Celý intranet Aktuální oblast
Facebook

Lidové noviny o JB

 LN o JB

Z našich knih

 

Léčba Bokem

 

 

 

 

Věřím tomu

Věřím tomu, že se věci dějí pro samu nutnost jejich nezbytnosti. Výbor na obranu nespravedlivě stihaných ( VONS ) byl, jak se ukázalo, takovouto nezbytností. Dodnes je nedoceněna činnost skupiny lidí, kteří s vědomím, že je za to bude totalitní režim pronásledovat sledovali případy policejní a justiční zvůle, dokumentovali je, vydávali o nich správy, informovali o nich zahraniční media, obraceli se písemně na příslušné státní orgány aby je upozorňovali na nezákonné jednání příslušníků StB a orgánů činných v trestním řízeni a vybízeli je k zavedení nápravy a pomáhali jedincům, kteří se stali obětmi ideologických nebo mocenských ambicií zločinců, kteří více jak čtyřicet let ovládali naší zemi.

Ač jsem konkrétně věděl, kdo se podílí na činnosti VONSu a přestože jsem se sblížil s mnohými z nich, z nichž někteří jsou dodnes mými přáteli, nebylo mi dopřáno, abych byl jedním z nich. Nicméně, když bylo deset z nich, v duchu tehdejší ideologie, absurdně obviněno a vazebně stíháno, vyzval jsem v dopise, který jsem adresoval tehdejšímu prezidentu Gustavu Husákovi, aby byli věznění aktivisté VONSu neprodleně propuštěni a aby nesmyslné stíhání proti nim bylo okamžitě zastaveno. Připomenul jsem mu zločinnost strany, která i jeho poslala na mnoho let do vězení a vybídl ho, že jestliže je jejím generálním tajemníkem, měl by díky své zkušenosti a svému postavení zabránit zopakování justičních zločinů padesátých let.

 

Věděl jsem samozřejmě, že oslovuji někoho z „jiné planety“ ale to se mi děje i dnes, když oslovuji příslušné policisty, jejich nadřízené a Inspekci ministra vnitra, příslušné státní zástupce, soudy, ministry ať již přímo nebo prostřednictvím zprostředkované interpelace, neboť arogance a zvůle moci není pouze výsadou strůjců a vykonavatelů totality. Doprovází výkon mocenských funkcí, od nejnižších po nejvyšší, všude tam, kam jsou dosazováni jedinci nedorostlí je zastávat či vykonávat, ať již z důvodu jejich nekompetetnosti, malosti, skrytých komplexů méněcennosti nebo pro samotný fakt, že jsou malými ubohými nulami, které buď shodou náhod nebo z příslušnosti k politickým stranám - ve kterých se sdružují se sobě rovnými aby mohli účinně prosazovat své zájmy - byli instalování tam, kde mohou uplatňovat své neukojené mocenské ambice. Milión malých Napoleonů je mnohem víc nebezpečných než jeden velký šílenec, neboť bez nich a jejich anonymity není žádná totalita uskutečnitelná.


Vždy se tak děje v prostředí, kde je veřejná kontrola omezována samotnými mocenskými strukturami nebo kde společnost-veřejnost rezignovala na sociální, kulturní nebo právní pud sebezáchovy tím, že se upnula k uspokojování svých konzumních tužeb a potřeb. Pokud pak media, která namísto toho aby sloužila veřejnosti jako citlivá bezpečnostní pojistka, zahlcují své čtenáře, posluchače a diváky bombastickými bulvárními zprávami a usilovně nespoluvytvářejí politickou kulturu a tím i prostředí, kde se každý zodpovídá za své činy a kde veřejná moc je odvozena od jejího delegování na zástupce delegujicích, pak vždy vzniká prostředí, kdy se jedinec- občan stává pro ty co jsou u moci, přestože pro ně zůstává potřebný, nedůležitým a obtěžujícím hmyzem.


