Celý intranet Aktuální oblast
Facebook

Lidové noviny o JB

 LN o JB

Z našich knih

 

Léčba Bokem

 

 

 

 

Rozhodnutí Ústavního soudu 122/99

Není-li již obžalovaný ve vazbě, neboť se nachází ve výkonu trestu, nastala situace, kdy se spor o přípustnost stížnosti proti usnesení odvolacího soudu o vzetí do vazby stává čistě akademickým a kdy se teorie i praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení základního práva na respektování osobní svobody, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v takovém případě dáno není, resp. tento stav již pominul.

 

Ústavní  soud  rozhodl  dne  8.  září  1999  ve  věci ústavní 
stížnosti J. S. proti usnesení Nejvyššího soudu ze 13. 1. 1999 sp. 
zn. 3 Tvo 6/99 o zamítnutí stížnosti proti usnesení Vrchního soudu 
v Praze z 15.  12. 1998 sp. zn. 7 To  94/98, kterým byl stěžovatel 
v řízení o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze vzat do 
vazby, takto: 
 
                   Ústavní stížnost se odmítá. 
 
                           Odůvodnění 
 
     Dne  8.  3.  1999   byla  Ústavnímu  soudu  doručena  ústavní 
stížnost, kterou  se stěžovatel domáhal, aby  Ústavní soud nálezem 
zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne  13. 1. 1999 sp. zn. 3 Tvo 
6/99, jímž  byla jako nepřípustná  zamítnuta stížnost stěžovatele, 
obžalovaného pro dva  trestné činy vraždy podle § 219  odst. 1 a 2 
písm. f)  a § 219  odst. 1  a  2 písm. c)  trestního zákona, proti 
usnesení Vrchního soudu  v Praze ze dne 15. 12.  1998 sp. zn. 7 To 
94/98,  kterým byl  v řízení  o odvolání  proti rozsudku Městského 
soudu v Praze,  v trestní věci vedené pod sp.  zn. 45 T 4/98, vzat 
do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. 
 
     Stěžovatel  je  přesvědčen  ,  že  napadeným  usnesením  bylo 
porušeno  jeho  ústavně  zaručené  základní  právo  na spravedlivý 
proces  zakotvené v  hlavě páté  Listiny základních  práv a svobod 
a v  čl. 5  odst. 4  Úmluvy o  ochraně lidských  práv a základních 
svobod  (dále jen  "Úmluva"). Uvedl,  že i  když usnesení Vrchního 
soudu v  Praze ze dne  15. 12. 1998  je rozhodnutím soudu  druhého 
stupně,  měl by  být  proti  uvedenému rozhodnutí  přípustný řádný 
opravný prostředek. V této  souvislosti odkázal na nález Ústavního 
soudu  ze dne  9. 7.  1998 sp.  zn. III.  ÚS 86/98  (Sbírka nálezů 
a usnesení  Ústavního soudu,  svazek 11,  nález č.  79), který  se 
zabývá  otázkou, kdy  jde o  rozhodnutí soudu  v prvním stupni při 
rozhodování o vazbě v trestním řízení. Podle názoru stěžovatele je 
rozhodnutí o vazbě jedním  z nejcitelnějších rozhodnutí v trestním 
řízení, přičemž  žádnou osobu nelze  zbavit svobody, aniž  by toto 
rozhodnutí  bylo  přezkoumatelné  jiným  orgánem,  v daném případě 
nadřízeným  soudem. Stěžovatel  dále poukázal  na nález  Ústavního 
soudu  publikovaný  pod  č.   214/1994  Sb.,  jehož  podstatou  je 
požadavek, aby bylo zabezpečeno právo dotčené osoby na přezkoumání 
rozhodnutí o vazbě.  Uvedl též, že Evropský soud  pro lidská práva 
při  aplikaci  čl.  5  odst.  4  Úmluvy  opakovaně zdůraznil právo 
dotčené osoby na přezkoumání rozhodnutí o vazbě. Za okolností, kdy 
byl vzat do vazby v rámci odvolacího řízení rozhodnutím odvolacího 
soudu,  považuje  stěžovatel  vyloučení  možnosti  přezkoumat toto 
rozhodnutí, s odkazem na § 141 odst. 2 trestního řádu, za porušení 
čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Z  uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud 
napadené  usnesení nálezem  zrušil a  věc vrátil  Nejvyššímu soudu 
k dalšímu  řízení. Sdělením  ze dne  24. 6.  1999 právní  zástupce 
stěžovatele vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání. 
 
