ten první napíše tak, jak to ten druhý chce, ale vlastně trochu jinak, než to chtěl. Proti tomu se odvolá státní zástupce, proto že ten první soudce nehodnotil věci dle svého přesvědčení, neboť ten své úvahy nahradil úvahami toho druhého. Neříká se u vás tomu „Kocourkov“?
Nedávno jsem četl dohodu o vině a trestu jednoho velmi známého dok-
tora práv. Píše se v ní, že se přiznává, že uplácel soudce, ale ne proto, že chtěl
ovlivnit rozhodnutí, ale proto, aby si soudce přečetl spis.
U vás soudci neumí číst?
doc. JUDr. Zdeněk Koudelka,Ph.D.,
narozen 1969 na Moravě v Boskovicích, národnost moravská, www.zdenekkoudelka.cz. Vyučuje na Katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a Katedře bezpečnosti a práva AMBIS vysoká škola.
V letech 1990–1998 a 2014–2019 člen zastupitelstva, 1990–1991 radní a 1991
a 1992–1994 místostarosta městské části Brno-Jundrov. V letech 1993–1996
advokátní koncipient. Advokátem byl 1996–2006 a je od roku 2014. V letech
1998–2006 člen a 2002–2006 místopředseda Ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.
V letech 2006–2014 byl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství,2006–2011 náměstek nejvyšší státní zástupkyně,
2011–2013 náměstek ředitele Justiční akademie v Kroměříži.
V letech 2014–2018 rektor Vysoké školy Karla Engliše v Brně. Autor knih: Jaroslav Krejčí
– protektorátní premiér a předseda Ústavního soudu, Prezident republiky, Právní
předpisy samosprávy, Transcendentní pramen práva, Zákon o státním zastupitel-
ství s komentářem, Mezinárodní konflikty a bezpečnost státu, Zákon o obcích (obecní
zřízení) – Komentář.