Samozřejmě moje výzva a žádost nebyla reflektována, pokud za odezvu nepovažuji zvýšený zájem soudruhů od StB. Až na běžné obtěžování z jejich strany a dotazování se u mého zaměstnavatele to nemělo následky. A to i přesto, že jsem v závěru napsal „ ….. Pokud nevyslyšíte mojí výzvu a neosvobodíte naše stihané spoluobčany, kteří se nedopustily ničeho nezákonného, neboť jejích občanské aktivity ve VONSu byly a jsou garantované našimi zákony a Ústavou této země, budu nucen Vás považovat za politického zločince.“ Jako by se, vzhledem k tomu pro co vše se tehdy trestalo, děl v Čechách malý zázrak.
Krátce po mé intervenci bylo sedm z těchto deseti statečných lidí obžalováno a odsouzeno k mnohaletým nepodmíněným trestům. Režim se tím mstil a zároveň zastrašoval. Tehdy, v roce 1979 přednesl jeden z odsouzených, Václav Havel, ve své závěrečné řeči před senátem Městského soudu v Praze slova, jejíchž obsah i význam neztratily svojí váhu ale ba naopak jsou i dnes tak jako tehdy platná. Proto, kdykoliv se jako člen Spolku Šalamoun obracím na příslušné úředníky nebo kompetentní orgány justiční a státní moci, cituji z tohoto brilantního a statečnost vykazujícího projevu.
Aby bylo zřejmé o čem píši, dovolím si odcitovat pasáž, která nevyjadřuje jen tehdejší situaci ale stává se čím dál víc aktuální i dnes.:


„Moc, která sebe samu identifikuje s pravdou nepřipouští, že by se mohla dopouštět nějakých nespravedlností a jelikož je zvyklá i daleko nevinnější projevy nesouhlasu tvrdě potlačovat musí se jí jevit pokus VONSu podrobit kritice pozornosti práci bezpečnosti a justice – tedy orgánů obzvlášť citlivých na svou nedotknutelnost - jako cosi neslýchaného, nemyslitelného, neodpustitelného a zločinného, jako cosi, co je třeba stůj co stůj potřít. Vždyť tito lidé samotným názvem svého společenství připouštějí možnost, že by se mohli dít nějaké nespravedlnosti! Měl jsem ve vězení možnost naší žalobu dobře prostudovat. Čím víc jsem o ní přemýšlel, tím zřetelněji jsem si uvědomoval, co je jejím základním východiskem: Je to skutečně apriorní předpoklad, že u nás nemůže být nikdo nespravedlivě stíhán. Už sám tento výchozí předpoklad žaloby je falešný a nebezpečný. Je nesprávný nejen věcně ale především hluboce škodliví tak říkajíc morálně: I kdyby byla práce bezpečnosti a justice v tu kterou chvíli sebespravedlnější, není přece z principu možné považovat tyto instituce za a priori neomylné a nedotknutelné! Takovýpředpoklad by totiž byl tou nejlepší cestou k jejich postupné degeneraci. O tom, k jak tragickým koncům může vést nedotknutelná a veřejně nekritizovatelná justice, jsme se v naší moderní historii už jednou přesvědčili. Jedinou zárukou, že se něco takového nemůže ani v náznaku opakovat, je právě zrušení předpokladu její neomylnosti a nedotknutelnosti a uznání, že veřejnost – tedy kterýkoliv občan má na její kritické sledování právo.“


Určitě mi každý soudný člověk dá za pravdu, že by se tato slova měli učit nazpaměť nejen studenti právnických fakult ale i děti z obecných škol.
Jak je vidět ani demokracie, tržní hospodářství, svobodné podnikání ani všechny atributy svobodné společnosti nejsou ani nemohou být garantem proti zneužívání a svévoly moci v jakékoliv podobě. Z naivity a prostoduchosti jsme po listopadu věřili, že se již nebude opakovat prostřednictvím policie, státních zastupitelstev, soudů a příslušných ministrů a jejich ministerstev zvůle státní moc v míře, jaké jsme ji dnes svědky.


Posledním větším polistopadovým i když ne zcela zdařilým počinem zbyvších členů VONSu, byla snaha zabránit tomu, aby nebyli doživotně jmenovaní do funkcí soudců, ti kteří se v minulosti podíleli na justičních zločinech komunistického režimu.
Bohužel proto, že tak jako i v jiných oblastech nebyla a stále není politická vůle se řádně vypořádat z minulostí, neboť ti ambiciosní, kteří dnes spolurozhodují, uplatňovali své ambice i za vlády komunistů mnohdy i v jejich řadách, stali se z těch, kteří sami patří za mříže, nebo se přetransformovali z bývalých komunistických prokurátorů, vojenských soudců a vojenských prokurátorů, do jejichž působnosti spadalo trestat prvohlavové trestné činy proti státu, doživotně jmenovaní soudci (někteří i vrchními) nebo státní zástupci, skoro nepostižitelní za svojí zvůli. Bylo by od věci zjistit kolik agentů vojenské kontrarozvědky (VKR) - III. zprávy StB dnes na sebe navléká taláry soudců nebo státních zástupců.