     Nejvyšší  soud   jako  účastník  řízení   ve  svém  vyjádření 
k ústavní  stížnosti  uvedl,  že  stěžovatel  v  ústavní stížnosti 
uplatnil v  podstatě stejné námitky,  jako ve své  stížnosti proti 
usnesení  Vrchního soudu  v Praze  ze dne  15. 12.  1998, a z toho 
důvodu odkázal na odůvodnění  napadeného usnesení Nejvyššího soudu 
a na v něm uplatněnou argumentaci.  Dále uvedl, že se neztotožňuje 
s námitkami stěžovatele,  že rozhodnutí o  vzetí do vazby  učiněné 
v rámci  odvolacího  řízení  lze  přezkoumat  na  základě  řádného 
opravného prostředku -  stížnosti. Tento svůj závěr opírá  o § 141 
odst.  2  větu  druhou  trestního  řádu,  z  níž vyplývá, že proti 
usnesení je možno  podat stížnost pouze v případech,  kdy to zákon 
výslovně připouští a jestliže  soud nebo státní zástupce rozhodují 
ve věci v prvním stupni. Podstata  problému je tudíž v otázce, zda 
samostatné rozhodnutí  o vazbě, jež bylo  učiněno ve stadiu řízení 
před odvolacím  soudem, je rozhodnutím učiněným  ve druhém stupni, 
anebo  zda s  ohledem na  to, že  nebylo vydáno  ve věci  samé, má 
povahu rozhodnutí v "prvním  stupni". Dle názoru senátu Nejvyššího 
soudu  tvoří odvolací  řízení jednotný  celek, v  jehož rámci soud 
druhého stupně může podle povahy  věci vydat celou řadu rozhodnutí 
nezbytných k provedení odvolacího řízení. Přitom je nepochybné, že 
nejvýznamnější  místo  mezi  těmito  rozhodnutími  má  to, jímž se 
rozhoduje ve  věci samé. Ostatní  rozhodnutí (usnesení) odvolacího 
soudu  rozhodnutí ve  věci samé  připravují, neboť  na nich  často 
závisí, zda k  tomuto rozhodnutí dojde a zda  bude správné. Z toho 
lze  dovodit, že  i veškerá  rozhodnutí s  rozhodnutím o  odvolání 
související,  tj.  i  rozhodnutí  o  vzetí  obžalovaného do vazby, 
vydává tento soud jako soud druhého stupně. Výkladem z opaku (arg. 
a contrario)  § 141  odst. 2  trestního řádu  je proto  třeba dále 
dovodit, že  proti takovému usnesení  soudu, které činí  jako soud 
druhého  stupně,  stížnost  přípustná  není.  Pro správnost tohoto 
názoru  svědčí  i  argument  právní  logiky  a  maiori  ad  minus, 
uplatněný v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť 
pokud proti  rozhodnutí ve věci samé  není přípustný řádný opravný 
prostředek, nemůže  být tím spíše přípustný  ani proti rozhodnutí, 
jímž je  ve stejném odvolacím  řízení řešena pouze  otázka s touto 
hlavní věcí  související, ale nedosahující  jejího významu. Opačný 
názor,  tj.  že  odvolací  soud,  pokud  o určité otázce rozhoduje 
(usnesením) poprvé,  je třeba pokládat za  "soud v prvním stupni", 
by ve své podstatě musel vést  k závěru, že v případech, kdy zákon 
proti usnesení připouští stížnost, by  pak bylo možno každé takové 
usnesení  odvolacího  soudu   napadnout  stížností.  Užití  tohoto 
opravného  prostředku  by  pak  přicházelo  v  úvahu  nejen  proti 
rozhodnutí  o  vzetí  obviněného  do  vazby,  ale  např. též proti 
usnesení, jímž by tento soud  rozhodl o přibrání znalce, o uložení 
pořádkové  pokuty, o  námitce podjatosti  (vyloučení soudce)  atd. 
V průběhu řízení konaného soudem druhého  stupně by bylo nutno věc 
se stížností proti těmto  usnesením (často i opakovaně) předkládat 
k rozhodnutí  dalšímu  soudu  vyššího  stupně.  Možnost obviněného 
i dalších   oprávněných  osob   domáhat  se   přezkumu  celé  řady 
rozhodnutí  procesní povahy  by byla  ve svém  důsledku nepochybně 
spojena  s   prodlužováním  a  event.   i  účelovým  rozmělňováním 
odvolacího řízení.  I z tohoto dalšího  důvodu se senát Nejvyššího 
soudu  neztotožňuje  s  názorem,   že  soud  druhého  stupně  může 
v určitých  případech vydat  rozhodnutí, jež  má povahu rozhodnutí 
soudu prvního stupně. K námitce stěžovatele, podle níž rozhodnutím 
Nejvyššího soudu bylo porušeno  právo na spravedlivý proces, jehož 
podstatou je  požadavek, aby bylo zabezpečeno  právo dotčené osoby 
na přezkoumání  rozhodnutí o vazbě, účastník  uvedl, že k takovému 
přezkumu zpravidla  dochází v řízení o  řádném opravném prostředku 
- stížnosti,  kterou  zákon  zásadně   připouští  (§  74  odst.  1 
trestního  řádu).  Jak  již  bylo  uvedeno,  zákon  však  současně 
stanoví,  kdy  tento  opravný  prostředek  podat  nelze. Kromě již 
zmiňovaného  ustanovení   §  141  odst.   2  trestního  řádu   jde 
i o případy,  kdy o vazbě  obviněného rozhoduje podle  § 275 odst. 
3 trestního řádu Nejvyšší soud. Ovšem  i ve všech těchto případech 
přichází  přezkum  důvodů  vazby  v  úvahu.  Děje se tak především 
z úřední  povinnosti, neboť  zákon v  § 72  odst. 1 trestního řádu 
stanoví, že  všechny orgány činné  v trestním řízení  jsou povinny 
zkoumat v každém období trestního  stíhání, zda důvody vazby ještě 
trvají  nebo  zda  se  změnily.  Pomine-li  důvod  vazby, musí být 
obviněný  ihned  propuštěn  na  svobodu.  Děje  se  tak  v  řízení 
z podnětu obviněného (§ 72 odst.  2 trestního řádu), jenž má právo 
kdykoliv  žádat o  propuštění na  svobodu, přičemž  o této žádosti 
musí být  neodkladně rozhodnuto. Přezkoumání důvodů  vazby je tedy 
možné  i  za  procesního  stavu,  kdy  zákon výjimečně nepřipouští 
přezkum  na  základě  řádného  opravného  prostředku.  Z uvedených 
důvodů   účastník   řízení   vyjádřil   přesvědčení,  že  námitkám 
stěžovatele nelze  přisvědčit, a navrhl, aby  Ústavní soud ústavní 
stížnost  zamítl.  Sdělením  ze  dne  21.  6.  1999  Nejvyšší soud 
vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání. 
 
     Ústavní soud poté, co  se seznámil se shromážděnými podklady, 
dospěl  k závěru,  že ústavní  stížnost a  návrhy s  ní spojené je 
třeba odmítnout, a to z následujících důvodů. 
 
     Stěžovatel  byl ve  vazbě od  9. 1.  1999 do  8. 6.  1999. Na 
veřejném zasedání konaném dne 8. 6. 1999 Vrchní soud v Praze podle 
§ 256 trestního řádu odvolání stěžovatele (obžalovaného) zamítnul, 
a rozsudek Městského soudu v Praze ze  dne 21. 10. 1998 sp. zn. 45 
T 4/98  se stal  pravomocným a  vykonatelným. Stěžovatel  se tudíž 
nachází  opět  ve  výkonu  trestu.  Z  tohoto  pohledu by případné 
zrušení napadeného usnesení Nejvyššího  soudu postrádalo za daného 
stavu věci jakýkoliv smysl. Nastala tedy situace, za které se spor 
stává čistě akademickým  a kdy se teorie i  praxe jiných ústavních 
soudů jednoznačně  přiklání k odmítnutí v  takové věci rozhodovat, 
neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který 
by  mohl  mít  vliv  na  situaci  stěžovatele. Jinak řečeno, je-li 
namítáno porušení základního práva na respektování osobní svobody, 
pak  musí   být  tento  zásah   odstranitelný  případným  zrušením 
rozhodnutí, které  je napadáno, což  v dané věci  dáno není, resp. 
tento stav již dávno odezněl. 
 
     Pokud pak  jde o obecný  problém přezkoumatelnosti rozhodnutí 
o vazbě,  které  učiní  soud  druhého  stupně,  sdílí  senát názor 
uveřejněný v  nálezu sp. zn. III.  ÚS 86/98 ze dne  9. 7. 1998. To 
však nic  nemění na výše uvedených  důvodech pro odmítnutí ústavní 
stížnosti  jako zjevně  neopodstatněné  [ustanovení  § 43  odst. 2 
písm.  a)  zákona  č.  182/1993  Sb.,  o  Ústavním soudu, ve znění 
pozdějších předpisů]. 
 
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. 
 
V Brně dne 8. září 1999

 

8. 9. 1999

AV ČR

IČO: 63837714 | P.O.Box 383, 111 21 Praha 1 | P.O.BOX 103, Šumperk 1 | č.ú.: 170718584/0300