Pokud si pamatuji, měl VONS ještě v roce 1994 někde v Praze kancelář avšak aktivity skrze které existoval a jenž byly obsahem jeho činnosti nevykonával. Všichni, kteří se celá léta podíleli na jeho činnosti se postupně a různě zapojili do veřejného život. Jeden již byl prezidentem, jiný prošel funkcí ministra zahraničních věcí, další se stali poslanci, šéfy různých státních institucí, úředníky, funkcionáři politických stran a jede z nich náměstkem a pak i ministrem vnitra. Zůstává mi někdy rozum stát nad tím, jak se z někoho, kdo se dříve v extrémních společenských a politických podmínkách choval občansky statečně, náhle v situaci, kdy je možné legitimně ovlivňovat a legálně vytvářet to oč s jinými usiloval, natolik zvrhne, že začne uplatňovat stejné i když mnohem sofistikovanější praktiky, proti nimž dříve brojil.


Již od roku 1990, kdy se řada lidí nedovolala soudní cestou svých práv. Kdy varovný a zoufalý počin hladovějícího Marečka dával tušit kudy se česká justice bude ubírat. Po té, když Havlovi hoši sehráli s Bartončíkem špinavou hru očisty společnosti a kdy Rumlovi hoši nadále využívali „ dovednosti“ některých nepostradatelných estébáků, namísto aby je stíhali a zavírali za jejich zločiny proti spoluobčanům a to i těch, které různými způsoby přinutili ke spolupráci. Po té, kdy mne policie na popud polistopadové prokuratury začala trestně stíhat za veřejnou kritiku jejího šéfa JUDr.Brunera (kdysi právního zástupce zločinné firmy Preciozy-organizace, která v nelidských podmínkách využívala otrocké práce vězňů, v nemalé počtu politických) a po marné snaze a nezdařeném pokusu VONSu a mnoha jiných věci znalých a zodpovědných lidí, zabránit doživotnímu jmenování těch, kteří měli odejít z justice definitivně, se začalo výrazně ukazovat, že VONS nebo obdobná organizace či jiné společenství jsou nezbytnou alternativou k stávajícím kontrolním mechanizmům a institucím.


Samohon justičního aparátu přenesl z doby totality do nově se tvořící společnosti nejen ty, kteří v minulosti vyšetřovali, stíhali, obžalovávali a odsuzovali své spoluobčany ale bohužel i praktiky a zvyklosti, které při výkonu svých pravomocí užívali. Bez knuty monokratického systému nad sebou, zbaveni strachu a své služnosti totalitnímu systému, začali, jako utrženi z řetězu a opojení svoji „nezávislosti“, páchat místy větší právní zvěrstva než v době nesvobody. Popletli si povinnost a nezávislost na státní a politické moci s něčím, co bych nazval nekontrolovatelnou justiční mocí, jenž bez znatelných politických atributů, svázaná svojí minulostí se svými bývalými chlebodárci, se chová jako jediná neomylná, nepostižitelná a nedotknutelná síla, která ty, kteří jsou její součásti chrání a poskytuje jim pocit vyvolenosti a nedotknutelnosti. I tuto skutečnost měl Václav Havel na mysli, když se roce1979 hájil proti zvůli tehdejší politické a jí sloužící justiční moci.


Věci nebo události se dávají do pohybu většinou kvůli nepatrným, zdánlivě nedůležitým skutečnostem či podnětům ale vždy proto, že jsou podceňovány, přehlíženy nebo potlačovány veškeré znepokojující informace či signály o již neudržitelném, chorobném eventuelně ohrožujícím stavu, ať už u jedince, skupiny lidí, části společnosti nebo jejího celku, případně celého světa. Reakcí na takovýto stav bývá vznik společenství lidí, kteří na stávající situaci chtějí upozorňovat a proti němu čelit.Ze stejných důvodů a pro stejně zdánlivě zanedbatelnou příčinu započala existence a činnost Spolku Šalamoun. Již dříve jsme se každý z nás, kdo jsme byli při počátcích Spolku angažovali ve věcech veřejných nebo jsme jednotlivě pomáhali někomu, kdo naší pomoc potřeboval nebo nás o ní požádal. Těmi kdo Spolek pojmenovali a nechali ho zaregistrovat Ministerstvem vnitra byli spisovatelka Lenka Procházková a pani Věra Žáková. Popudem byla snaha odvrátit trestní stíhaní mladičké “anarchistky“, která při jakési protestní akci mladých lidí pliva na kapotu policejního auta. Kriminalizace tohoto projevu byla zcela nesmyslná a připomínala ducha právě pošlé doby. Děvče bylo dáno do vazební věznice Ruzyně. Několik občanů na protest proti takovémuto zneužívání zákona zahájilo před úřadem vlády hladovku. Děvče bylo nakonec propuštěno a pokud se nemýlím bylo zastaveno i trestní stíhání.


V té době se na mne obrátila Lenka Procházková a nabídla mi, zda bych se nechtěl stát členem jejich společenství. Současně začala případ Marty Chadimové nabývat díky médiím zkresleným a bulvárním způsobem podávaným informacím monstrózních rozměrů, když přitom bylo zřejmé, že je nad shodu náhod, kolik bývalých agentů StB v kause proti obviněné Martě vystupuje.


Zároveň jsme se začali zajímat o případ mladého muže, který měl údajně přepadnout poštovní doručovatelku, jenž v době svého přepadení a na konci své obchůzky měla u sebe, jak vypověděla, všechny důchody, které měla ten den vyplatit. Pan V. byl vyšetřovatelem následně obviněn z obdobného trestného činu, jenž se stal v jiné části Prahy 4, neboť se chtěl zbavit případu, který mu zůstal nevyřešený na stole. Ač nebyly proti panu V. předloženy žádné důkazy a přestože se rekognice ukázala být zcela nepoužitelná, byť bylo obhajobou prokázáno, že se do budovy obžalovaný bez cizí pomoci, i kdyby byl oním pachatelem, dostat nemohl. Přestože pachové stopy, po kterých se vydal pes a tracheologické stopy nebyly shodné s obuvi, krátce po přepadení zadrženého pana.V a navzdory tomu, že svojí výpověď za celou dobu neměnil a poškozená pošťačka ji měnila několikrát, přičemž nedokázala vysvětlit některé nezvratné skutečnosti, které jednoznačně hovořily v prospěch obviněného a vzbuzovali podezření, že celá událost proběhla zcela jinak a za účasti jiných aktérů, byl obvodním soudem odsouzen k sedmi letům vězení. Nikdo se nezabýval, tak jak to ustanovuje § 2 odst. 5 tím, že mohla být pachatelkou, za pomocí jiné, nezjištěné osoby, sama poštovní doručovatelka ačkoliv tomu mnoho indicií nasvědčovalo.


Ani druhé obvinění, které mu de facto přivodilo přísný trest, nebylo jednoznačně prokázáno. Druhá poškozená poštovní doručovatelka popsala oba pachatele jak v přípravném řízení tak i před soudem způsobem, že ani jeden z popisů nemohl být i při velké představivosti shodný s popisem pana V. Ať již co do vzrůstu tak i podoby. Opět policií v nouzi oblíbená pachová stopa, pozůstatky pachu na lepící pásce, kterou byla poškozená ovázaná, byla získaná, dle policejního protokolu, z náplasti, která nebyla zajištěna v místě činu. Prvním pokusem potvrzení, že pachová stopa je totožná s pachem pana.V. Avšak i druhá, získaná ze zcela jiného předmětu než uváděla poškozená, zůstala ve své osamocenosti důkazně irelevantní. Pan V. strávil dva roky ve vazbě, neboť městská prokuratura si s městským soudem jeho případ přehazovaly jako horký brambor. Po zjištění dalších závažných pochybení, kterých se dopustily obě zmíněné instituce a po naších marných intervencích aby Městský soud začal ve věci jednat, zahájili členové Spolku, na podporu požadavků pana V., časově neomezenou hladovku. Po shromáždění s panem V. sympatizujících spoluobčanů, které Spolek ŠALASMOUN svolal před budovu Městského soudu se nakonec daly věci do pohybu. Pan V. byl odsouzen k pěti letům vězení a po odpykání si několika měsíců, neboť vazba se do trestu započítává, byl plzeňským soudem na svojí žádost a se zárukou Spolku ŠALAMOUN podmínečně propuštěn na svobodu . Pani soudkyně Straková, která o případu rozhodovala a která pana V. poslala do vězení na základě svého přesvědčení, argumentovala na otázku redaktora Radiožurnálu pan Antonína Zelenky, zdali výpovědi poškozené poštovní doručovatelky jsou věrohodné, jsou –li v nich tak křiklavě rozporuplné neshody odzbrojujícím způsobem.: „komu jinému bych pak měla věřit?“ Nutno podotknout, že chvíli před tím než bylo zahájeno veřejné přelíčení, nechala ze soudní síně vynést lavice, aby tím omezila přítomnost veřejnosti. Tato dáma, která do roku 1990 byla na Praze 4 zaměstnankyní Ministerstva vnitra, soudí ve stejném duchu dodnes.
Od té doby sledoval Spolek stovky případů. Některé, a to většina z nich, zůstaly v anonymitě. Jiné se staly mediálně známými avšak bohužel díky povrchnosti a né nestrannosti těch co o nich psali, byly veřejnosti jednoznačně přijímaný v neprospěch těch, jichž se bytostně dotýkaly. Lidí s obdobnou osobní zkušeností stále přibývá a společnost je stále víc kriminalizována.


Nejde o žádné justiční omyly, jak v případě námi iniciované milosti panu Růžičkovi konstatoval pan prezident Václav Havel. Jde o prachsprosté justiční zločiny. Problém je však v tom, že v této zemi není policajt, který by začal policisty, státní zástupce a soudce účastné na takovémto zločinném spolčení stíhat. Že se nenajde státní zástupce, který by je obžaloval a soudce, který by je soudil. Falešná stavovská čest, příslušnost ke klanu a obavy z toho, že by se to „ mohlo obrátit i proti mně“ jim zajišťuje potřebnou soudržnost a poskytuje těmto lidem pocit jistoty, že ať udělají cokoliv, jich se spravedlnost netýká.
Soudcovská unie, do které vkládají všichni zastánci předpotopních představ o absolutní nezávislosti soudů a soudců své naděje, že bude schopna sama sebe očišťovat, zušlechťovat a posilovat svůj mravní kredit, není zárukou proti vzrůstající hegemonii soudcovského stavu do každodenního života společnosti, neboť stejně jako politické strany má i soudcovská obec tendenci upevňovat svojí pozici výlučnosti, nedotknutelnosti a neomylnosti.


Ani pojistka, jakou je Ústavní soud nechrání jedince či celou společnost před svévoli soudců. Příkladem jsou desítky případu, kdy obecné soudy všech stupňů opakovaně ignorují jeho Nálezy, které jsou závazné mimo jiné tím, že se stávají součásti sbírky zákonů. Ústavní soud opakovaně řeší obdobné případy, neboť soudy, které je řeší se necítí být vázány jeho rozhodnutím. Dávají tím svojí arogancí najevo, že jsou nadřazeni nad zákon a projevuji tím nejenom opovržení Ústavním soudem ale i opovržení samotnou Ústavou.
Bláboly pana ministra Bureše, že nové zákony a prověřovací mechanismy zabezpečí v budoucnu lépe fungující soudy a hodnověrné, vzdělané, zodpovědné a svědomité soudce, jsou sice pro věcí neznalou veřejnost líbivé avšak nijak nemohou ovlivnit daný stav. Měl by vědět jako to ví každý prostý člověk, že průměrní, neschopní a proradní jedinci se vždy spolčují aby se ubránili všemu, co by mohlo ohrozit jejich stav a postavení. Měl by také vědět, že sebelepší a sebedokonalejší nástroj nezlepší schopnosti a výkon líného, samolibého, neschopného a neobdařeného jedince, ať již jsou tím nástrojem housle, řezbářská dláta, chirurgický skalpel nebo zákony a tím jedincem muzikant, truhlář, lékař nebo soudce. Jsou soudci, kteří dnes tak stejně jako v době totality soudí a soudili tak jak jim to jejich stav velí. Bohužel jich byl a stále ještě je málo a není je vidět, neboť práci, kterou odevzdávají je řádná, nijakou pozornost nevzbuzující a tudíž jsou pro média nezajímavými.


Justice v Čechách je jako ruleta. Lze se u ní domoci práva i spravedlivého rozsudku. Je však k tomu zapotřebí, tak jako u hazardních her, mít notnou dávku štěstí. Na dozorujícího státního zástupce, na soudce či senát, na schopného, pracovitého a nehamižného advokáta, na ministerského úředníka vyřizujícího stížnosti nebo podněty a v neposlední řadě i na přízeň médií. Pokud všechno selže, je pak nutné i mít štěstí na toho, kdo posoudí případnou žádost k udělení milosti. Kdo ho nemá, pak mu prý mohou pomoci peníze adresované do „správných“ rukou. Nejsou však svědci, kteří by tuto možnost potvrdili. A i kdyby byl, nebylo by nikoho, kdo by vlastníka těch rukou potrestal . Jakási obdoba Hlavy XXII.


I zkušení a o situaci v justici informovaní právníci, kteří si myslí, že je již jen tak něco, z toho co se děje v českých soudních síní nepřekvapí, občas vydechnou úžasem, když jim předkládáme „ lahůdky“ některých soudců. V určitých okamžicích je dnes lepší být nesvéprávný, neboť blázinec je přijatelnější než kriminál.


John Bok
WWW spoleksalamoun
Březen 2002
 

21. 5. 2003

AV ČR

IČO: 63837714 | P.O.Box 383, 111 21 Praha 1 | P.O.BOX 103, Šumperk 1 | č.ú.: 170718584/0300